Guatemala‚ Belize

Zástupce odkazů pro listování

Vítejte na stránce cestovani.nafoceno.cz v sekci Guatemala‚ Belize

Překročení hranice Mexico - Guatemala:
- naskakování za jízdy do místního "chickenbusu" -  bývalé USA školní busy = 3 v 1 (disco, fitko, noclehárna)
Přes Huetenango - Nestihli jsme přestoupit, busy nenavazovaly, tak nás posadili do dalšího busu, směr Quecaltenango,   tam nocleh na trase, večeře hamburgtr :-) - doma je nejím.
- druhý den v 5 ráno pokračování po Panamericana highway na křižovatku, směr Soloa a Panajachel, ubytko v hotelu za cenu hostelu - usmlouváno o 50 % :-)   Fakt se musí všude smlouvat !!
- Hned ráno výlet dodí po Atitánu, - vesnice San Pedro - sopka nad vesnicí, káva,
Santiágo de Atitlán - procházka, nákupy, vulkán Atitlán, oběd na ulici, procházka, odpočinek,  večer západ slunce, mejdan na střeše hotelu s Quecaltekou a 7up :-)
- Ráno v 6 opět dobrodružná cesta BUSem do Antigui, návštěva kávové manufaktuty Azotea - majitel české kořeny.
Taxíkem - opět pěkně usmlouvaným :-) do Guatemala city, procházka do centra, náměstí, katedrála, mercado,  čekání na noční bus do Flores.
- Příjezd ráno, tvrdě nás naháněli, ať u nich utratíme, hned ráno cesta do Tikalu,  9-13 hod, opice, pyramidy, nosálové, procházka, po návraru procházka Flores, večeře špagety, v hospodě jako králové, obskakovali nás :-), nocleh.
- Ráno cesta na hranice Belize, pokračování do Belize city, na hranicích jsme dostali mapy, slevový kupón na loď, a jízdní řád lodí - super uvítání :-)
My jeli tím levnějším na Cayo Caulker, čisté moře, ubytko,  procházka. Nejprve jsme byli rozčarování že je ostrov tak malý, nemohli jsme najít ubytko, nevhodné nebo dost drahé, i když jsme věděli, že Belize má vyšší ceny. Pak pěkné ubytko dle Lonely Planet, šnorchling  - šílené spodní prudy, nečekali jsme to - docela děsivé, večer procházka, koupě výletu na reef
- Druhý den výlet doďkou na šnorchling - 3 místa, ryby, korály - nic moc - Egypt byl lepší :-) pak u Sharks reef - pohádka, rejnoci, žraloci, barakuda, krab ... nádhera, 3 reef už nebyl ničím zvláštní. Večer procházka, sport bar - kapela, západ slunce, nocleh.

Ráno lodí do San Pedro a do mexického Chetumalu - formality

Jsme v Guatemale.

Měním 200USD na 1400Q – (kecalů). Před 15 hod. stoupáme pěšky po Panamerické dálnic smiley. Marek zjistil, že v BUSe zapomněl sluneční brýle, tak si hned vybírá nové. Guatemala nás vítá slunečnou oblohou, je příjemné teplo a lidé jsou milí a úsměvaví. Nevíme odkud ani v kolik jede BUS, ale jdeme stále do kopce. Na něco snad narazíme. Občerstvujeme se mangem za 5Q.

Najednou spatříme barevný autobus, jak vyjíždí. Doprčic, co když je to náš ?  Naštěstí nás vidí nějací asi  naháněči  volají kam jedeme. Přikývujem a oni na nás mávají honem honem. Autobus nestaví. Pomalinku se rozjíždí, dva týpci z nás rvou batohy a hází je na střechu. Přitom otevírá zadní dveře a my za jízdy naskakujeme. Tak to je sranda, to jsme ještě nezažili. Sedáme na zadní sedačky a koukáme jak z jara. Kde to jsme ? na diskotéce ? Do repráku se pouští disco. Tak tady bude zábava, říkám si.  Zvažujeme, jestli naše krosny dojedou s námi do cíle. I před ten řev z repráku je slyšet, že po střeše někdo chodí. Po chvílí ale bus sjíždí ze silnice.  Jsme u „čepačky“. Probíhá to tak, že autobus přistavěl vedle vlečky s barely a plastovými kanystry a hadičkou, jen tak, bez jakékoliv úpravy, klasickým vcucnutím „přečerpává“ pohonné hmoty do nádrže. To už známe z Bolívie, ze salaru. La Mesilu opouštíme v 15:30hod.

Okna jsou  všude v buse otevřená, ale profukuje teplý vzduch. Tady se mi hodí koupený šátek na hlavu. Ani jsem si nestačila vzít mikinu z krosny. Občas bus zastaví a přistupují další cestující. Je čas placení. Cena je 50Q/os. Dostáváme lístečky, něco jako šatnové bloky. Jen Lence a Markovi píše průvodčí na lístek 40. Řešíme, co to je a proč jim nevrátil. Zda to máme až do Panajachelu, nebo jestli budeme pak platit znovu … otázek je vždy z počátku spousta, a odpovědi vždy příchází, ale časem a postupně. Kodrcáme si to discobusem. V Guatemale jezdí bývalé americké školní autobusy. Všechny jsou celé pomalované veselými barvami. Vnitřek je různě opotřebovaný. Na sedadlech se sedí při plném obsazení ve 3. S námi mají zatím slitování. Když si Marek žádá zpět vrátit peníze, průvodčí ukazuje na lístek. Tak zjišťujeme, že na lístku je napsáno, kolik má Marek dostat zpět. Cesta ubíhá, je veselo, disco z osmdesátých let vyhrává, my si prozpěvujeme, Guatemalci jsou asi překvapeni, že ty písničky taky známe. Někteří se na nás usmívají. Jiní spí. Vlastně mi to dochází. Tyto BUSy jsou 3v1: BUS, disco a noclehárna. Tady každý, kdo sedne, usíná. A to už bylo i Mexicu, i v luxusních busech. Celou dobu jedeme údolím, kaňonem, jelikož po stranách jsou kopce a skály. Čekáme, stojíme. Asi na přípoj něčeho z horské vesnice Mám pravdu. Přijíždí mikrobus a všichni přesedají. Stíny se prodlužují, slunce bude za hoďku zapadat. Nevíme, kde jsme, jelikož cedule nikde nejsou, občas si i já zdřímnu, ale víme, že nás průvodčí upozorní, až bude čas vystupovat.  

Najedou se objevuje město. Jsme v  Huehuetenangu. Dojeli jsme k mercadu, kde je autobusák. Dovídáme se, že přípoj na Panajachel jsme nestihli. Máme ale zůstat sedět, pokračujeme do Quezaltenanga a že tam máme zaplaceno.  Do města sjíždíme už za černočerné tmy a svitu hvězd. S kopce dolů po serpentýnách a až na druhý konec města. Jelikož jsme tady zastávku neplánovali, nebrala jsem ani mapu města. Ale nevadí. Vysedli jsem u kruhového objezdu, vedle je hned McDonald. Rozhlížíme se a je třeba najít nocleh. Hned před námi je hotel. Tak se jdeme podívat. Je to tady super a cena je slušná. Pokoj za 12OQ, Hotel Posada de Occidente. Jsme hladoví, tak jdeme na výzvědy.  Jsou tady stánky, ale už mají vyprodáno, končí. Jeden griluje klobásy, ale Marek se zhlídl v Mekáči. Tak jdeme tam. Hambáče doma nejíme, tady s chutí. K tomu hranolky, Jirka colu ....  Za 3 hranolky, 1 hambáč a colu platíme 48Q. V hotelu ještě beru vodu 0,5 l za 5,-Q z vitríny a pro jistotu místní oplatky dvoje za 3Q. Ve 22 hod, už uleháme.

4.2. Pondělí

V 5 budíček, 6:30 odjezd. V hotelu nám říkali, že by měj jet bus směr Panajachel někde od rondelu. Za chvíli něco jede. Jeden místní, co tady stojí, se nás ptá, jestli jedeme do Panajachelu. Říkáme si, a tak mává na bus a ukazuje, že máme nastoupit. Zároveň informuje řidiče a průvodčího. Platíme 20Q/os.a ani nevíme, kam do bude. Ale uvidíme. Stoupáme serpentýnami nad město. Je na něj pěkný výhled a je DOST velké. Lidé přistupují a BUS se plní. Vypadá to, že to bude pěkná JÍZDA. Sedli jsme si každý jinde a nikomu se nechce přesedat. Věříme, že nebude bus tak plný. Opak je ale pravdou a přistupují postupně další lidé, asi ti, co jedou za prací. Už se sedí i po třech. Nakonec tak končíme i my a plno je i v uličce. Přesto všechno obdivujeme průvodčího, který v tom mumraji dokáže vybírat vstupné. Proplétá se, přeskakuje, ostatní mu pomáhají i podávají peníze.  Další zajímavostí je jízda řidiče. Jede jako šus. Takže zde je nutné opravdu konstatovat, že je to i fitko nebo posilovna. Udržet se v zatáčkách na sedadle, když musí bus jet minim 8080kou, a když na něm sedíte tři, to je velký kumšt a masakr.  Ale tím, že je ten autobus tak narvaný, tak zase nikdo nemá kam spadnout. Zatáčky řidič fakt řeže a Jirka v jednu chvíli má dojem, že jedeme v levotočivé zatáčce po dvou kolech. A asi to nebyl jen dojem, ale fakt.Nazývám od nynějška tyto superbusy 3v1. Posilovna –protože člověk fakt namáhá svaly, noclehárna – protože lidi nastoupí a vesměs usínají a diskoška – protože hudba je fakt hustá, temperamentní a hlasitá.

V Soloa míjíme náměstí s Radnici, kostel, je tu i velká škola; návazně přesedáme, což znamená, že nás rovnou hošani od BUSů odkazují co máme dělat. Podávají a odebírají krosny – paráda. Full servis. Za 2,5/os. platíme lístek do cíle, do Panajachelu. Je chladno, ale slunce začíná ohřívat vše kolem nás. V dálce vidíme sopečné vrcholy a těšíme se na jezero. 

Panajachel, jezero Atilán, vesničky pod sopečnými vrcholy

Nejdřív musíme najít ubytko. Hned se nám vnucuje místní kluk. Vede nás do hostelu, co má napsáno hotel a je to ubytovna 5cenové. Děsné postele. Hrozná cena. Chtějí 250/pokoj. S díkem odmítáme a jdeme dál slepou uličkou, kde jsme viděli vývěsní štíty několik hotelů.  Ještě cestou nakukujeme do pavlačového domu, ale není volné to, co bysme chtěli. Ve třetím máme štěstí. I s cenou. HOTEL El Amigo -  Vypadá docela luxusně, myslím, že bude dražší, ale opak je pravdou. Z 250 nám sleví dokonce na 125/pokoj pro 2. My sice máme okno do dvora, ale to vůbec nevadí. Postel super, ventilátor, WI-FI, a střešní terasa třeba na mejdan na večer.

Jdeme procházkou k pravému molu (dle mapy). Když tam jsme, zjišťuju, že jsem nechala na posteli pod krosnou peněženku. Takže beru tuk-tuk tam a zpět za 10Q a otáčím to co to jde. Jirka se ještě nasnídá ve zdejším stánku – 2x buchta po 3,-Q. Mezitím už dojednal Marek loď. Hoši nechtěli slevit a ceny jsou i jinde stejné. Jsou mladí, sympatičtí, jeden mluví anglicky, to je výhra, takže za 600/loď ve 4 vyplouváme. Budou 2 zastávky v těch profláknutých vesničkách. Ukazují nám rezidenční vily pracháčů, na okraji Panajachelu se krčí, no krčí, spíš vyčnívá příšerný věžák, který měl být ubytovna pro zaměstnance. Vypadá opuštěně. Naproti nám se tyčí vrcholky San Pedro 3020m a Atitlán. Hladina jezera je klidná, ale odrazy nejsou možné vidět. Přeci jen člun poskakuje na vlnách. Jezero Atitlán je jedno z nejhezčích jezer na světě. Je to kráter prastaré gigantické sopky zalitý vodou. Jedná se nejhlubší jezero ve Střední Americe, hluboké až 340 metrů. Mimo hor, které kdysi tvořili část kužele, tu ční mladší sopky porostlé bujnou vegetací  a krásně se zrcadlící na hladině jezera – pokud ovšem nefouká. Kluci říkají, že právě v lednu – únoru fouká nejvíc. Ale zároveň máme štěstí, protože se někdy stává, že lodě pro silný vítr ne projížďky s turisty nejezdí.

Během plavby nás vyzývá klučina, ať si jdeme sednout ke kormidlu. Trochu nás překvapil a s díky přijímáme. Přeci jen jsem loď ještě nekormidlovala. Blbosti nedělám, ale přeci je zatáčím kormidlem do strany. Problém v tom není, protože není do čeho narazit. Maximálně bychom se převrátili na vlnách.

První zastávkou je městečko San Pedro. Kluci nám dávají volno, radí kam jít. Je tu rušno. Zástavba je ve svahu, cesty zpevněné, kavárny, obchůdky. Prý si máme dát výbornou místní kávu.Procházíme tržiště, kde si nás všímají 2 malí rošťáci. Šibalství kypí z očí oběma. Pošťuchují se. Vytahuju bonbóny a než je stačím sama podělit, sáček je fuč. Druhý se soptí, že nemá nic. Cítím se provinile, ale nic jiného už nyní u sebe nemám. Pak ale vidím, že se s kámošem přeci jen podělí. Tak je to OK. Procházíme až nahoru a pak se stejně vracíme. Snažíme se najít nějaký pěkný výhled na sopku, ale všude je klasicky zástavba nebo dráty. Míjíme ceduli na Kavárnu, tak po ní jdeme, času je dost. Pak se někde ztrácíme a vracíme, o co chceme nevidíme, ale chodníček nás dovede k úžasné kavárně se zahradou, dokonce je tu bazén, ale voda nic moc, takové trošku historické zařízení a super WCko. Jirka objednává ledovou kávu. Výhled je luxusní, na okolí, na jezero, slunéčko hřeje, idylka, cena 2x14Q.,

Cestou zpět vidíme nějaké keře. Že by konečně kávovník ? Nejsme si jisti, loupáme plody. Je to sulcovité, chuť ujde. Snad to není jedovaté. (Ano, byl to kávovník)

Kluci si v loďce dávají 20, ale jsou rádi, že jsme na čas zpět. Vyplouváme a míříme k další vesničce na jezeře –Santiago Atitlán. Tady máme času více, a tak si to tady pěkně užijeme a nakoupíme nějaké suvenýry. Hned po vystoupení na pevnou zem nás vítají prodejci suvenýrů. Bude z čeho vybírat. Napravo ale vidíme kameníky. Chudáci chlapi ručně otesávají kameny do tvarů cihel-tvárnic, které musí mít konkrétní rozměr. V tom horku dost brutálně úmorná práce.

Marek se zhlédl v protkávaných náramcích  a  zdobení propisek na přání. Holky jsou dost šikovné  a práce jim jde od ruky. Jen s háčky a čárkami mají trošku problém.  Mezitím  mě zaujaly šály z příjemného materiálu.  Brutálně usmlouvávám 3 za 60Q. Jsme nahánění ze všech stran a vypadá to, že jedna žena se nás bude držet celou dobu. Nabízí ptáky Quetsaly z perliček. Jsou docela pěkní, ale takoví perličkoví, kýčovití.  Když usedáme do nárožní restaurace v kopečku, pořád se snaží prodat.    Chce snad 50 za jednoho, snižuje, ale já zarputile tvrdím 2 za 25Q. Víc nedám, zas tak se mi nelíbí, ale jako dárek snad dobrý. Už máme pivko a já chci mít klid. Říkám poslední slovo a schovávám peníze. Přikyvuje.  Ještě se jdeme podívat na náměstí a místní kostel, vedle je škola a pak asi docela dobrý výhled na sopku. Zase.

Ještě kupujeme pohledy se známkou  po 8Q a známy po 3Q. Procházíme se a kupujeme, co se nám libí vč. ovoce, která je tady velmi chutné, čerstvé a levné. Zbožňuju Mango. Dole u přístavu už máme hotové propisky. Kolegyně  Hanka snad bude mít radost, další do sbírky a  jejím jménem „Hana - Guatemala“ . Chtěla jsem celá jméno, ale to tam nevešlo.

Jsme zpět v Panajachelu. Ještě procházíme centrum a hledáme nějaký stánek na oběd. Je to bída, nikde nic, jen restaurace. Na křižovatce nakonec  potkáváme ženu s vozíkem a pultíky a dokonce i židličkami. Marek s Lankou volí jistotu kvality v podobě Pizzy, já lanařím Jirku na místní. Děláme dobře.  Výtečné jídlo – zelenina, rýže, omáčka, brambory, smažená zelenina ve vejci, tamales. Mňam 15 Q za porci. Paní se zjevně diví, že jsme dali přednost jejímu jídlu a nakládá nám protekční porci. Jsme vděční strávníci.
Ještě nakoupit něco na večer, nějakou desinfekci. Vybíráme mezi vínem, pálenkou a místním Rumem. Prodavače se ptáme, co  nám doporučí. Opěvuje místní rum, ale my dáváme přednost tomu, co ještě neznáme. Quezalteka-especial za 60Q bude to pravé na večerní mejdan. K tomu 7Up za 15Q, voda za 8Q 1,5l, letr piva 23Q, chipsyLays 3Q, a jdeme si odpočinout na pokoj.  Odchod velím kolem 17 hod. Chceme omrknou západ slunce nad jezerem. K přístavu přicházíme na minutu akorát, ale panorama nic moc. Za kopci jsou mraky a světlo nic moc.  Zase se procházkou vracíme na hotel. Marek a Jirka našli východ na střechu, kam se už dereme potmě s čelovkama v ruce. Je to bojová cesta, protože na chodbě nesvítí světlo a chody jsou každý jinak vysoký. Usazujeme se a večerní mejdan na střeše hotelu začíná. Žerou sice komáři, spadne i 1-3 kapky, ale pohled na oblohu je nezapomenutelný. Hvězdy jsou pohádkové. Ani jsme ještě nedopili a chce se nám spát. Bereme to rozumně a jdeme na kutě.

 

5.2. - Antigua, Guatemala City

Budíček v 5. Jirka vaří kávu a já pakuju. Nějakou dobu na cestě vyhlížíme BUS, ale jede. Platíme 10Q/os. jede přes Soloa durch až na dálnici. V 6:30 vychází slunce, ale fotit z BUSU je nemožné a zbytečné. Možná východ slunce nad jezerem by byl báječný. Škoda.  Na křižovatce nám oznamují, že musíme vystoupit. Je 7 hod. ráno a BUS hned navazuje. Platíme 50Q/os. a mělo by to být asi až do Antigui. Lidé přistupují a vystupují, je zase narváno. Snažím se sledovat, kde jsme, ale cedule nejsou a nevím ani, kterými vesnicemi  a městy projíždíme.  Snažím se sledovat a doufám, že nepřejedeme. Vlastně nevíme, kam BUS jede. Drkocání mě uspává. Koukám, že všichni 3 pospávají, ale i mě to na pár minut zlomí. Spadnout není kam, je to OK. Sedíme každý jinde. V 8:10 jsme asi v Chimaltenangu. Upozorňují nás, že budeme vystupovat. Okamžitě se věnují našim batohům. Opět si nás přendávají hned druhému BUSu. Naše bágly zase popadají jiní týpci a je se v tom fofru, kdy si hlídám svůj bágl a nikomu ho nechci dát do ruky, pěkně třískám do hlavy nad zadními dveřmi. Vidím všechny svaté Quetzaly. Musela jsem to železo asi ohnout. Hruška operativně roste. No nic. Hlavně že nemáme prostoje a zase sedíme v BUSu. To mě fakt baví. Už nic neplatíme. Hlava mi to nebere. Jiný bus, jiná trasa – že by si navzájem platili výběrčí mezi sebou ??? To jsme si nevšimli.

V 9:30 jsme v Anigui na BUS nádru.  Je horko, tak je třeba se převléci a u stánku hned kupujeme snídani. 2 klobásky s plackami za 12Q, zase výtečné. Houska 1Q v pekárně – čerstvá, teplá a voňavá. Marek hledá net, abychom zjistili co a jak s tripem na kávovou plantáž.Někde to měl napsané a nemůže si vzpomenout na název. Měníme 95USD. A jdemesměr náměstí. Třeba něco najdeme. A pravdu. Kancelář MayachExpeditions nás ukecává za 30USD. Bereme is  odvozem a dovozem. Máme čas, tak se zase jdeme projít na náměstí,  okouknout kostely, kšefty apod. Dotazujeme se i na dopravu na odpoledne do Guatemala City.  Marek sjednává jednoho týpka  taxikáře za 200Q. Dostáváme vizitku a má nás tady čekat v určitou dobu. Tak uvidíme.

Přijíždí minibus a ještě s manželským párem ze státu vyjíždíme směr kávová manufaktura.  Projíždíme jen uličkami Antigui. Za pár minut jsme stále na okraji města a na místě. Jsem v tvrdém šoku. Je to právě ta fabrika AZOTEA, kterou jsem našla na netu. Majitelem je pan Pokorný, jehož předek byl původem z Čech. Tady jsem chtěla, ale nenašla jsem nikde na netu, kde se fabrika nachází. Žádná adresa, žádná mapa, ani souřadnice. Když vidím, jaký je vstup 50Q = nějakých 130Kč, + doprava ??? Kdyby vč. opravy taxíkem 150,-Kč, tak je to moc. A my za to dali 600,-Kč. Ale a tím už počítáme, není to pro nás žádné překvapení. Jen mě mrzí, že i po všech těch zkušenostech, udělá zase člověk chybu, že nás to nenapadne, zeptat se taxikářů. Ale mysleli jsme, že je to dále za městem, nějakou hodinku jízdy nebo tak. Asi to tak mají domluvené, nevím. I když jsem se vyptávali a snažili jsme si to zařídit sami, nebylo info. Možná jsme se měli zeptat přímo u taxikářů.

DOBRÁ RADA – nekupujte  trip na kávovou fabričku, jde tam dojet taxíkem a vyjde Vás to levněji. Pokusím se najít na mapě a dodat info. Každý taxikář Vás tam určitě zaveze, když řeknete na chcete na Azoteu.

V každém případě, návštěva AZOTEi stála za to. Konečně jsme viděli i „život a cestu kávy“. Výklad byl v angličtině a bylo panu průvodci rozumět. Viděli jsme různé exponáty vč. kafemlejnku z Čech, stádia růstu kávy, povídal nám o druzích, kvalitě a množství produkce kávy na světě. Opět i zde platí, že se z kávovníku spotřebuje vše, vč. rostlinného odpadu, který se používá i jako hnojivo. Kávová zrna zdejší manufaktura vesměs prodává, jen minimum praží a prodávají. My jsme se samozřejmě pochlubili, že jsme taky z Čech, jako předci pana majitele. Kávu jsme i okusili a koupili jsme si i koupit.  400g za  8USD.

Po návratu jsme sháněli našeho sjednaného taxikáře, ale ještě tady nebyl. Tak jsme se ptali jiných, za kolik nás vezmou do Guatemala city. Ceny byly vyšponované, ale my trvali na sjednaných 200Q.  Když si člověk představí, jaké jsou ceny taxi u nás, tak je to za babku. Za 500,- Kč 4 lidi z Antigui do GC. Nikdo nechtěl slevit, tak jsme obligátním způsobem odcházeli. Tento systém funguje, jeden se našel, co nás volal zpět, že nás za 200,-Q zaveze. Jo ještě jedna perlička. Nejdříve šel smlouvat Marek, ale slevit nechtěli. Tak jsme šly vyjednávat my s Lenkou, jako ženské plémě. No a vyšlo to. Takže jsme ušetřili i nějakou tu 1-2 hod.

Cesta do Guatemala C. ubíhala výtečně, jen v autě bylo vedro a přírodní klimoška. od předměstí to začíná vypadat na zácpu. V jedné zatáčce se nám město ukázalo jako na dlani. Je to neskutečný pohled, který mě i po těch letech cestování vždy uchvátí. neskutečné mraveniště, barák na baráku. Zácpa není zase tak strašná, ale nějakou hodˇku trvá, než se propleteme městem do centra na autobusák. Zase mě moc těší, že se sama zorientovávám, podle mapy, kterou mám a už vím, kde jsme a že toto je zrovna náš autobusák.7

Kupujeme lístky na noční BUS do Flores 180Q/os. Úschovna báglů 5Q/ks. Jdeme se projít do centra - 10 Av., není to daleko, jen budeme respektovat rady, že se do setmění vrátíme do čekárny. Taky máme pěkný hlad.  Cestou vybíráme bufáč, kde mají fotky jídla a ceny vystaveny venku. Kuře, párky, hranolky po 17Q, a než nám to připraví, tak díváme 15min. net za 2Q a dáváme domů zprávy, že jsme OK a kde jedeme.

Pokračujeme na náměstí, kde obdivujeme opět vztyčenou státní vlajku, národní palác a samozřejmě katedrálu. Zdejší je menší, skromnější a v tom je její kouzlo. Následuje návštěva našeho oblíbeného místa - tržnice. Zdejší Mercado central je velká, lidi a stánky jsou už před tržnicí. Kupujeme opět výtečné mango. Uvnitř mě nejvíc uchvátí květinářství. Mají tady úžasné velké kytice růží. Zbožňuju růže.A voní. Marka zase zaujmou zdejší hospodyňky. Kluci se s nimi chtějí vyfotit, ale holky, jak jinak, se stydí a schovávají tvář. Ale nakonec je veselo, starší ukecávají  mladší, ať se s cizinci vyfotí. Všichni se všemu řehtáme, a to asi probourává ostych. Za odměnu si u holek sedáme a dáváme Pivo Galo za 15Q. ještě pak kupujeme něco do BUSu - 2housky - obložené po 10Q, Voda 2l za 5Q - nejlevnější voda v JA, Marlbora Jirka ukecal z 23 na 18Q, a na památku štamprle s ozdobou Tikalu, Atitlánu, ptáka Quetsala.  Nejdříve chtěli za 1ks 25Q, nakonec se rozhodujeme, že koupíme všichni, tak se domlouváme na jednu za 10Q.

Ještě mlsáme nanuky, ovocný a smetanový oba za 3Q. Pomalu se vracíme ne nádr. Jdeme 11 ulicí. Cestou nás baví čoudící autobusy, které mají občas problémy se spojkou a fronty na autobus, ve kterých lidé spořádaně stijí. Fronty se kroutí i za roh a lidi spořádaně čekají, který do kterého budu se až vejdou. Zde ve městě je také viditelně více žebráků, postižených. Na trhu taky prodávali spoustu zvířat v klecích. Byli tam psi, hrdličky.

Ještě mlsáme placky u místní bábrlinky, čerstvé, voňavé, přímo z plotny, za 15Q. Na nádru už se nudíme. Přebalujeme věci, koukáme na telku, čekárny se plní. Po 21 hod. odjíždíme.  Cesta bude dlouhá. Opět se snažím koukat, kudy jedem, vyčíst, kde jsme, ale marně. Občas dřímnu. BUS jede durch, nikde nestaví. Je to zvláštní, intuitivně se budím včas. vypadá to, že jsme v Santa Eleně. Už loni v Peru jsem zjistila, že je dobré se orientovat podle nápisů a štítů na obchodech.  Někteří mají na nich napsanou adresu, město nebo jméno památky v okolí. Někteří zde vystupují. Já zjišťuju, že všichni 3 ještě spí. Závidím.

Flores, Tical

Je to tak, jsme na místě, najíždíme na hráz a vjíždíme do Flores.  Je 6:30 hod. a chceme hned dnes do Tikalu.

A tady začíná naše "masírování". Vystupujeme ještě s jinými cestovateli. všichni mají rezervace a típek, který tady čeká s kolegou a mikrobusem je pěkný brutalista. Nahání všechny, tahá je do mikrobusu. Když zjišťuje, že jako jediní nemáme ubytko zajištěné, je jak sup. Upozorňuju Marka, že můžeme jít sami, že je to kousek, že něco najdeme. Marek se ale nechává ukecat, típek slibuje pokoj za 150Q, což by je ucházejícíc na zdejší poměry.   Než se nadějeme, máme bágly v mikru. Přiváží nás po chvíli k hostelu, který je i v LP.   Nyní se jmenuje Mirador del Lago. Pokoj dobrý, ne-li super, výhled na jezero, který si moc neužijeme. No a típek pokračuje v kšeftování. Nabízí směnu dolarů, docela výhodnou. Bereme, měníme a  chceme si jít  najít cestovku na Tikal. Ale on že zajistí i to. my že se chceme jít rozkoukat. Tady nastal problém a dochází k handrkování. když nám výhodně vyměnil peníze, tak že si od něj musíme koupit i Tikal. Toto vydírání mě dost namíchlo, už z principu a chci mu vrátit Quetzaly. Škube se a začíná na nás hulákat. Operuju nějakýma zjištěnýma a obvyklýma cenama, něco s Markem přepočítáváme, bereme v úvahu i čas a nakonec se domlouváme.

CENY: 32 USD Tikal; 25 Q doprava zítra do Belize na hranice; směna 50USD =375.000Q, pokoj 150Q

7:30 odjezd na Tikal, je to dle tacháče 69km, vstup Tical  150Q/os.; mapa 20Q- a dost pěkná, doporučuju koupit. Cestou nás vítají značky upozorňující na zdejší faunu. Fotit z auta je to na prd, škoda.
V 8:40 vcházíme do brány parku. Je vedro, už nyní. Po chvíli už nás vítají  první zdejší obyvatel - lemuři. Viditelně jsou na návštěvníky zvyklí, jsme jim šumák, můžeme se přiblížit na pár cm. Hladit ale ne. Z pralesa se ozývají  nádherné zvuky - opice vyhrávají nad zdejším ptactvem. Je znát, že jsme v džungli, je tu vlhko a horku. ve stínu je báječně. Když slyšíme nad sebou šelest větví, svědčí to o tom, že je někde nad námi nějaká nebo nějaké opice. Každá takováto zastávka a snaha vyfotit opici je odměněna komářím kousnutím. No, každá, trochu přeháním, ale  ne zase moc. Přicházíme k prvním pyramidám. Je to úžasné. Tady v Tikalu je jich ovšem spousta nevykopaných. I ty velké jsou třeba částečně nevykopané. Chrám velkého jaguára je asi tou nejfotografovanější pyramidou (Chrám č. 1) - nejzajímavější z náboženských budov, postaven na počest 26. pána z Tikalu. Byla postavená v 8. století n. l. a je vysoká 44 m. Na jejím vrcholu se nachází svatyně. Naproti je Chrám masek. Mě však láká ta zdejší nejvyšší pyramida s výhledem na prales, vysoká 70m, číslo IV. Vstupuje se na ni po dřevěném schodišti. Ta je, bohužel, celá nevykopaná. Ono je to asi lepší, možná ji kořeny drží pohromadě. Vlastně mi to z fotek a článků ani nedošlo. Vykopaný je pouze vrchol. Cestou nahoru opět můžeme vidět v dálce opice. Jsou černé a je to asi matka s mládětem. nahoře je báječný výhled na prales a vrcholky několika pyramid. Chvíli zde pobudeme, nasáváme atmosféru.   Pokračujeme dále. Chrám V -  je zase nejstarší chrámová  pyramida v Tikalu. Můžeme zde obdivovat i několik stél, věnujeme se i zdejší Fauně. Nalézáme pavučiny, lesknoucí se ve slunci, zajímavé je pozorovat  pilné mravence Ata. Nosí kousky lístků po stálých cestičkách. Vidíme papoušky, datla, který ťuká do stromu. Procházka pralesem je báječná, ale kolem poledne jsme už docela uchození. Opice se při poledni spíše schovávají a když slyšíme v dáli nějaké bojovné opičí skřeky,  než dojdeme po zvuku k pravděpodobnému místu, stejně už je ticho a nikde nikdo. Ve  13:30 už jsme zpět na přístupové cestě. Máme 2 hod. čas. Okukujeme suvenýr. Ty jsou tady fakt dost drahé. 1,5l vody je za 12Q.  Na schodech u marketu se ve stínu usazujeme a všichni podřimujeme. V 15:30, přesně na čas je tady mikrobus.

Necháme si zastavit před náspem, v Santa Eleně a jdeme pěšky do Flores. Kupuju vodu 2l za 8Q. Hledáme nějakou malebnou restauraci, kde bychom se usadili až do západu slunce.  Všechny jsou takové luxusní, my bychom rádi něco místního. Docházíme až na náměstí. Tady je taková  místní kantýna, ale jídlo není připravené. Jdeme tedy hned vedle. Hotel a restaurant Mirador del Lago. Koukám všechno je tady mirador del Lago. Vypadá příjemně, číšník nás hned vítá a zve dále, nic pro něj není problém. Pouští TV a prý si máme vybrat hudbu. Chceme něco místního.  V jídelním lístku je toho dost a za solidní ceny. je to směšné, ale dáváme si všichni špagety Bologna.  Směšné pro mě proto, že já si ze zásady ještě nikdy nikde nedala Italské špagety. Proč taky,  nejsme v Itálii. Ale hlad je sviňa. K tomu chlazené pivko, číšník přináší mísu strouhaného sýru, ani ho málem nespotřebujeme. Dokonse porce špaget je tak velká, že i chlapi mají problém top sníst. Špagety po 40Q, Pivo Galo po 12Q + nějaký tringelt za spokojenost. Z okna je parádní výhled na západ slunce a na stromy pod okny přilétává hejno ptáků. je to tady jako v Hitchcockově Ptácích.

Snažíme se utratit zbylé kecaly. Musíme si nechat jen poplatek na hranicích  20Q/os. Před 19 hod., už za tmy, jsme na pokoji. Zjišťuju, že nám, jako obvykle, neteče teplá voda. Reklamuju to, a tak dostávám klíče od vedlejšího pokoje, kde se jdeme vysprchovat. ještě jdu koupit za poslední kecalky cigára Jirkovi za 20Q a nějaké chipsy.

 

Belize  - Caye Caulker

7.2.

V 5hod. je odjezd od hotelu na hranice s Belize. Ještě je tma, cestou se rozednívá, ale je mlha. Moc toho není vidět. Jsme na hranici. Vystupujeme a musíme projít kontrolami. pak nás bude čekat další mikrobus, který nás zaveze až do Belize City. Služby mě okouzlují. Hned před přepážkou nás oslovuje muž, ptá se, kam jedeme. Každému dá super mapu Belize, vstupní formulář, brožuru o Belize a kupón na slevu  na loď na Cayo Caulker. A to jsme na straně Guatemaly. Paráda. tak bych si představovala každé překročení hranic.  Měním ještě zbylých 8 Q na 2 Belizké dolary a 100 USD na 200BD.

Pokračujeme dále v jízdě. Mlha ustupuje a my, kteří zrovna naspíme (asi jen já) můžeme pozorovat koloniální styl domů v městech a vesničkách, kudy projíždíme. Belize je znatelně o málo bohatší. Však jsme taky v ráji zlodějů, podvodníků, uprchlíku, a to i od nás, z českého kocourkova. Však mi ségra posílala SMsku, že pokud tu potkám hledaného souseda Wolfa, třeba z toho kápla nějaká odměna :-). Ale neposlala MMS s fotkou, škoda.

Opět tipuju, že bysme mohli být už v hl. městě. Je  10hod. Vše tomu nasvědčuje. BUS zastavuje u kanálu, hned  hod. vedle lodní společnosti. Všichni se hrnou dovnitř, jen Marek nás vede dál, po chodníku ve výstavbě. http://www.belizewatertaxi.com  Cena lodního lístku se slevovým kupónem je  opravdu 8BD/os., cesta trvá hodinu. Loď je plná. Nejdříve nám ovšem odbavili jako na letišti a pak nalodili všechna zavazadla.

Jsme na Cayo Caulker. Procházíme ubytování, ale je to bída. Buď dost draho, není pokoj se 2 postelema pro Marka a Lenku. Je vedro a tak Jirka s Lenkou a bágly usedají na pláži pod palmu do stínu a já s Markem jdeme hledat. je to paradox. Nakonec končíme nalézáme vhodné bydlení v hotelu MIRAMAR, který je opět uvedený v LP, a navíc, byl hned na ráně, kousek od mola. My šli ale na z přístavu rovně, do další ulice. Ceny je sice vyšší, ale tady s tím počítáme. A pokoj ke moc pěkný, se společnou terasou, houpačkou, křesly s konečně i u nás v pokoji teplou vodou. Cena je 60BD za pokoj. byl i levnější, ale pro 4 os v přízemí za 45.  Budeme tu 2 noci, takže si něco pěkného zasloužíme.

Nákup: 1 l vody 2BD, v Belize city byl 1l z 1BD. Jdeme na oběd.

Kousek níž, směrem k molu. Uvidíme, kde se nám bude líbit. Míjíme fast food, super restauraci, kde se vždy během dne pro večeře griluje sele. Sakra, nikdy jsme si ho nedali. Kotvíme na zahradním posezení. Fouká, ale je příjemně. Tady na ostrově vlastně pořád fouká. Rýže, fazole – poprvé ne mixované, ale normální, kuřecí závitek se špenátem a houbami, pivo, celkem za oba 32,5, ale automaticky si připočítávají 12% kuvert - 36BD  celkem. Ještě galon vody , což je 3,75L za 2BD, chleba za 1,75, pohledy 1,25  a hurá k moři. 

Jdeme na sever ostrova, k tzv. splitu. Už jsem o něm četla. Je tu plážový bar, snad všichni bavení se a popíjení chtiví z celého Caye C. A my, vody chtiví.  Věci vč. klíčů, Kč apod. necháváme ležet v rohu na zemi. Snad se nic neztratí. Mám rýmu a tak si říkám, že by mi mohla slaná voda prošplouchnoutfrňáček a všechny dutiny. Snad by to pomohlo. Krátce se rozkoukáváme a hned skáčeme do vody a chceme přeplavat na druhou stranu. Ale OUHA !!!!  Co ouha, doprčic, doháje, ku …. Tak to bude maras. Jak jsme se tak všichni těšili do vody, nikdo z nás si nevšiml, jak se středem žene hooodněrychlý  proud. Nejsem žádná padavka, jsem určitě dobrý plavec, vodu miluju, ale začínám  mít pěkné bobky. Jediná chvíle, kdy jsem se ve vodě  jen trošku bála, bylo na Kosu, když jsme šnorchlovali okolo ostrůvku a byly silné vlny. Jediné, co se mi honilo hrůzostrašného hlavou je, že mávám všem a proud mě uhání pryč od CC. Pohled k pevnině Belize nevěstil nic dobrého. Pevnina není odsud vidět. Snažím se vzpomenout, kolik je to km podle strýčka Googla a uklidňuju se nadějí, že  pokud se udržím na hladině, snad mě najdou za pár dní v Belize.

Nicméně, holka, prober se, tedy ne holka, ale moje druhé já. Nevzdávám se a chci si jít zítra zaplavat se žraloky. Dokážu to. Do nosu jsem už nasála mořskou vodu několikrát, moje nemocné průdušky zatím fungují, nepanikařím, dýchám zhluboka, odplivovat mohu kamkoliv, jen musím začít víc makat rukama a dělat větší tempa. Zkrátka musím být o poznání rychlejší, než ten zatracený proud. Proklínám všechny cestovatele, kteří o tomto splitu psali, jak je to tady krásné, ale ani jeden, prevít, nenapsal, že je tady takový proud.

Nakonec šťastně natahuju ruky po mangrovovém porostu a vítězoslavně se můj levý palec na noze dotýká písku. Ještě to chvíli trvá, než se uklidním a jsem na pevné zemi.  Aby toho nebylo málo, palcem po chvíli do něčeho kopnu. Asi šutr, nebo kořen. Bolí mě ještě dnes. Ale sláva, dokázala jsem to. Horší je představa, jak se dostanu zpět. Zatímco Jirka, Marek a Lenka jsou už dávno někde v trapu a zkoumají ostrov, já se věnuju průzkumu terénu a plánu, kde se ponořit do vody a mít dostatečný náskok.   Pak se vydávám pěšinou je hledat. Nic tu není. Jen čurbes na zemi, takže musím dávat pozor, kam šlapu.

Zpět je to pro mě zase horor. I když vím, že to dám, líp se mi dýchá a mám dost předstih, pořád cítím ´, jak mě to unáší do kopru. Ti 3 ž jsou na u baru a já se trápím. To už není možné. Vypadá to, že skončím mezi čluny. Ne, musím to dát. Nakonec se mi daří doskákat? dotrápit se?, doplavat k břehu a chytnout se kůlů a schodiště. Jsem grogy.

Jdeme o kousek dál, k takovému betonovému molu. Ale i tam je šílený proud. Jsem dost zklamaná zdejšími šnorchlovacími poměry. Když se člověk položí na vodu a chce se kochat pohledem pod hladinu, na ty velké, báječné, úžasné, barevné, až 30cm mušle, jedinou jistotou je, že ho to odnese někam fuč. Je to na prd. Nelíbí se mi tu. Jediné, co je parádní, je teplota zdejších vod.

V obchodě kupuju zase barel vody za 2BD a oplatky na dodání energie za 1.5BD.

8.2.

6 budíček, na snídani polívka ze sáčku  a  na 10 hod. musíme být u budky na výlet na šnorchling. Cena bratru za 70BD/os. a je všude stejná. Kartelová dohoda.  Já si beru s Jirkou svůj šnorchl i brýle, ale jinak je půjčení v ceně. Hoši jsou vstřícní, je jim fajn rozumět, to je výhra.  Na člunu je nás 8. Zastávky jsou 3, u 3 reefu. Průvodce nám nabízí vesty. Váhám, váhám, ale nakonec beru. A dobře dělám. Užívám si snorchling. Průvodce ukazuje, co kde je, jaké ryby, jak se jmenují, jaký je co korál a třeba i jeho vlastnosti. I když je nás jen 8, je to jeden dědula, co kolem sebe pořád kope, co je všude, je mu jedno, kdo je kolem něj. Nadává i Jirka. 5y mu vlezl do záběru. Nejdříve s ním bojuju a dávám m u najevo, že tu jsme taky, ale pak na to kašlu. Plavu si podle sebe, svým tempem a je mi fuk, co říká hlavní šéf. Zkrátka si to užívám.

Nejkrásnější je ale zážitek u Shark´sreefu.  Průvodce bere nějaké jídlo, hází do vody a k nám se začínají přibližovat žraloci a rejnoci. Průvodce je bere do ruky, krmí je, můžeme si na ně sáhnout. Je to zvláštní pocit. Rejnok je hladký, slizký, něco jako šutry porostlé mechem ve vodě. Žralok je shora hnědý a strašně drsný, skoro jako smirgl, ale ne zase ostrý. Jirka i Marek se snaží vzít obě potvůrky do ruky a nechat se mnou vyfotit.Paráda. Je to báječný zážitek, ten nejlepší. Kdyby nebýt tohoto žraločího útesu, tak bych byla Belize hooodně zklamaná. Pak následovala ještě třetí zastávka, také na útesu plném života. A hlavně, nebyl tady spodní proud. Nádhera, tohle je ráj. Uvědomuju si, že je poledne, nohy mi trčí z vody a bude průšvih. To je fuk. To mi za to bude stát.

Když už jsme v hotelu, a sedám si na chvíli na terásce na houpačku, je to tady. Cítím nožičky. Na oběd jdeme k číňanovi. Big porce nudlí po 8BD. Kupujeme jízdenku do Chetumalu – lodí přes San Pedro.  Za 80BD. Říkám si, jestli, kdyby nám dali 2 kupóny na hranicích, bysme měli možno st mít slevu i tady J

Večer jdeme do Sport Baru, kde hraje kapela a má dost úspěch, Je tady plno, snad všichni, co jsou na ostrově. Přidáváme se : 2 piva po 5BD, drink s Ginem po 5BD. S názvem PansReemover. Na večer kupujeme Lays po 1,5BD a Colu po 3BD. Ještě se procházíme, jdeme až k baru u splitu, ale tam je mrtvo. Pak balit a popíjet na terásku.

9.2.

Budíček v 6hod., východ slunce nic moc, opět vítr a  mraky na obzoru. To sice někdy někde dělají báječný kolorit a efekty, ale tady nic moc.

V 7 odjezd lodí do San Perdo na Imigrační. Plavba sice ubíhá, ale spousta pasažérů jde tím pohupováním po vlnách do limbu. V SP děláme kolečko po molu kolem boudy. Platíme 10 BD na straně Belize a 37,5 USD na straně asi Mexika. Stepujeme tady do  8:45 a pak pokračujeme všichni do Chetumalu.

Pokračování v sekci Mexico - Tulum