Súdán
Mapa trasy
Súdán 2014,
Kurz měny: 1 USD = 8,3 Súdánských liber
1 USD = 20,- Kč; 1 SDL = 2,50 Kč
6.4. neděle:
Odjezd z Vratimova okolo 5 hod., příjezd na letiště okolo 10 hod., parkování u letiště na holiday parking bookováno přes net, na 21 dní 15,500 HUF
Dep: 14:15 Budapest, Hungary, Liszt Ferenc International
Arr: 17:10 Istanbul, Turkey, Ataturk IST
Tady jsem se potkali s P. a Slovákem A.H., kteří byli také členové výpravy.
Dep: 21:00 Istanbul, Turkey
Arr: 01:10 (+1 day) Khartoum, Sudan | International
7.4. pondělí:
Odbavení proběhlo bez potíží, vlastně jsme jen prošli halou, kolem 2 hod. jsem vyšli z haly. Čekala jsem větší dusno, ale šlo to. Na letišti nás čekali R. a Súdánec T., jeho kamarád, který nám také dělal celé 3 týdny řidiče, společníka a milého průvodce.
Původně jsme měli v pondělí vyřídit povolení a papíry a v úterý vyrazit na sever. Bohužel, až tady v Chartúmu jsme se dověděli, že poslední členky výpravy A.W, Němka, přiletí o den později a také bude o 2 dny dříve odlétat. Takže představa, že ve městě promrháme 3 dny mě dost vykolejila. Ale co naděláme.
Také musím podotknout, že tuto cestu jsem nepřipravovala, a neplánovala. byla to akce A. a jejího přítele R ., takže jsme vlastně nevěděli, kromě hlavních cílů, měst, co nás čeká konkrétně. Papíry, které jsme měli vyřizovat v pondělí, za nás vyřídil R. a T., celé dopoledne jsme nevěděli co a jak, takže jsme se jen povalovali v posteli. Nakonec jsme v tom největším vedru vyrazili my 4 do ulic. Koupit vodu a směřovat trasu k Nilu. Komplikované bylo domluvit se s tuk-tukáři, kam chceme. Nil, river, bridge, Blue Nil, Museum, nic nerozuměli, mapu číst neuměli, tak jsme šli pěšky, což nám nevadilo.
Vedle mostu přes Nil je katolický kostel, který jsme si chtěli vyfotit, a taky nějaké místní dívky, kterým to nevadilo, naopak. jenže vadilo to místním policajtům, kteří měli vedle mostu budku a viděli nás. Takže si nás zavolali a muselo se mazat. Ale aspoň uměli anglicky. Chvíli jsem dělala, že nerozumíme, ale to bylo prd platné.
Nil je špinavý, jak jinak. Pod mostem, fouká, takže písek nám jde do očí, ale zase tu je stín, takže je tady velmi příjemně. Chvíli se kocháme pohledy, fotíme, loďky, okolí, druhý břeh a na 17 hod. se vracíme, jelikož jsme domluveni, že R.+ A. Zpět bereme taxíka. A. marodí, je ji špatně. Jsou už tady týden. Večer jsme všichni 4, já Jirka, AH a P. domluveni k T. domů na večeři, kterou nám na objednávku připravili. Tady se seznamujeme s A.
Na večeři je velbloudí maso, ráže s houskou, sýr Gibna, olivy, placky Gurasa, "palačinky" Kisra, Asida ( něco jako pudink), a výtečné pití z baobabu, tamarindu a ibišku.
8.4. úterý:
v noci přilétá A.W., vyřizují se papíry, a zase trávíme den v Chartúmu, nějaké nákupy a pod. Původně jsme měli odpoledne vyrazit konečně na cestu, ale vše se odkládá, na ráno. Nocujeme u T. na dvorku, na postelích, kterých je v celém Súdánu všude dostatek.
9.4. středa:
v 5 ráno konečně odjíždíme vstříc Súdánskému venkovu, směr Ad Dabbah a Dongola, tedy po západním břehu Nilu. Tachometr : 344 166km
Z hlavní cesty odbočujeme k El Kab, někde k 19 rovnoběžce a 30 poledníku. Cílem je nějaká pevnost, kterou má R. v navigaci. Nocovat budeme někde v oáze.
Strašně tady fouká, proto bylo rozhodnuto, že postavíme velký stan, který T. vzal s sebou. V noci nás s Jirkou něco pořádně pokousalo na břichu.
10.4. čtvrtek:
v 5 jsme s Jirkou vzhůru, už jsem se nemohla dočkat, až vstanu, ale nechtěla jsem nikoho budit. Balíme, po 8 odjíždíme a okolo 9:45 jsme zase na asfaltu. Cestou se kolem poledne zastavujeme na pozdní snídani, resp., oběd, což nám s Jirkou vůbec nevadí. No a jak to tak u nás bývá, kam přijedeme, tam prší. Takže jsme i na Súdánské písčité pláně kapky vody dovezli. T. píchnul pneu, takže měníme. To je chvilka. Koumák P. se skryl přes sluncem pod motorem naší Toyoty Lendcruiser. Cestou projíždíme skrz bránu-nebránu, nicméně velmi zajímavou, v tomto místě monumentální, ovšem nepropojenou. Projíždíme Dongolou, kde nakupujeme, tankujeme a nabíráme vodu.
Opět sjíždíme off road a míříme k ruinám Sesibi. Samotné ruiny nic moc, jen tři sloupy za vesnicí, zato ve vesnici je k vidění zvláštní rumpál, nyní už asi nepoužívaný, kdo ví. Zpět jedeme přes "vesnici", spíš slam. Otrhané přístřešky, stany, chatrče a všude okolo se válí nepořádek.
Chceme ještě dojet k templu Soleb, čas kvapí. Když už jsme u Lvího chrámu, vzniká problém. Přichází nějaká žena, co chce zaplatit, že tady nesmíme kempovat a pod. R. a T. se dohadují dost dlouho. Říká, že máme zaplatit vstup i za něco, kam teprve pojedeme. Moc se mi to nezdá. Informace se rozchází v tom, co má A. v anglické Lonely Planet. Zkušenost mi radí, nic neplatit a odjet, ale nechci se do toho montovat. Nakonec raději odjíždíme, protože se sbíhá skoro celá vesnice. Hledáme místo na kempování, ale R. a A. se nic nelíbí. Vracíme se kousek zpět k "zájezdnímu hostinci", kde se před dvěma, třema hodinama nacházel nějaký muž. ten tu už není, tak si tady děláme kemp. Sice někdo přijede a remcá, ale nepatří tady, takže si já s Jirkou, P., A.H. a A.W. si stavíme stany. Vaří se večeře a pak na kutě.
11.4. pátek:
Večer se řeklo, že na východ slunce bychom měli být zpět u chrámu. Odjíždíme už za světla, ale pak nám nakonec slunce vytvoří zajímavé světlo a pozadí. Babky ještě spí, ale stejně přiběhne jeden místní a dává se do řeči, fotí se a dokonce prý můžeme vystoupat nahoru na kamennou zeď, která drží pohromadě.
Míříme opět na sever, cílem je ostrov Sai. Opět projíždíme příšernou vesnicí. V těchto vesnicích nevidíme ženy, jen muže a občas nějakého malého kluka, všude nepořádek. jsou to vesnice hledačů zlata, které se tady vyskytuje, nebo se něco těží-kope, co se najde. proto podél cest můžeme vidět spousty děr nebo spousty kopečků navezené zeminy-písku-kamení.
Kolem oběda se už nacházíme blízko ostrova. Nyní sehnat "trajekt", říkejme tomu ferry. Něco prý pojede okolo 17. Takže zase zabíjíme čas. Někdo spí, odvážlivci se jdou vykoupat k Nilu, ne do Nilu, jiní diskutují, někdo jen přihlíží.
Kolem 17 se posouváme k místu, kde přijíždí lodě. Jedná skořápka je dole, tak si dělám srandu, že když přijede ještě jedna, a seženeme nějaká prkna, a budou šikovní řidiči, .. no tak se možná nalodíme. Nakonec přijíždí opravdové větší ferry. 2 terénňáky mají problém vyjed nahoru, ale nakonec se podaří. Šíleně fouká, písek je všude a mi se seká, asi pískem, zavírání kamery. Průser. Ale pak se to samo spraví.
Nakonec se naloďujeme a plujeme, dokonce cestou na břehu vidíme našeho prvního krokouše.
12.4. sobota:
Ostrov Sai - k ostrovu připlouváme asi po slabé hodince plavby, rychle se šeří, takže hledáme místo pro nocleh. Usídlujeme se na dohled od vesnice. Jsme na relativně vyvýšeném místě, takže vidíme přes Nil až na duny v dálce.
Dopoledne jedeme naprohlídku zdejších zajímavostí: křesťanský kostel, který má do stavby kostela daleko, zbytky faraonského města - pěkné, rozlehlé, vedle se nachází hroby, a kupodivu se tady válí i jen tak volně zbytky kostí. Tady toto místo na břehu Nilu je velmi zajímavé, říceniny rozlehlé a výhledy báječné. Až na to ostré světlo.
Žasnu nad popisky pamětihodností. Ovšem realita je naprosto opačná. Dost nás pobaví cedule "cemetary", s nápisem hlásajícícm nejezděte dál autem, máme jít pěšky. Toš jdeme asi tak 500m od auta a nikde nic. jen rovinatá kamenitá pláň. Nevadí.
Opět ferry a přejezd do Abri, nákup, trh, návštěva místního hotýlku, přesun do Wadi Halfa
Na WH jsem docela zvědavá. Je mi jasné, že moc to tady neprozkoumáme, ale i tak mě toto město zajímá. Na jedné z mála křižovatek zastavujeme u směrovky, kde je šipka na Chartúm z jiné strany, než jsme přijeli. Připadá nám to úsměvné, ale víme, že cesty do Chartúmu jsou dvě. Tak se s Jirkou aspoň fotíme, že jsme tady jednoho krásného dne dorazili, na památku. Do WH přijíždíme po poledni, za žhnoucího vedra. Projíždíme až na konec asfaltky, ale dále nás už nepouští. Za závorou je marina, odkud vyplouvají lodě na Násirovo jezero a do Egypta. Popojíždíme k samotnému jezeru, kde je několik skupinek dětí. Je čas na nalezení ubytování, tentokrát v hotelu, která je na zdejší poměry "luxus", následuje procházka a večeře.
13.4. neděle:
Východ slunce z balkónu našeho pokoje je kouzelný, jako vždy pro mě. Jsme brzy vzhůru oba, tak jsem ráda, že jsem to stihla, i bez budíku. Spali jsme s otevřenými dveřmi balkónu, jinak bysme asi rána nedožili. Společníka nám dnešní noc dělal komár.
Procházka po městě - krásná zelená mešita a v ní milý děda, kávová lady, co se chtěla fotit a zvala nás na kávu, bohužel, netušila, že jsme jednu právě vypili. Vzpomněla jsem si na pohledy a známky, ale někde tady něco koupit, nemožné. Poštu jsme našli, ale pohledy nemají. Paní poštovní vedoucí nás odkazuje naproti přes ulici. Anglicky tam mladá slečna rozumí, i co po ni chci, ale máme smůlu. tady nic nekoupíme.
POZN.: nyní doma lituju, že jsem se já sklerotik zapomněla na poště zeptat na známky. Docela by mě zajímalo, jestli je na poště měli.
Tachometr : 345 219km, máme za sebou 1053km.
Další posedávání, čekání nevíme na co. Pak jedeme na sever města, za nádraží, ketré je opuštěné a asi už není tím pádem v provozu, návštěva rybí fabričky, kde T. koupil ryby na večer na gril. Odjíždíme z nejsevernějšího místa naší trasy.
Pokračujeme zpět k jihu, projíždíme Abri, a dopolední ospalé vesnice. Núbijské domy mají své kouzlo, tedy fasády domů, které míjíme, hliněné zdivo a barevné dveře a okna. Lidé na nás mávají. Den ubíhá, nocujeme někde poblíž nějaké vesnice.
14.4. pondělí:
Cesta off road opět pokračuje vesnicemi. Dokonce jsme zváni na návštěvu. Majitelka nás zve dál. Dům je prostorný, skromně zařízený, čistý a účelný. Má dokonce kuchyňskou linku. Madam má nezbytný mobilní telefon, pořád v ruce. Dostáváme ochutnat sušené datle. Jak je doma nejím, tak tady tyto mi velmi chutnají. Mírně nasládlé, trošku houževnaté a bacha na pecku. Dostáváme pytlík na cestu a T. dělí spravedlivě do obou aut.
Za nějakou dobu, v další vesnici nás opět zvou dále. Je tady dětí jako smetí a kdo z dospělých je tady doma, a kdo se přišel ze zvědavosti podívat, těžko říct. Paní domu hned servíruje čaj s mlékem a sušenkami, které se opečou snad ve všech domácnostech. Asi se baví s T., co dělá. T. je totiž přes elektroniku. Najednou se nějak rojí pánové, zvedají hlas a po chvíli přináší do místnosti velkou krabici. Vytahují televizi. T.a R. zapojují a propojují, až se zapne a vše funguje. Všichni místní mají neskutečnou radost. Kdoví, jak dlouho ji měli schovanou.
Míříme do Kermy, ale ještě někde před ní by měl být kopec šutrů, kde se nachází pravěké obrázky. Místo sice nacházíme, ale obrázky zrovna na pravěké nevypadají. Takže si užívám lezení po kamenech a báječný výhled na palmy, Nil a úrodná políčka. Zastavujeme opět na oběd u cesty.
V Kermě jde do areálu pevnosti jen Jirka. Vstup je za 50 liber, a nic moc tam není ke koukání, navíc je děsné vedro, takže zůstávám s A. ve stínu stromů. Sedí tu i policajti, fotím ptáčky ve stromě a čekám, jestli mě sprdnou. Ne. Kerma je malý kopec se zbytky zdiva a také opravenými základy. Tady asi nejvíc zaujal Jirku žlutý pavouk.
Pokračujeme ke chrámu Kawa. No, ke chrámu, ke zbytkům chrámu ? Taky ne, ke zbytkům základových kamenů, zbytkům sloupů. Možná. Jenže i ta trocha kamenů mě zaujme. Čím ? Svou pestrostí barev. Od bílé, přes hnědou, do žluta i růžovou. Je tady krásně. Za zády mám Nil a zapadající slunce, po dlouhé době nefouká.
Potkáváme tady opět 2 džípy s cizinci, které jsme už viděli v Kerma. Muž má v tom vedru na sobě rifle, dokonce i za pasem svetr, a holka kraťasy a tílko. No, my se snažíme respektovat místní kulturu a neprovokovat.
Vydáváme se každý jiným směrem. R.+A. se rozhodují, že tady budeme nocovat, což vítám. Dnes je úplněk. Bude báječný večer. My 4 si stavíme stany, T. A.a R. spí opět na rohožích. Snažím se to mít co nejrychleji. Jirka chystá večeři pro nás dva a já se vydávám užít si dnešní den. Nejdřív jdu k Nilu, za ním zapadá slunce. Ještě je čas, tak hledám pěkné míst. Zatímco za řekou slunce zapadá, na druhé straně, za písečnou dunou se už klube obrys úplňku. Po západu slunce se rychle šeří, tak se vydávám k duně. Usedám na teplý písek a koukám do luny. Ve foťáku vidím i skvrny, to se mi vždy moc zamlouvá. Je to vidět i okem, ale není to ono. Je to nejkrásnější chvíle naší cesty.
15.4. úterý:
Samozřejmě fotíme opět i východ slunce, tam, kde včera vycházel měsíc. Budíček v 5:30 a odjezd.... opět až v 7 hod. Jedeme pískem a když najedeme na asfalt, na patníku čtu 186km. Na Chartúm. Dalším cílem a zastávkou je Gebel Barkal a Amonova chrámu, tedy toho, co z něj zbylo a pyramidy opodál.
Někde jsem viděla, že se dá na pyramidy vylézt. Jsme tu sami, takže se na pyramidy vrhá nejdřív R., pak i já, A. a Jirka. Jak už to tak u mě občas bývá, když jsem na nejvyšším místě, kam se dá vyšplhat, fotím a dochází místo na kartě. Naštěstí mám ještě 8 snímků ve vestavěné paměti. Pyramidy i kopec se nachází u hlavní cesty, takže jako jedny z mála se nemusí hledat. Popojíždíme ke zbytkům Amonova chrámu. Zde už potkáváme nějaké lidičky, taky nějakou třídu súdánské omladiny. I tak procházka zbytky chrámů na mě zapůsobila. Další zastávkou je návštěva "zkamenělého lesa". Jeden už známe z Namíbie, jiný z Mexika, takže jsem zvědavá, jaký les bude v Súdánu. Jsem překvapená. Je to stejné, jako v Namíbii, ovšem zkamenělých kmenu, které čas rozlomil, se tady válí podstatně více. A také tvary a barvy jsou zajímavé. Válí se tady i úlomky, takže si beru jeden na památku.
V plánu je návštěva pohřebiště El Kuru. Vzhledem k tomu, že v městečku má T. rodinu, jedeme nejdříve k nim. Dostáváme občerstvení, vodu, džus i oběd. Jejich pohostinnost je úžasná. Berou to jako samozřejmost, slušnost. Odpočíváme a čekáme, protože k pohřebišti s námi má ještě někdo jít, resp. čeká se na klíčníka. K hrobce se dostáváme až těsně před západem slunce, ale jsou tu nějaké problémy, ale my nevíme, jaké. Jak říká A.: "to je Afrika". Klíčník jednou hrobku otevře, pak zavře, už se hrozím, že ji nenavštívíme. Nakonec přeci jen dveře opět odemyká a my můžeme vstoupit. Před vstupem je cedule "zákaz fotit s bleskem", ale než se nadám, tak někdo, ani nevím kdo z nás, začal pleskat i s bleskem. Všichni jsme se samozřejmě přidali. Hrobka je nádherně zdobená zřetelnými a barevnými malbami: postavy, hieroglyfy, ornamenty. Nádhera. Po několika dlouhých minutách se klíčník vzpamatoval, uvědomil si, že nás neokřikl a tak nás hnal pryč.
Večer jsme trávili opět u rodiny našeho kamaráda T. a také zde nocujeme, opět na všudypřítomných, velmi pohodlných postelích s matrací.
Večer se my 3 holky necháváme pomalovat henou. Já jen levou ruku shora, ale moc se mi to nelíbilo. Zpočátku ano, ale linka byla nějak hrubá, žádná jemná práce. No co. Zkusit se musí všechno.
Byli jsme ještě pozvání na pozdní večeři, okolo 23 hod. Jogurt, velmi chutný, chléb, fazole a vaječná omeleta.
16.4. středa:
Posouváme se dále na východ, směr Rudé Moře. Ještě ale míříme k pyramidám Nuri. Ty jsou ovšem nic moc, a hned k nám přibíhá nějaký mužík a si bude chtít platit. Jen tak z auta rychle fotíme a odjíždíme směr Atbarah. Ze zajímavostí cestou stálo za to stádo velbloudů s malým velbloudětem a pak jsme byli docela znechuceni skládkou dopadu, tedy plastového odpadu, které se tady po poušti válel. Afriku nezahubí války kmenů, nedostatek vody nebo jídla, ale zahubí ji plasty - pet láhve a sáčky. Kemp stavíme za dosti nepříjemného větru. T. nám na mobilu ukazoval ze zpráv písečnou bouři v Chartúmu. Toto jsme ještě nezažili, ne že bych chtěla, ale bylo by to zajímavé zažít. Je takový vítr, že pokud se to žene směrem k nám .... kdo ví.
Poušť má mnoho podob. Barevně se zdá monotónní, občas se písek promění v kameny, změní barvu na černou, kropenatou. Přesto se mi zdá jednou taková, jednou zase jiná, jindy maková ... Někdy na ni nic neroste, jindy vidíme opuštěný strom, nebo porost keřů, jindy se zase po palce válí zvláštní kameny, jako tady, kousek za Akbarh. Opět kempujeme v poušti, kousek od cesty, tentokrát někde kousek za městem Hayya. Noc však je nepříjemná. Pořád nám něco šelestí okolo stanu. Vybavuju si veškerou havěť, od škorpionů, hadů, koz nebo oslů, kterých se tady pohybuje dost... Nakonec se z toho narušitele ráno, po složená stanu, vyklubal tak 3 cm brouk. Prevít.
17.4. čtvrtek:
A opět je pro mě, a můj foťák, kouzelné ráno a východ slunce. K tomu pěkná scenérie stromů okolo.... a můžeme vyrazit. S Jirkou jsme mysleli, že jedeme do Port Súdánu. Přeci jen se už těšíme do moře. Omyl. Odbočujeme směr Carthago, v mapě mám na konci nějaký resort. Toš uvidíme. Krajina se vlní, cesta klikatí. Přijíždíme ke zvláštní bráně přes cestu. Samozřejmostí je fotozastávka. Následují zvláštní kopce, vesnice, a dokonce i snad poprvé kaktusy a kvetoucí kytky. U resortu si chceme dát kávu, ale nemají vodu, takže pokračujeme dál, na konec světa. Vlastně cesty, protože je, podle mapy, slepá. Je tady pěkná vyhlídky do roklí a na protější kopce, bohužel, v oparu. Tak tam někde, za nimi, je Rudé moře, bratru, cca 20km vzdušnou čarou. Tady si už kávu dát můžeme, připravuje nám ji kudrnatý muž, co se nejdřív fotit nechce, pak chce, pak chce za fotky platit, tak fotit přestáváme. Po krátkém odpočinku pokračujeme zpět k hlavní trase na Port Súdán. V Jubaytu odbočujeme, protože rovně bychom asi jeli do jednosměrky. Zatímco Jirka usíná, mě baví cesta. Nejdříve jedeme korytem vyschlé řeky, a tak uvažuju, jak to tady je za deště, pokud tudy něco někdy teče. Pak jedeme na kopeček, potom s kopečka a na konci je zatáčka, a v zatáčce vybourané 4 autíčka.
V Port Súdánu jsme ve 13:30hod.
Ubytování a hurá k moři. T. nás veze na konec veřejné pláže, ale když jdou kluci do vody, zjišťují, že je pod hladinou bahno a vody po lýtka tak kilometr. Nelíbí se nám tady. Popojíždíme na malé molo. je tu rušno, prodávají tady i suvenýry a opodál snad nějaký diskoška. Procházíme kolem zavřené brány nakonec. Kluci to mají lehké, ale já s A.W. zvažujme, co na sebe. Klasické dilema. V elasťákách se mi nechce, tak sázím jen na tričko a po sundání sukně se nořím do vody, ať nebudím pohoršení.
Voda super, jako kafe, teplá akorát, abychom spláchli 10. denní písek a prach a studená tak, abychom se osvěžili. Podmořský život tady je také, spousta barevných rybiček, ale i pěkný bordel. Molem náspu tady vede nějaká roura, předpokládáme, že odpadni, byť asi čištěná.
Večer jdeme na tržiště na náměstí na nějakou mňamku a pak do hajan.
Zde mě zaujme lístečkový systém při placení jídla. Nejdřív objednat a zaplatit u pokladního a pak s barevným lístečkem, na kterém je něco arabsky napsáno, k pultu a nechat si to, co chci připravit.
18.4. pátek:
Den D. Tedy P-potápění. Jedeme 30km severně od PS, do Súdán Red See Resortu. Resort pěkný, moc pěkný, ale když vidím ty otrhané potápěčské boty, ošuntělý žaket, žádná příprava před vyplutím ... ale těším se. Máme s sebou A.W., která je potápěčka. Na trase jsem ji zachránila před pavoukem, co se nám záhadným způsobem, dostal do auta, tak ji říkám, že na revanž by mohla zachraňovat a hlídat ona mě. Když ale vidím, v jakém stavu je výbava, začínám z toho mít hoooodně špatný pocit. Láhve jsou málo naplněné, na 130, těsnění netěsní, když už mám vše na sobě, tak zjistím, že mi žaket uniká a vzduchem se dusím. Sice se zanořím, ale nějak to nefunguje, klesám ke dnu. Nemám jistotu, nevěřím tomu. Našemu "divemasterovi" ukazuju konec a že jdu nahoru. Hluboce se stydím a jsem na sebe naštvaná a zklamaná, ale tady bych komplikace se zdravím mít nechtěla. Jirkovi vše funguje, takže si to užívá, zatímco já si spokojeně šnorchluju okolo korálů. Nádhera. Těch ryb, barevných, velkých, malých ..... Na druhý ponor váhám jít, ale když vidím, že by vlastně chyběla láhev, protože 2 nefungovaly nebo neměly vzduch, raději to vzdávám. Sice by mě zajímalo, jak by to ten "divemaster" v teplákách a v tričku s límečkem, udělal. Nechci ale zdržovat. "Divemaster" už po 20 min., po prvním ponoru se plá, jestli se jde dolů. Všichni valíme oči. On ani neví, že je třeba pauza. Kdyby neměla A.W. potápěčské hodinky, tak nevím.
Večer si R. volá šéfa a vše probírají. Byla jsem tak zklamaná, že jsem chtěla nějakou slevu. Nakonec valím oči, že R. to tak obkecal, že já platit nemusím. Za čož mu tímto opět děkuji. Až takovou slevu jsem nečekala.
19.4. sobota:
Druhý den je opět možnost potápění nebo šnorchlování, ještě za účasti dalších 3 cizinců, které v resortu potkáváme. Sice zvažujeme, jestli celý den na lodi je to pravé, ale když už jsme tu, proč ne. S Jirkou jsme jen šnorchlovali, vůbec nás nenapadlo, že by si to Jirka mohl dát ještě jednou. Já už neměla chuť to zkoušet. Škoda. Oba dva dny se kolem naší lodi při plavbě k reefu nebo zpět objevují delfíni. Nádhera. Večer opět návštěva centra a večeře na ulici.
20.4. neděle:
T. nás bere ráno k pobřeží a na rybí trh. Má v plánu koupit čerstvé ryby. Vybírá barakudu a tuňáka, obě rybičky jsou pěkní macci, za směšných 145liber, což je nějakých směšných 360kč. Nakonec je z toho večeře pro 8 lidí na dva večery. R. má ještě zájem okusit chobotnici. Taky pěkný kousek, tak půl metru za 70liber. V 9:20 se konečně vydáváme do Suakinu. dalším cílem je stará vesnice postavená mj. z korálů a mušlí. Můžeme pozorovat jak staré a rozbořené domy, tak ty, které se moc pěkně opravují. Také nám tady nad hlavami lítají dravci, vypadá to na sokoly, nebo jestřáby. Vstup je tady 10 SL, a průvodce nám dává i nějaký výklad. Moře je tady úžasně čisté. Už nás po těch 14 dnech vedro nějak ubíjí. Dáváme si s Jirkou každý 2! Coly. To je co říct. A mají tady kozu, co umí pít z láhve také Coly. Naše poznání a cesta se chýlí pomalu, ale jistě ke konci, přesto máme na trase zpět do Chartúmu ještě několik zajímavých míst.
Dalším cílem je oblast Bedža, vesnice s typickými hliněnými domy - OGOU. Děláme malou zastávku. Děcka tady jsou docela drzé. U pumpy pak kupuju první suvenýr, za 10Kč, proutěný něco jako košík. Opět hodně fouká a nemůžeme najít vhodné místo na kempování. Zkoušíme znovu "zájezdní hostinec", který se nám už jednou osvědčil. Postel je tu za babku, a dokonce si uvnitř můžeme i uvařit. Občas si, při takových příležitostech vzpomenu na kolegyni Ivu. Ta by tady rozhodně nespala.
21.4. pondělí:
Ráno o poznání méně vítr. Čeká nás opět dlouhý a skoro nudný přejezd do Atbarah, přes 300km po cestě, po které jsme už jeli. Střídá se slunce, mraky, opar, písek a kameny. Opět padají i dešťové kapky. Jen chvíli. V 11 hod. T. píchnul další kolo. Takže pauza a výměna. Už jede na menší dojezdovou rezervu. V Atbarah máme opět "dežaví". Jdeme na oběd do námi už vyzkoušené jídelny. Pak musíme do města najít opravnu. Máme rozchod, než se vše vymění, takže couráme trhem. Opět jsem našla egyptský Birel, takže přišel po 2 kouscích vhod. Za celé nové pneu prý chtěli 1400 liber. Vítr sílí, viditelnost klesá. Vypadá to jako opar, ale opar to není. Míjíme odbočku s tabulí "pumpa 500m". Tu pumpu nebylo vidě cestou k moři, natož bože nyní. Nyní není vidět ani ta cedule. Míjíme kamión s nápisem Mlekopol, prý maďarský. Vítr pořád sílí a viditelnost klesá. Kamiony vypadají, jako by stály. Je to zvláštní a já si vzpomínám na T. mobil a písečnou bouři z Chartúmu. Vypadá to opravdu, jako vířený písek. A je to tady. Proti nám se opravdu žene písečná stěna. Není to sice takový přechod, jako na záznamu z hl. města, ale postupuje to na nás. Obě naše Toyoty sjíždí z cesty. Bílá, béžová se mění v oranžovou, žluto-oranžové okolí kolem nás. Všichni vyskakují z auta fotit. Já mám obavy o kameru, tak to vše 20 min. filmuji z auta. Pak vidím, že některé fotky má Jirka rozostřené, jak se mu v tom větru třepaly foťák v ruce. Náklaďáky jezdí jako by se nechumelilo, vlastně jako by se nespal písek, kolem nás. Když to vše přejde a utichne, opět se částečně vyjasní. Už není okolí oranžové, ale zase světle hnědé. Po chvíli už přijíždíme k tomu nejpěknějšímu z naší cesty, pyramidám Meroe. Písek se stále víří okolo a pyramidy skoro nejsou vidět. Jedeme blíž. Všichni od pyramid utíkají se schovat před pískem a větrem. Otáčíme zpět k cestě. Den se chýlí ke konci a také my se musíme poohlédnout, kam složíme hlavu. V tom větru opět nejdou stavět stany, takže opět se T. ptá v "zájezdním hostinci". Opět nám nabízí postele, pod stříškou i možnost uvařit si. P. však staví stan. Běhají tady myši, tak ať má klid. Musím konstatovat, že i přes havěť a polétavý hmyz se mi spaní na venku moc zamlouvá. Na postel si dáme karimatku, nebo ne, spacák a je to. Je horko, takže se ani přikrývat nepotřebujeme.
22.4. úterý:
Je krásný den. Po písečné bouři ani památka, úžasné bezvětří a slunce se klube ven. Jedeme k pyramidám. Nikdo tady zatím není, jen my. Pokladní a prodavači prvních suvenýrů jsou také na místě a kolorit dokresluje velbloud se svým pánem. Rozcházíme se každý kam chce. Užívám si to. Chodit pískem je zase požitek, ale na kameny se obouvám. Konečně si takové místo můžu vychutnat. Jsme tu asi 2 hoďky. Stačilo.
Po 13 hod. už jsme v Shandi. Dáváme oběd, nějaké courání po trhu, T. kupuje novou gumu a taky tu míjíme docela moderní vlakovou soupravu. V tom koloritu to působí jako pěst na oko. Vše odsejpá, máme před sebou poslední noc ve stanu, v poušti, na písku, na příjemně teplém písku. Škoda. Bude mi to chybět.
Kolem druhé ale nastává problém. T. má opět poruchu na autě, prý kladka. Toš to je mazec. Někomu volá a prý, že kladku přivezou z Chartúmu. No, při jejich tempu, nestihneme odlet. Ale jelikož už mám za ty skoro 3 týdny přehozený vexl, jsem v poho. Nejdřív si počítám prozatímní náklady, pak vytahuju sudoku, zatímco Jirka baví kluky i A.W. hádankami a hříčkami. Kupodivu součástku dovezli, takže můžeme přeci jen pokračovat. Je čas na kempink. Poslední noc v poušti. Poprvé si i rozděláváme oheň a užíváme si ticha, klidu a pohody. Po té písečné bouři se vítr uklidnil, je totální bezvětří a vedro. Dnešní noc bude nejteplejší, jaká byla. A je to tak. Takže dokonce spíme i s otevřenou ložnicí. Hady jsme nepotkali, štíry sice na počátku asi 2x ano, ale co, to dáme.
23.4. středa:
V 5:30 budíček a v 6:45 odjíždíme. Děláme pokroky :-) V 7:30 jsme u templu Musawarat. Nikdo tu není, takže si opět ruiny užíváme. Je tady i malé muzeum. Zdivo je zajímavé, samozřejmě dostavované a opravované, ale také pobořené. Lokalita je rozlehlá. Opodál stojí velmi pěkný chrám, samozřejmě opravený a zastřešený. Přichází klíčník a vpouští nás dovnitř. Je tady zachovalá a obsáhlá výzdoba. Dokonce má s sebou i mapku lokality, takže opravdu vidíme, jak bylo místo kdysi rozlehlé, temply, pohřebiště a mnoho dalšího.
Jsme tu asi do 9 a dovídáme se, že za nás 7 se platilo vstupné 200 liber.
V 11:30 přijíždíme k ruinám Naqa. Nejdříve procházíme ruiny chrámu, ale pro všechny je zajímavější studna opodál, kolem které je spousta vesničanů a čerpají společně vodu. Vždy se ptáme, jestli můžeme fotit. Se Súdánci je to komplikované, některým to nevadí, jiní nechtějí, pak zase chtějí a jiní se chtějí fotit sami. Taky se mi stalo, že se chtěl on vyfotit se mnou, na svůj mobil. Chtěl se mě chytnout, omacávat. No jo, muslimové. Nijak zvlášť mi to nevadí, pokud nejsou až moc vlezlí a drzí. Ale to bylo někde jinde. Súdánci jsou velmi slušní a přátelští, chtějí komunikovat, pořád se smějí. Děti jsou nejdřív ostýchavé, pak se uvolní.
Ale vraťme se ke studni. Je to hluboká jakoby nádrž. Moc se nepřibližuju, nechci jim překážet, ale na dně hladinu ani nevidím. Vodu tahají osli, nad otvorem je konstrukce s koly, lany. Na těch je zavěšen barel nebo měch. Za lano jsou zapřažení osli a ti pak jsou pobídnuti třeba dětmi k chůzi a voda se tak tahá nahoru. Soudě podle vzdálenosti, kterou musí osel ujít, cca, no, ať se trefím, 30-50m ? musí být studna dost hluboká a voda až na dně. Taky tady můžeme vidět vozíky, svázané velbloudy, aby neutekli, konstrukci, asi na velbloudy, z bambusu, na kterou upevňují barely, stádo koz. My už s Jirkou pokračujeme k malému, ale zajímavě vypadajícímu templu opodál. Je oplocený, vede k němu branka. Pořídíme pár fotek a vracíme se k autu. T. se tu baví s policisty. Mají u sebe samopal, a tak se osmělím a ptám, jestli mi ho půjčí. Pro jistotu vytahuje zásobník, ale půjčuje. Je to předpotopní klousek, ale určitě plně funkční.
Odjíždíme. Další zastávkou, poslední ne cestě do Chartúmu, je 6 katarakt na Nilu. Tetička Wiki nám o katarktech na Nilu říká třeba toto: Vodní hladina je zde přerušovaná četnými malými balvany a kameny ležícími na dně řeky a také mnoha malými kamennými ostrůvky. Počítáno proti proudu, první katarakt je v dnešním Egyptě, zbytek je v Súdánu. Od cesty je to asi 12 km. Jedeme přes vesnice, mezi kopci, kolem vojenského prostoru. Přijíždíme k Al Sabalonga resortu, se zelenou zahradou. Je tady šipka na restauraci a malé ZOO. Mají tady opice, krokodýla, antilopky, ryby - živé i na jídlo. Tak nám T. objednává smaženou rybu, prý Nilského okouna, ale nevím. Dáváme si kávu, čaj, a odpočíváme. Nabízí nám výlet na loďce po Nilu. Původně jsme měli zájem se po Nilu projet až v Chartúmu, ale tam je řeka, jak jsme měli možnost se přesvědčit, dost špinavá. Bereme plavbu za 100 liber pro všechny zde. Katarakt není tady v tomto místě. Musí se k němu dojet právě nabízenou lodí. Vodopádek nic moc, pár šutrů, balvanů, místo uzpůsobené i na lodě. Cestou pozorujeme žlutě zbarvené ptáčky a jejich hnízda na keřích podél Nilu, okolí kopce i lidi na břehu a míjíme jednu plovoucí mrtvolu kozy nebo co to je. To jsme ani v Indii na Ganze neviděli.
Když se vrátíme, už je připravené jídlo.
Do Chartúmu se vracíme za tmy. Dokonce jsem zaspala předměstí. Opět nás R. a T. vysazují u našeho apartmánu. Je tady vše pokryté jemným pískem, spíše prachem. Přestože bylo vše zavřené, prach z písečné bouře se dostal všude. Když pustí T. klimatizaci, dokonce fouká další písek do pokoje. Jediný kdo popadne hadr jsem opět já, takže otírám jen to, co se týká nás s Jirkou. Ostatním je to prostě fuk. Nechápu. Záchranářka A.W. dnes po půlnoci odlétá, loučíme se. Docela nám bude její humor a bezprostřednost chybět.
Jdeme do hajan, ale moc toho s Jirkou nenaspíme. Je vedro a klimošku poslouchat celou noc, to se nám nechce.
24.4. čtvrtek:
Už jsme zase v Chartúmu a budeme se nudit, ztrácet a zabíjet čas. Kupodivu relativně brzy pro nás dle domluvy přijíždí T. a R. Nejprve jedeme společně na trh, kde se prodává mnoho kýčů a pak jedeme s R. a A.H. do muzea. To je sice strohé, ale jsou v něm k vidění rozhodně zajímavé exponáty, vč. sarkofágu z hrobky, nebo miniaturních ozdob nalezených na archeologických lokalitách. Raritou a zajímavými exponáty je spící ostraha muzea. V patře je pak méně zajímavá, alespoň pro nás, sbírka křesťanských výjevů z kostelů, a v předsálí se nachází sbírky minerálů - ty jsou naopak moc pěkné. Tady by se geologům líbilo. Na dvoře muzea se pak nachází několik chrámů, kde jsme nebyli, např. Kumma templ. Plánek ještě odkazuje na Nilometr, ale nic podobného, co jsem viděla v Egyptě, tady nenacházím.
Odpoledne jedeme zase domů k T., kde je na dvorku vždy příjemné posezení. Následuje návštěva tržiště v Omdurmanu, kde T. bydlí. Nakupujeme něco domů, hlavně koření, datle, semena a plody Baobabu a Tamarindu, ze kterých T. žena dělá výtečný džus. A také tašku manga, abychom si ještě udělali mango džus, který nám také moc chutnal u T. doma. Za cca 40,- Kč taška výtečného slaďoučkého manga. U nás je jedno za 40,-Kč.
K vidění je také prodej všeho možného domácího zvířectva. Po pohledu na způsob prodeje by se jeden hned stav vegetariánem. Ale co, už nás toto nemůže vyvést z míry.
25.4. pátek:
Už se těšíme domů. Zítra o tom čase už budeme přistávat v Turecku. Jsme s Jirkou po probdělé noci naštvaní. Nevíme vůbec proč nespíme. Postel je OK a spaní je strašně kouskovité, pořád se budíme.
Dnes už jen návštěva Khalífova domu - takový skanzen, ale pěkné kousky k vidění. Koupelna s vanou na teplou i studenou vodu s kohoutky. Tu teplou ohřívali na dvorku, postel, zdobená sedla, staré knihy psané arabsky a dokonce staré peníze.
Poslední zajímavost, kterou v Súdánu uvidíme, Omdurmanský hřbitov a "tanec dervišů". Ale pozor, není to nic takového, jak známe z Turecka. Hřbitov je rozlehlý a vždy jsou vidět jen položené kamey, symbolizující hrob. Stojí zde hrobka šejka Hameda al-Nila, sufijských vůdce. Každý pátek se právě tady konají tance dervišů. Tento rituál má kořeny v dávné době, kdy se snažili Arabové přivést obyvatele Súdánu k islámu. Nejdřív se modlí v hloučcích, za rytmu bubnů, pak se chodí ve větších kruzích.
Není vlastně přímo o tanec, spíše pohupování do rytmu a chůze. Zdejší derviše ale můžeme sledovat. Mají na sobě zelený dlouhý hábit, ale většina Súdánců je v typických bílých hábitech, jiní v kalhotách a košilích. Rozposlouchávám, že se vlastně monotónně vyslovuje jméno Alláh, no a tím pohupováním se do rytmu, se přivádějí do transu. Dva derviši v zeleném se točí čím dál rychleji, že si říkám, že musí spadnout. Ne. Jen několik mužů udržuje přihlížející v dostatečné vzdálenosti od jejich tanečního placu.
Říkali jsem si s Jirkou, jestli nebude problém s focením. Naopak. Sami pózují do objektivů, ukazují vyfoť si mě, dokonce zvou přihlížející do kruhu a také se sami fotí nebo filmují, nebo fotí přihlížející na své mobily. Po ukončení obřadu si i popovídají, potřepou pravicí a nabídli nám nějaké sladké smaženky z kynutého těsta. Byly výborné.
U T. se loučíme s A. i T. rodinou. Ještě bychom rádi nakoupili nějakou kávu, čaje, tak nás T. bere do obchodu, kde si můžeme koupit Etiopská zrna, protože v Súdánu se káva nepěstuje, čaj s kardamomem, výtečné vakuově balené sýry (něco jako korbaček a fetu), oplatky a tak.
Doma balíme a čekáme na cca 22 hod., kdy chceme odjet na letiště, abychom vše v klidu stihli.
Loučíme se s P. a A.H. a odjíždíme s R. a T. na airport, která je jen pár minut odsud. Také se loučíme a moc děkujeme T. i R. Musíme s Jirkou konstatovat, že tak pružného a vstřícného člověka, jako je R. jsme ještě nepotkali. T. je zas věčně úsměvavý pohodář. Jejich životní styl jim můžeme závidět, žádný spěch. Na oba tyto muže budeme vzpomínat dlouho. Ještě čekají, až projdeme do haly, máváme a ztrácíme se.
26.4. sobota:
A co bylo na letišti ? Sranda.
- nejprve nás nechtěli pustit, že jsme Turkisha, že pouští jinou leteckou společnost. Postavili jsme se jen o metr na bok a čekali.
- po 2 min. už nás pouštěli, i když šli stále lidi z jiné let., společnosti.
- u rentgenu na bágly se všichni příšerně tlačili a předbíhali, nenechali jsem se
- rentgen se sekal a vracel, tak jsme pořád museli hlídat, jestli bágly nespadnou. Měla jsem tam sólo v tašce něco na rozbití, tak jsem to musela hlídat.
- když projely krosny, něco se mu nelíbilo v moji a na monitoru ukazoval spleť nějakých šňůr nebo kablů nebo čeho. Vůbec jsme nevěděla, co to je a ten pako to chtěl vidět. Uprostřed krosny, spíše dole. Představa vybalení a znovu sbalení mě šokovala, že jsem ani nenadávala, stejně bych nic nezmohla. Naštěstí jsem skoro nahoře měla pouzdro s nabíječkami a šňůrami. Kupodivu mu to stačilo. Tak jsem se zasmáli a šli.
- následovalo odbavení, které na můj vkus proběhlo super hladce. Vše nám odbavili až do Budapešti a slečna mi na požádání dala místo u okna a před křídly na obou letech. Paráda. I když v noci toho moc neuvidím. Nicméně osvětlený noční Chartúm za pohled rozhodně stojí.
- následovalo vyplňování formulářů - taky OK u mě
- průchod dalšími rentgeny a tady jsme byli dost paf, vlbec jim nevadilo, že máme v obou taškách malé petky s pitím a dokonce ještě v ruce 1,5l petku do půlky plnou.
- další příjemné překvapení mě čekalo v odletovém prostoru, kde byly nějaké shoppy. Celý Súdán jsem hledala ke koupi pohlednice. Nikde nic. Jen v tom muzeu, to mě bude dodnes mrzet, že jsem to nekoupila. I když nebyly nikde vystavené, jen z blbosti jsem se zeptala. Prodavač vytáhnul z pod pultu košík a v něm hafo pohlednic. Sice jen 2 druhy, ale byly. Známky už sice ne, takže jsem ji Katušce už neposlala, ale závěr je, že přeci jen se v Súdánu koupit dají.
- když jsme sedli do letadla, vypadalo poloprázdné, ale také pěkně "na šrot" prostřední sedadla byla půlená, prostřední stolíky byly půlený, ještě pokažené, tam seděl zrovna Jirka. Opěradla prostředního sedadla, opět Jirkového, byly nějak úzké, takže se tam nevešel, volal stévarda. Ten přivedl letištního pracovníka, zaškubnul, železo vyhnul a bylo to. Můj stolek byl taky na jedné straně upadlý, takže taky hrozilo vylití nápojů a před námi došel ten výtečný džus. A navíc, v letadle nebyly na sedadlech TV. Toš jsme se snažili aspoň usnout. Hlavně jsem se snažila, ať spí Jirka.
V Istanbulu jsme přistáli na čas, ale jelikož bylo chladno a dokonce pršelo, nešli jsme do centra, ale dali si pivko a pizzu, ať to stálo, co to stálo.
Odlet byl na čas a tentokrát vše, jak jsme u TA zvyklí. Vše fungovalo, naléval se konečně alkohol, tak jsem si hned dala dvojitou Whisky s ledem a jídlo bylo výtečné, kus !! lososa s bramborovou kaší. Mňam.
Přistání v Budapešti i odbavení OK, dokonce bágly přijely mezi prvními. Odjezd z parkoviště taky bez problémů. Jirka se naštěstí prospal i v tom krátkém letu, tak jsme se po bezproblémovém projetí jižního obchvatu městem domluvili, že si nyní schrupnu na hranice já. Moc jsem nenaspala, ale bodlo to. Cesta ubíhala, okolo spousta zeleně, až nám po těch 3 týdnech písku oči přecházely. Za Bratislavou začalo být pochmurno, dokonce jsme potkali na sjezdu z dálnice na Vsetín bouračku. V kopečkách Jirka trochu ožil, ale už jsem na něm viděla, že ho bere únava. Po těch posledních 3 probděných nocích se není čemu divit. Pak už jsem ho hlídala, ať neusne. Za příborem mu říkám, šlápni na to, ať už to máš za sebou. Ale auto proti nám na nás bliklo. Něco se asi děje. A fakt, hasičská auta, policajti a další smrťák na naší cestě domů. Trochu ho to probralo a pak už jsme byli doma. Chtěli jsme si zajít hned na jedno, ale raději jsme jeli domů.
Tak to byl Súdán, "To je Afrika !"