Zážitky z cest po světě‚ ty mi nikdo nevezme.

Zástupce odkazů pro listování

Tak jsme zase doma. Byli jsme se podívat, jak vlastně vypadá slunce a modré nebe, protože od Silvestra 2012 jsme ho neměli šansi v česku vidět, no, možná jen v Ostravě :-( A bylo to moc fajn. Už dostávám dotazy jak bylo, kde jsme byli, co jsme viděli. Cestopis píšu a postupně vkládádm. Již si můžete přečíst první část Mexika. Trocha inspirace :

Pro nedočkavce základní info kde jsme byli a co jsme zažli a co se  nám líbilo či ne:

- přílet do Mexico city v 5 ráno, setkání s přáteli na BUS nádru, cesta do Teotihuacanu, prohlídka, návrat do MC - prohlídka 
  města, Zocalo - procházka centrem, sundávání vlajky
  Noční BUS do Oaxaca
- Oaxaca, nákup Mezcalu a pražených klobylek , návštěva Monte Alban - archeolog. lokalita, El Tule - nejstarší a
  největší tisovec
  Noční BUS do Puerto Escondido
- Ráno Laguna de Manialtepec výlet loďkou.  Mazunte - ubytování, koupání, druhý den želví farma.
  Noční BUS do Tuxly
- přesun do Chiapas del Corzo - výlet na lodi kaňonem Sumidero - strrrrašná zzzzima v půli cesty k přehradě, cesta busem
  do San Cristobal de las casas, a pokračování do Palenque, nocleh v cabaňas
- Palenque, ráno prohlídka pyramid - tropický deštík, pot a nachlazení ale pěkná džungle, cesta zpět do SC de LC,
  nocleh
- ráno prohlídka města, super snídně , návštěva mercado, kostel, cesta na hranice do Guatemaly.

----- POKLRAČOVÁNÍ v sekci GUATEMALA, BELIZE ----

- Ráno lodí do San Pedro a do mexického Chetumalu - formality.  Busem do Tulumu, nocleh na pláži - cabaňas,
- den volna, konečně odpočinek, ráno pevnost Tulum, super snídaně, auto, nákupy v marketu - konečně Tequila ,
  kuleřník, pinec
- koupání, nádherné moře, ale fouká, nedá se v klidu plavat , my odpoledne Cenoty - šnorchling, potkali jsme 70 leté
  důchodce z Prahy
- v 6 autem do Chichen Itza, pyramidy - pěkné, rozlehlé, levné suvenýry. Krátká zastávka v příjemném Valadolidu, návštěva 
  cenoty Dos Ojos,
- Coba, rozlehlé - velké vzdálenosti, jen jedna zajímavá pyramida s pěkným výhledem. Jezdí se zde i na kole nebo
   vozítkách. Vrátit auto a odpoledne busem do Meridy.   Nocleh
-  BUSem do Celestunu, 2 hod. výlet za plameňáky, "zkamenělý" les, laguna - možno koupat, mangrovy, Mexický záliv
   špinavá voda, taky vlny, šli jsme do místní putyky na pivo - tady k pivu dávají krevety se solí, limetkou a čili, další pivo,
   další krevety  to byla mńamka
   Procházka Meridou, merkado, náměstí, moc milé městečko.
-  Uxmal, moc pěkné výzdoba, přátelé poktračovali Busem, do MC, my zpět do Meridy, procházka, nákupy, nocleh
-  Ráno přelet do MC, opět metrem do centra, mexické metro je vůbec kapitola sama o sobě, hlavně zajímavé bylo
   cestování s krosnama ve špičku. Vše má svůj systém, lidé dodržují, tlačí se i pomáhají. Všude se něco prodává, voňavé
   jídlo a ptákoviny. Návštěva antropologického muzea - nádhera, pěkná expozice, přehledná, systematická, Voladores,
   metrem na Zocalo, procházka po okolí, v 18 na letiště a let domů, zkušenost z pařížského letiště.

Začnu jako obvykle:  tuto cestu jsem vůbec neplánovala. Jako vždy to byla náhoda. Přes Hedvábnou stezku jsem se seznámila s Markem, který už měl koupenou letenku a hledal někoho do týmu.  Pár krát jsme si vyměnili maily a já začala spekulovat i s Havaií, jelikož byly super ceny letenek. Pak jsem ale zjistila, že v Tulumu je potápěčská základna, ke jsou Češi a Markovi jsem znovu napsala. Už byli 2 – domluvy s Lenkou někde od Náchodu. Takže jsme nakonec do toho praštili a i když ceny letenky nebyla zrovna TOP, tak za opětovné pomoci Jardy z CK Bemett, jsme vychytali alespoň nejlepší cenu-termín-spojení.

26.1. kolem 14:30 jsem odevzdala volební výsledky za okrsek a odebrala se domu balit.

27.1. Druhý den hned ráno, při -10 st.C  jsme se nechali odvést švagrem na nádr a žlutým pohodlným vláčkem se vydali směr Praha-Ruzyně. 

Když jsme čekali na odbavení, volal kamarád Vláďa, že je za Brnem a hustě sněží, tudíž se dalo předpokládat, že za chvíli je v Praze kalamita. Jak jsem prorokovala, tak se i stalo. Naštěstí  mezinárodní lety mají asi přednost, takže téměř na čas jsme byli připraveni k odletu. Já ostřílený divák Leteckých katastrof jsem konstatovala, že by nás měli odmrazit, jinak jdu za kapitánem a upozorním ho na možné nebezpečí.  Naštěstí to nebylo potřeba a tak jsem poprvé v životě mohla sledovat, jak se před startem polívá trup letadla. Do Paříže to bylo co by dup, rychle na příslušný terminál  a pak už nic nebránilo vydat se na západ, vstříc lepším zítřkům, i když s malým zpožděním. Let proběhl bez komplikací, dokonce jsme přistáli dříve oproti plánu.

28.1.
Na letišti v Mexico City nás mile vítají, bez jakéhokoliv šacování. Měním tvrdou světovou valutu za Mexické peso a  vystupujeme z haly. Kam nyní ? Sonduju jak se dostat na metro. Ptám se místní ženy, ale mi radí něco jiného. Přijíždí BUS a řidič říká, že nejede tam, kam chceme. Popocházíme k ostraze, a ta nás posílá na BUS opodál. Řidič nás vítá a chce 15 Mexických peso (dále jen Mx) za nás oba a 2 zastávky. Mám štěstí v BUSe je mladý Mexičan a umí anglicky, takže se dovídám, že jízdenka na metro je za směšné 3Mx – dokud nevylezu ven, mohu jezdit kam chci. Ještě mi radí kde vystoupit a ukazuje vchod do Metra.  Takové štěstí jsem nečekala.

POZNÁMKA: Při poslední cestě metrem v den odletu jsem konstatovala, že mexické metro je kapitola sama o sobě. Možná by zasloužilo samostatný článek. Tak uvidíme.

Kupuju jízdenku, procházíme turniketem a jsme dole. Čisté nástupiště, vše označené. Naštěstí mám plánek metra, takže to nebude problém. Přijíždí vlak a s Jirkou se smějeme. Takové milé oranžové vagóny, na takových směšných, jakoby gumových kolech. Detaily není možno sledovat. Vstupujeme do vagónu. Zatím je prázdno, ale hned na druhé stanici se začíná vlak naplňovat. My naštěstí jedeme jen po jedné trase z Terminál Aerea na Autobuses del Norte. Po chvíli zjišťujeme, že se nejedná jen o podzemku, ale místy i nadzemku. Lidí přibývá, ale nám to nevadí. Sledujeme ten cvrkot a začínáme si zvykat na mexické tváře. Jejich rysy, výraz ve tváři, chování, oblečení, já navíc sleduju stanice. Ty jsou velmi zřetelně značené, takže jsem klidná, není se čeho bát. Mexičani samo sebou zírají i na nás, bledé tváře.

Jsme v cíli. Před autobusákem Norte už nás čeká Marek s Lenkou a vidíme se hned. Naše společné dobrodružství začíná. My dva dáváme krosny do úschovny za hustých 2x 50Mx. Kupujeme jízdenky na Teotihuacan za 2x 40Mx a jdeme k nástupišti. Cesta za východu slunce ubíhá rychle. Všichni nasazujeme sluneční brýle a zjišťujeme, že naše domovské sítě od Vody přes Kyslík až po létajícího ptáka fungují každá jinak. Někomu se nezobrazí, které číslo mu volá, jinému  to pro jistotu ani nezvoní. Ale mobil není pro nás až tak podstatný.

Aby toho nebylo málo, tak vstup na Teotih. je opět za 50Mx, takže 2x. Tady je asi vše za pajdu. Na arei jsme snad první. To bude i následující 3 týdny naší prioritou. Hned nás oslovuje místní naháněč, že je oficiální průvodce a že za pokec nic nechce. My ostřílení víme, že to bude jinak, ale Marek se s ním dává do řeči. Vede nás k prvním „vykopávkám“ – Templo de Quecalcoati, což je chrámová pyramida. Před ní nás průvodce zastaví a my se dovídáme něco zajímavého: tlesknutí rukou je jednou slyšet u tleskajícího a jindy zas na druhé straně. Lezeme po prvních schodech a kocháme se prvním mini výhledem. La Ciudadela vpravo je soubor budov, který zřejmě sloužil nejvyššímu vládci.  Vydáváme se na Cestu mrtvých. Je to asi 2km dlouhá písčito-kamenitá cesta, kterou přerušují kamenné zdi. Přidává se k nám místí čoklík a pak i další. Nemůžeme minout Pyramidu Slunce, která je na jižní straně. Šplháme nahou uváděných 70m, napočítala jsem 233 schodů, ale LP uvádí 248. Nahoru se jde oproti očekávání velmi dobře. Trochu funím, ale držet se lana je zbytečné. Jsem nahoře – báječný výhled. Vidíme vše okolo jako na dlani. Vpravo je náš další cíl – pyramida Měsíce. Všichni se památečně fotíme. Stoupám ještě výš až do úplného středu a vrcholku pyramidy. Dumám, jestli mi přečerpá pyramida nějakou energii. Když mě vidí ostatní na vrcholku, postupují také ještě výš.

Pokračujeme dolů a dále k pyramidě Měsíce.  Místní prodavači nám nabízí různé kameny, vyřezávané suvenýry, píšťalky ve tvaru zvířecích hlav, incké kalendáře a vše možné. Na Měsíci usedáme  a kocháme se pohledem a klidem a tichem, které tady panuje. Ještě procházíme Jaguáří palác a Chrám opeřených lastur, Nesmí se fotit, ale  omylem mi foťák bleská. Hned mě upozorňují hlídači, ale neprudí. Vracíme se k východu na BUS. Je tady spousta suvenýrů. Nakupovat nechceme, přece bychom to 3 týdny netahali. Vůbec si nedokážu představit, jak budeme tolika věcem odolávat.

Jsme zpět v MC. Na terminálu norte měníme další doláče a kupujeme jízdenku na noční BUS do Oaxacy. S ADO ve 22hod. za 482Mx/os. Ségře kupuju pohled za 6Mx, mám příkaz, no, tedy je to její přání, poslat z každé země.  Máme hlad. Takže zjišťujeme, jaká je možnost naší první stravy. Už z autobusu jsme viděli báječné stánky u cesty, a sliny se sbíhaly. Vedle terminálu směrem doprava je tržiště a také podél ulice stánky s jídlem. Všechny nejdříve okukujeme a pak si vybíráme, dle vzhledu. Kukuřičné placky s masovou směsí, k tomu pikante více nebo méně, dle vlastního výběru. Ostatně, je nám jasné, že toto jídlo nás bude provázet následující 3 týdny. Tacos  2x12 Mx + Cola 0,5 za 10Mx. Joj, jak ta Cola chutná, když má člověk pořádnou žížu.

Jdeme do metra a těšíme se, co nás čeká. Jízdenka klasicky za 3Mx. V metru je nával, ale ještě se to dá. Jedeme do hotelu, kde byli ubytovaní Marek s Lenkou. Přebaluju a převlékáme se, dopisujeme deník a náklady a dáváme si v restauraci láhvač Bohemia za 40Mx. Naštěstí jsou v recepci vstřícní a můžeme si nechat bágly všichni tady a zdarma. Hotel je v ul. Belisario Domingués. Následuje procházka a poznání centra města. Chceme se rozhlédnout do šitého okolí. Věž Latinoamericano je ale dost drahá - 70Mx. Jelikož je dost opar a smog, vyhlídku zamítáme. Jdeme na Zócalo. Ulici lemují velkoobchody všeho druhu. Dokonce C&A, hotely a všelijaké menší krámky, zmrzliny, co si kdo představí. Okukujeme katedrálu a zbytky Templo Mayor. Za chvíli se zavírá. V průvodci čtu, že je možnost vystoupit na katedrálu, do 18 hod., ale nikde nenalézáme vstup. Ptáme se v INFO stánku, který se nachází vpravo od katedrály. Umí tady i anglicky. Dostáváme i mapu města a info, že by měl být vstup někde vlevo. Čas se krátí a tak se uvelebujeme na náměstí u stožáru mexické vlajky. V 18 hod. se bude slavnostně sundávat. Tento obřad probíhá každý den a zase v 8 ráno se věší.

Když tak sedím na dlažbě, tak si říkám, jak to tady udělají. Tolik turistů, přihlížejících, jak tu plochu vyklidí. Za chvíli se ozvaly bubny a trumpety a z vedlejšího Palácio National začali pochodovat vojáci v uniformách přímo doprostřed náměstí. A pak to začalo. Nebudu to popisovat slovně, ale mám z toho na kameře celý záznam: zde. (bude dodán) Hold to mají, hoši mexičtí, celé parádně nacvičené. Moc se mi to líbilo. Hlavně vyklízí kus náměstí. Vlajka musí bát dost těžká a chytit její konec ve větru je dost náročné. Jak tam vojáci s celou parádou přišli, tak zase odešli.

Den se chýlí ke konci. Vracíme se pro krosny do hotel,  kupujeme vodu 1,5l za 12Mx, obloženou housku za 10Mx a 2x Tacos po 20Mx. Čeká nás cesta metrem na terminál Taco. Je večer a špička. Dostat se pro nás 4 lidi a 4 krosny na zádech, bude pěkný nadlidský výkon.  Je fakt plno. Do prvního vlaku se nevejdeme, ale za minutu jede další. Už víme, že kde jsou dveře jednoho vlaku, jsou vždy i dveře vlaku následujícího. A taky už víme, že se musíme nedat a řídit se heslem urvi co můžeš, v tomto případě mám na mysli místo pro sebe. Vyšlo to tak, že Jirka s Lenkou, která má mimochodem metr padesát šli jedněma dveřma a já s Markem druhýma. Je třeba taky pořádně zatlačit, což nikomu  z nás nedělá problém. Při výstupu zase bude muset stejné, zatlačit a vypadnout. Jirka má problém dostat se s celou krosnou do vagónu. Dobráci přihlížející pohotově tlačí krosnu dovnitř. Podařilo se, jedeme. Jak tak koukáme na Jirku s Lenkou, vlastně Lenku vidět není, jen její modrý batoh, tak to nemá jednoduché. Chudák, snad se tam neudusí. Jirka ji ale drží „nad hladinou“.  Taky si říkáme, co když někoho z nás někdo vytlačí ven a nedostane se dovnitř. To jsme se nedomluvili. Musíme přestupovat. Takže doslova vystřelujeme z vlaku. Naštěstí na přestupních stanicích vystupuje více lidí, takže to není problém. Procházíme přestupovým koridorem. Vše je dobře značené. Po chvíli už jsme na BUS nádru. Přebalujeme a bereme si teplé oblečení na noc. A také hledáme něco k jídlu. S Markem obíháme celý terminál a až na konci nalézáme mňamku – tacos.

První den v Mexiku je u konce.

29.1. Úterý

V BUSe toho osobně moc nenaspím. I když je tma koukám z okna. Nakonec na chvíli klimbnu. Nevím, jak to mé podvědomí dělá, ale dokážu se vzbudit vždy v pravý čas, než někam dojedeme, abych se mohla rozkoukat po okolí a říct si: Jo, to už bysme tady mohli být. Oaxaca. Ve 4 ráno, ještě za tmy, vystupujeme z busu. WC  je zde za 4 Mx. Taxíkem jedeme na stanoviště Colektivo, odkud chceme pokračovat. 9,-Mx/os. Chceme koupit hned ráno jízdenky do Puerto Escondido za 165/os, ale nemůžeme se domluvit, zjistit co a jak. Kasa je od 7hod. a zdejší týpek nerozumí asi ani španělsky. Spoléháme se tedy na to, že jízdenky budou i večer. Marek má tip na cestovku, co zajišťuje levně výlet na Monte Alban. Cestovka se nachází v hotelu na ul. Adama, kousek od hotelu Artika. Bohužel, kancelář se otevírá až v 8hod. Máme dost času a tak je plán: sehnat dopravu na Monte Alban, někde umístit bágly, ať je netaháme a nasnídat se. Procházím se a vidím nápis na hotel Amerika, tak se ptám, zda se tam nedá nechat bágly. Prý ne. Ale posílá mě holka za roh, že je tam úschovna. Volám všechny a jdeme neznámo kam. Nakonec nalézáme hned vlevo za rohem, v ul. Diaz Ordas malý terminál, kde nám kluk za 20 babek pro všechny nabízí bez problému úschovu. Lístek žádný nedává, a i když vidím, že poslední colektivo odsud jede podle jízdního řádu v 17, tak tu prý bude. Jdeme do rizika. Hned naproti vstupu  se objevuje prodavač s pojízdným stánkem a prodává nějakou mňamku. Dáváme si první Tamales. Prodavač se nás ptá, jestli to chceme do housky. Bereme housku a ještě nám dává vybrat ze 3 druhů.  Houska je za 10Mx, ale sledujeme, kolik platí místní. Je to méně. Prodavač čeká, až odcházíme a pak jim vrací nějaké další drobné. Cestou do hotelu vidíme naproti našeho hotelu otevírat cestovku. Ptáme se, koukáme a zjišťujeme, že nabízí také dopravu na Monte Alban. Nechceme dále čekat, tak dopravu bereme u nich. Zpáteční jízdenka je za 45Mx/os.

Máme ještě čas, tak okukujeme krámky. Ve zdejší „čokoládovně“ Mayordomo si dáváme kvalitní kakao 15Mx, vlastně čokoládový nápoj, a koštujeme kousky čokolády. Je to moc dobré, ale příšerně sladké. Vidíme na vlastní oči poprvé kakaové boby, kulíme oči, jak čokoládu připravují.  Naproti je mercado, takže jdeme na průzkum, co nám dobrého nabídnou zdejší ženštiny chutného a čerstvého. A ejhle, co na nás nekouká: pražené kobylky – Chapulines. Kelímek, asi 10 dkg, za 20Mx. Mlsáme a fotíme naše tlamy s cvrčkem na jazykuJ. A máme z toho strašnou srandu. A místní zase srandu z nás. Je to takové suché nic. Lehce to křupne, a pak je na jazyku jen prášek. No, je to třeba zapíjet. To znamená, co ?  Popocházíme opodál a hle, koukají na nás červi v láhvi. Tolik dobrot na jednom místě jsme ani nečekali. Zvažujeme, co se finančně vyplatí. Samozřejmě 0,5l, za 68Mx. Najedení jsme, proviant s sebou máme, tak už nám chybí jen BUS.

Konečně jedeme. MiniBUS se prodírá městem a my konstatujeme, že to vypadá na linkový autobus. Jakápak by asi byla cena, kdybsme nastoupili někde na zastávce, kde přistupují další. Otvíráme Mezcalal a koštujeme první doušky. Je to docela dobré. Všichni na nás v BUSe vejrají a smějí se. BUS stoupá do kopce a nám se naskýtá  pohled na město. Jsme u cíle. Všichni vystupují a my zjišťujeme, že to jsou všechno místní prodavači nebo zaměstnanci. Zpět nám jede ze stejného místa a jízdenka nám platí zase zpět co centra.

Vstupné na Monte Alban je 57MX. Toto vstupné nás bude provázet na všech státních památkách. Jen malinko se někde bude lišit (např. Uxmal). Z počátku se nenápadně přidáváme k manželskému páru, který si najmul průvodce, takže se snažíme vyrozumět něco zajímavého. Po chvíli se odpojujeme a s LP v ruce si areál sami. Monte Albán, tzn. Jaguáří vrcholek, se nachází ve výšce cca 400m nad městem. První obyvatelé byli Olmékové neboli Jaguáří lidé, pak přišli Zapotékové a po nich Mixtékové. Každý z těchto národů si tady hrál „na svém písečku“ a stavěl a bořil a stavěl a tak pořád dokola. O původu a významu zde nalezených plastik se vedou spory, co vlastně znázorňují. Po ránu tady jsme téměř sami. Až na prodejce suvenýrů,  ještěrky a mravence, které na zdivu nalézáme. Sedáme si na lavičku pod strom a občerstvujeme se. Čím jiným, než Mezcalem.  Když jsme nahoře, nafotím několik fotek na panorama. Ještě potkáváme skupinku dětí s paní učitelkou. Zdejší školáci nosí uniformy. Je vidět, že již odmala jsou seznamování s kulturou a historií své země. Tak by to mělo být i u nás. A když vidím, co se v našich školách děje, tak jsem už i pro ty uniformy. Máme ještě čas, takže opět usedáme do stínu stromu. Konstatuju, že Monte Albán rozhodně stojí za prohlídku a procházku. Zároveň mi projde mráz po zádech, protože si uvědomuju, že se v Mexiku nesmí pít na veřejném prostranství. Naštěstí v těchto končinách žádní polismeni nejsou a nikdo nám nic neříká, jen na nás blbě koukají. Takže balíme a jdeme ven z areálu uklidit se k jiným, opuštěným vykopávkám přes cestu. Mezcal dopíjíme a porcujeme aci centimetrového červa na 4 díky. Je to spíše plomba do zubu. Chuť to nemá žádnou a konzistenci jako starý gumový medvídek.

Takže další bod odškrtnut (oaxacká čokoláda, kobylky, Mezcal – splněno). Po návratu do centra jdeme přímo na mercado. Je čas oběda, takže jsme na pravém místě. Máme všichni chuť na teplou polívku 15Mx. Nevím, jak je to možné, ale ze všech hrnců nejlíp vypadá a voní dršťková. Jak ji doma nemusím, tak tady mi chutná. Dršťky ovšem s díkem předávám Jirkovi, masíčko a vývar s koriandrem je boží. Oběd je to s humorem, jelikož pohled na slečny, které tady prodávají je více než úsměvný. Takové zmalovandy jsem neviděla ani u nás.

Po vydatném obědě jdeme směrem na hl. ulici, odkud jezdí Busy do El Tule. Jsou tady trochu zmatky. Dostáváme odlišné info, odkud jede BUS. Když zjišťujeme cenu jízdenky a taxíku, jen o málo hůř vychází taxi. Asi to bude autem rychlejší, takže za 40Mx za auto vyrážíme. Je dost velký provoz, stojíme v zácpě. Je to tím, že se v křižovatce šprajcnul bus a musí několikrát couvat. Navíc je někde ve městě nějaká demonstrace, takže některé cesty jsou zavřené. Je vedro k zalknutí. Taxík má otevřené okna a rádio na plné koule. Když stavíme, dýchám výfukové plyny z náklaďáku.

V El Tule je malebné náměstíčko. Strelície tady rostou v keřích, stromy jsou precizně sestříhané do tvarů. Ke stromu se platí vstup. Nejdeme dovnitř, jen obcházíme plot a za ušetřené děngi  si chceme dát oivko někde v příjemné hospůdce. Zjišťujeme, že tady ovšem nikde nic není. Ani kavárnička, ani hospůdka. Opodál, už na hlavní cestě se v něco rýsuje. Piva ale mají poslední 2, tak nás posílá k sousedovi, ať si koupíme. Když čekám na obsluhu, paní z restaurace přiběhne, že ať si jdu sednout, že mi to přinese. Je to jasné. Nejdřív mě pošle do kopru a pak si uvědomí, že může vydělat. V hospě je pivko za 13, ale u pultu za 9,50. Její problém, jsem neoblomná, měla si to rozmyslet dřív, než nás poslala ke konkurenci.

Musím konstatovat, že pokud někdo není fanda do flory, je zbytečné tady jezdit.  Cestou zpět je zase sranda.  Nejprve nás zpět nechce vzít žádný taxi za 40Mx nebo jsou už plné. Nakonec jeden postarší svolí.

POZNÁMKA: Výhodněji brát postarší nenablýskané taxíky. Dá se s řidičem smlouvat, jsou levnější. Možná nejsou všichni oficiální – MOŽNÁ-ale je to s nimi OK.

No a když tak jedeme, hošan přistavuje nějaké kámošce. Asi jel pro ní a cestou si přivydělala na nás. Koukáme jak z jara, kam si sedne, Marek už málem z předního sedadla vystupuje a jde pěšky nebo do kufru, ale řidič mu naznačuje, že se má jen posunout doprostřed a holka sedá na sedadlo. Máme z toho zase děsnou švandu. Dodnes nevím, jak, nebo na čem Marek seděl, ale prý to bylo pohodlné :-). Navíc koukat na sličnou slečnu.   Odpoledne už se procházíme městem, po hlavní ulici, kde je spousta obchodů jdeme směr katedrála a pak i po okolí. Voda za 10Mx. Cestou se zastavujeme v „čoklodárně“. Koukáme, jak se čoko prodává. U paní prodavačky si každý řekne, jaké složení chce. Pak se vezme např. do kila 60dkg kakaového prášku, 30dkg cukru krupice a dalších 10% např. skořice, mandle apod. Vše se nasype do násypky a z mlýnku se lije řídká hmota, vesměs do igelit. sáčku. Ta pak ztuhne a je připravené k domácímu použití.  Tento proces nás uchvátil. Kupujeme si každý domů půl kila. Sice to budeme skoro 3 týdny tahat, ale jinde už mít příležitost nebudeme. Máme dost času, stmívá se, takže jdeme na net za 3Mx, a  poplatek za WC na BUS nádru taky za 3Mx. Už jen čekáme na odjezd, posedáváme, pospáváme. Koupit jízdenky nebylo problém. Cesta minibusem není nic moc. Horší je místo na nohy, ale jde to. Vydržet se to dá a zase bude líp.

30.1.

Ve 4 ráno jsme v Puerto Escondido. Je tma a zase se rozkoukáváme, do a jak. Chceme se dostatan na místo odjezdu Colektivo k laguně Manialtepec. Nabízí nám taxi, ale za nekřesťanské peníze. Máme čas a je příjemně, dokonce se cestou konečně mohu vysvléct. Je znát, že jsme u moře, vlastně u oceánu. Vzduch je nasycen vlhkem a je hlavně teplounko, oproti autobusů.   Přestože v LP v některých případech píšou, že kolektivo jezdí od-do, tak už tady čekají řidiči na potencionální zákazníky. Samozřejmě smlouváme. První je neoblomný, druhý říká také že ne, ale pak se dává do smlouvání. Chce nakonec 15Mx za osobu. Jako cílovou stanici uvádíme jeden z hotelů, které se uvádí v LP.

POZOR: v případě, že pojedete na lagunu, nehleďte na tipy z LP. Nechte se vysadit u některého přístaviště. Jsou vidět od cesty a je tam spousta poutačů. A zase tvrdě smlouvejte. Pokud jste 4, ušetříte. My jsme to ukecali na 250Mx/os. Výlet stojí opravdu za to. Měli jsme průvodce v AJ a viděli jsme spoustu ptáků a zajímavých míst.

Bohužel, hotel nebo restaurace je ještě tvrdě zavřená. Nechce se nám čekat, protože vodu nikde nevidíme a vypadá to, že by se stejně muselo někam jinam jet.  Kluci berou taxi oba za 5 a popojíždí někam k civilizaci, zatímco my s Lenkou čekáme u krosen. Na obzoru začíná blednout obloha.  Klukům to trvá. Nakonec vidíme přistavovat u nás pickup. Kluci jsou tu. Je to sice štreka, ale jdeme pěšky, zatímco svítá. U přístaviště nás vítá reklamní cedule na pivo Corona a restaurant PACÍFICO. Našim průvodcem je Ebe. K loďce přichází ještě žena. Je to jeho matka a přináší pro nás teplou kávu. To si dáme líbit. Co pořád vnímám, je to, že je kolem ticho. Už jsme tak postižení hlukem – doprava, rádia, reklamy, hučení počítačů, neustálé vyzvánění mobilů…. Když je kolem ticho, je to balzám na nervy. Užíváme si to.  Ebe nám ukazuje různé ptáky. Je fakt, že jich spoustu vidíme sami, ale Ebe už lokalitu zná, proto nám ukazuje i to, co nevidíme. A to jsou například, v překladu, Krabojedi. Jejich skřek jsme sice slyšeli, ale nějak jsme je neviděli. Schovávali se ve větvích. Dále můžeme pozorovat termitiště, která jsou tady téměř černá a na větvích stromů. Projíždíme mangrovy a sledujeme ryby v průzračné vodě. Kořeny, které visí ze stromů, jim dodávají živiny. Když dorostou až pod hladinu, zakoření a dále se rozrůstají. Hloubka laguny zde dosahuje 10-12metrů a přitéká do ni 6 pramenů. Je zde i domorodá vesnice, jejíž obyvatelé mají právo lovit ryby, dokonce je prodávat. Takže v restauraci je možné dát si opravdu čerstvou rybu. Jinak je lov regulovaný nebo zakázaný. Sledujeme leguány, kormorány, volavky, mořské orly, papoušky, Kingfisher (nikdy nevím, jestli je to rybařík- byli i v Africe)  a prý je v houští i krokodýl. My s Jirkou ho ale nevidíme. Slunce už je vysoko, žaludek se ozývá. Z dálky burácí vlny  tříštící se o pobřeží nebo skaliska. Připlouváme k Tichému oceánu. Jsme na konci světa, toho pevninského. Nedaleko spatříme chýši a přístřešek. Ebe míří právě tam.  Tady bude občerstvení a můžeme se klidně vykoupat. Koupání zavrhujeme, jelikož dnes budeme spát konečně zase v posteli a koupání v moři si užijeme. Dáváme si pivko Corona po 20Mx, a nemáme to říkat nahlas. Přijeli ještě jiní cizinci a ti to mají za víc. Alespoň toto je potěšující. Hlad zaháníme čerstvě upečenými kukuřičnými placky s mixovanými fazolemi a sýrem. Ty mixované fazole nic moc, ale se salsou je to báječné.  4 placky za 20Mx.

Rozloučili jsme se s Ebem a něco po 12hod. chytáme colektivo směr Mazunte. Musíme zase přes P. Escondido. Cestou potkáváme BUSnádr ADO, takže kupujeme jízdenky z Pachutly do Tuxly za 2 dny za 400Mx/os. BUS směr Mazunte je místní, tak 3.třídy. 30Mx/os.Jsme vytřepaní jako kvalitní drink v šejkru. Některá okna jsou asi plastová, a vypadá to, že každou chvíli prasknou. Nicméně řidič jede, jako by nás ukradl. Kodrcání nás i uspává, ale já se zase probírám chvíli před tím, než na nás všichni volají, že máme vystoupit. Jsme na odbočce z hlavní cesty na vedlejší do Mazunte. Je vedro. Buď budeme čekat na nejaké kolektivo nebo vezmeme taxi.

POZNÁMKA: jízda taxíkem v Mexicku je docela výhodná. Sice spíše pro toho, kdo nemá moc času, nebo je dobré porovnat cenu a čas a opět samozřejmě smlouvat. Je jasné, že ten, kdo má na Mexico měsíc, sedne si na pangejt a čeká hodinu než něco projede. To by mě taky bavilo.

Zdejší taxikáři se nám nabízí. Ale chtějí zase majlant. Původní cena, kterou chce je 200Mx za auto. Já mám s sebou vypsané ceny jiných cestovatelů. Sice některé z r. 2001, 2004, ale snažím se jich držet. Pak říká 100Mx. Marek už by málem strkal krosnu do kufru, ale já říkám striktně ne. Počítáme km do Mazunte ze San Augustilla. Je pravda, že v tom vedru tady čekat je k zalknutí a všichni se těšíme do moře. Děláme, že sedáme na obrubník a pokládáme krosny. Poslední cena od nás zní 40 za auto. Jeden z taxikářů bere. No sláva. Vystupujeme hned za zatáčkou, když už vidíme šipky na beach. Já s Markem postupně obcházíme hotely a hostely. Marek by rád cabaňas.  V prvním chtějí 300 Mx/pokoj, druhý 200Mx, další taky. Kabaňas vychází cenově stejně nebo hůř, ale  domečky jsou v kopci.  Máme z čeho vybírat. Nakonec bereme každý v jiném objektu. Já ovšem za chvíli zjišťuju, že nám neteče voda, reklamuju, ale mají to na háku. Majitelka mi nabízí pokoj dole nebo jen sprchu, ale ani tam voda neteče. Naštěstí jsme neplatili, takže se balíme a jdeme do domku vedle, k Lance a Markovi. Tady ale chtěli 265Mx, nevadí. Postel je sic na prd, a my se chtěli konečně vyspat, ale nevadí. Hlavně, že jsme u moře a užíváme si tepla, slunce a modrého nebe.

Jdeme se vykoupat. Moře je bouřlivé, a vlny mají pěkné grády. Chci si to užít a ráda bych si zaplavala, ale tady to rozhodně nepůjde. Jsou tady údajně silné spodní proudy. Fakt je, že ani jiní nikam daleko neplavou, jen se řádí u kraje. Vlny jsou ovšem HODNĚ zákeřné. I když stabilitu držet umím, k vlnobití se stavím bokem  a těžiště posunuju, tak mám co dělat. Nakonec stejně končím jako vyvržená velryba. Padám, písek mi odírá nohu a plavky mám plné písku. Lenka končí stejně.  Užíváme se. To modré nebe je báječné. Naštěstí jsme se uvelebili ve stínu palem a já beru foťák a fotím, jak to vypadá, když koukám do nebe a ležím pod palmami. Tak to je Havaj. Konečně jsme spláchli čtyř denní špínu. Jsme jako znovuzrození.

Je 17:30 hod. a my se vydáváme na západ slunce na útes. Zapomněli jsme repelent – chyba. Ten by měl být kolem 18hod. Jdeme odbočkou podle šipky a pak druhou doleva. Chtěla jsem sice na jiné místo, ale ono je to úplně jedno. I odsud je parádní výhled. Zase si to užívám. Jirka jde níž k pláži Slunce tady zapadá rychle. Když zaleze za horizont, odcházíme na večeři a než jsme na pláži, je tma. Večeři si dáváme v restauraci na pláži, hned vpravo, kde jsme chodili pro pivo. Dáváme si ho zase Dos Equis, Ambar po 20Mx. K večeři je: kuskus se zeleninou za 75, Jirka rybu za 100Mx. Marek si dává krevety, které nikdy neměl, takže Jirka, ostřílený kuchač všeho možného mu dává rady, jak na ty potvůrky. Všichni s tím vším, jídlem, okolnostmi,  dobře bavíme.  Rozesmály nám mini bábovičky rýže jako příloha. Lenka si dala smaženou zeleninu. Dobře jsme se najedli a pošmákli a necháváme i pořádný bakšiš. Dnes neponocujeme a snažíme se usnout.

Západ slunce:

Východ slunce.

31.1.

Celou noc se převaluju. Ne že bych byla vyspaná, ale jsem nabité energií na další poznání. V 6 kokrhá kohout a tak v 6:30 vstáváme a vaříme kávu. Když vyjdu ven na balkón, koukám jak z jara. Včera jsme vpravo od útesu fotil západ slunce a po 12-ti hod. fotím vlevo od útesu  východ slunce. To je fakt divné, nechápu. Mám narozeniny, tak volám Lenku a Marka a přiťukáváme si. Dáváme do druhé nohy a Lenka přináší i svou. To nám to pěkně začíná. Raději snídáme sýrové tyčinky. Dnešní den začínáme cestou na Želví stanici.  Jsme tady těsně před otevíračkou. Vstup za 27Mx/os. Procházíme akvária, kde je několik druhů želv, nějaké ryby i krokodýlek. V TV dávají film o ochraně želvích vajec. Také si můžeme něco o želvách přečíst. Venku je betonový výběh, kde pod listím nebo u bazénku můžeme nacházet desítka malých želviček. Čekali jsme rozhodně více.

Cestou zpět k pláži nahlížíme do obchůdků. 1,5l vody je tady za 12Mx, plátěný šátek na hlavu usmlouvávám z 20 na 15Mx a Marek vybírá slamák místo ztraceného klobouku. K obědu je Tacos na pláži od plážové prodejkyně. Můžeme si říct, co chceme – zelí, sýr, s rybou …. 1 větší výtečná placka za 20Mx. Do odjezdu máme čas. Domluvili jsme si ještě sprchu v našem „resortu“ Chce za to, babka, 50 za všechny. WC naštěstí grátis. Je tady fajn a vůbec se nám odsud nechce. Ještě nezbytné uhašení žízně – 0,473l piva INDIO za 15Mx v plechovce. Jirka si žádá Marllbora po 48Mx. Na cestě chytáme stopujeme PickUp. Radujeme se, že máme zase jinou dopravu. Na korbě je sranda, Marek je nahoře, ale za chvíli zjišťuje že to zase taková sranda není. Fouká. Na křižovatce zase přesedáme na colektivo. (tady jsem si ceny zapomněla poznačit). Když už to vypadá, že jsme v Pochutle, beru mapu a snažím se poznat nějaký záchytný bod. Řidiči platím za všechny – 25 nebo 50Mx, matně si vybavuju.

Pěšky hledáme terminál ADO. Sem tam se zeptáme. Každý jen mávne s úsměvem rovně. Tady to mají pěkně maskované a zašité. Už musíme být daleko. Nakonec se otáčíme a Lenka  čte nápis. Sláva. Máme dost času, tak občas postupně procházíme. Marek jde na net. Na večeři si kupujeme super obloženou housku s kuřecím masem po 15Mx, bábrle nechce slevit. Nabízí nám i Tamales, ale to moc nemusíme. Na terminálu mají sice čerstvé sendviče, které paní průběžně připravuje, ale takové suché. Bereme ještě Coca colu 0,4l za 6Mx.  Nezbytné převlek nebo spíše návlek do BUSu a můžeme vyrazit na kus cesty.

1.2.

V 6 ráno jsme v Tuxle. Zase je dost času, tak si dáváme ne busáku pořádné kafe. Střední kelímek za 18MX – Cafe americano.  Dále kupujeme jízdenky ze San Cristobal dLC do Panenque za 104Mx/os. Potřebujeme se dostat na stanoviště kolektivo do Chiapas. Taxikář se zase snaží s námi vydrbat. Jdeme kousek dál podle mapy z LP a snažíme se chytit colektivo. Trošku se práme a za pár minut se už vezeme na druhý konec Tuxly, po městě, za 6Mx. V colektivu se dává Marek do řeči se slečnou. Vystupuje s námi a sama nás vede na místo, odkud nám jedem kolektivo. Do Chapasu je to za 11Mx.

Přestože vidíme spoustu loděk, hned u mostu, Marek chce až na náměstí. Neprotestujeme. Chiapsas se právě probouzí, obchůdky zavřené, náměstí malebné a pěkné. Jdeme k přístavu, kde už to jakž-takž žije. Je 8:20hod. a my chceme hned do kaňonu Sumidero. Dovídáme se, že nás musí být 10. To tedy nevypadá moc dobře. Žádnou takovou podmínku jsem nikde nečetla, ani v LP. Nějak mě to štve a nezdá. Je jasné, že čekat musíme, ale nevypadá to, že někdo přijde. Napadá mě, že se zajdu podél řeky podívat, jak to vypadá ve vedlejším přístavišti a jestli tam třeba někdo nečeká. Navíc, cena je také vyšší, než jsme předpokládali. 160Mx/os. Vydávám se pěšinou směrem k mostu. Dostávám se do světa místních. Míjím zborceniny budov, slepice, v dálce vidím supy. Troškou začínám mít obavy, kam jsem se dostala a kdo na mě vybafne. Přicházím k supům a vidím, jak ohlodávají mršinu psa. Mi to nevadí, spíš jsem zvědavá. Vytáhla bych i foťák, ale raději spěchat. Přidávám do kroku. Zatím nikoho v okolí nevidím, až těsně před přístavištěm je u loďky nějaký muž.  U kasy se dovídám to samé, 10 lidí, cena stejná, nikde žádní turisti.  Jdu stejnou cestou zpět. Vlevo ve svahu už je banda omladiny. Jsou v rozpacích stejně jako já. Honí se mi hlavou různé myšlenky. Nebojím se jich, ale aby mě nechtěli okrást. Zvedám ruku a  mávám jakoby na známé, a oni mě jakoby vidí. Přidávám do kroku, míjím zase supy a pak už jsem v civilizaci. Máme čas a chtělo by to snídani, tak jdeme s Markem na výzvědy. Tady je jen spousta suvenýrů a předražených restaurací. Za rohem , cestičkou k náměstí, je ještě zavřený krámek, ale o kousek dál to voní. Jdeme dovnitř, ale vypadá to, že je ještě zavřeno. Nicméně nás paní vítá a ráda obslouží. Zase si můžeme vybrat, co ráčíme. Klasické placky Tacos po 6Mx/ks. A vybrat si můžeme z osmi druhů náplní. Paní si s tím jídlem hraje, vše pečlivě plní a rovná, balí …. To je paráda. Po hodině čekání přichází 5 kluků. Taky se rozhlíží co a jak. Lenka se dává s jedním dalším příchozím do řeči. Je z Izraele. Vypadá to, že bychom mohli za chvíli jet. Nic se ale neděje. Když se kluk z Izraele dovídá, že už tady čekáme hodinu, vystartuje na recepci. Jdeme všichni a snažíme se domoci výletu, a to hned. Je  nás řece 10. Pokladní mění názor, že nás musí být 15. Nechápeme. Lodí je tady desítky, není do čeho píchnout. Myslela jsme, že si najmeme loď pro méně lidí. Ty tady jsou, ale nejsou kapitáni. Na naši žádost, ať nám vrátí peníze, najednou vše jde. Ještě jim to chvíli trvá, ale pak už konečně vyrážíme.

Míjíme most, spoustu přístavišť. Kapitán nám říká, že ty přístavy jsou horší a za vyšší ceny. Nevěřím mu, ale to už nikdy nezjistím. Míjíme různé ptáky, archeologickou lokalitu Berlín, ukazuje nám prvního krokodýla, druhého, ale dost malého, volavky, pelikáni … Zatím je fajn, sluníčko jev zádech, ale čím hlouběji vjíždíme do kaňonu, je chladněji. Náš průvodce a kapitán v jednom nám ukazuje přírodní zajímavosti, přijíždíme k posvátné jeskyni. Z darů je tam pěkný maras. Vše padá do vody a tam to hnije. Všichni se zapínají, pokud mají co. Je chladno, nad námi mraky. Jsou dost nízko. Jsme v cíli – vjíždíme na jezero. Je to vlastně přehrada, na které je elektrárna. To je vše a jedeme zpět. Ti, zaváhali a nemají dlouhé kalhoty, mikinu s kapucí a brýle trpí. Já to vše mám a je mi zima také. I záchranná vesta přijde vhod.  Cestou zpět málem usínám. Padá mi hlava. Je to nekonečné. Když už vyjedeme ze stínu skal a mraků, znatelně se otepluje. Konečně. Průvodce nám zastavuje u dalšího krokodýla. Tentokrát je to pěkný macek. Kluci jsou ale hrozní, dělají kravál a hrnou se na předek lodi. Jak to asi dopadne – krokodýl zdrhá a kapitán je okřikuje, že se můžeme převrátit.

Ve 12.20 už nasedáme na BUS a míříme na hlavní silnici k benzině. V busu je většina školaček, ale už těch odrostlejších. Když vidí Marka, tak jsou z něho na větvi. Chichotají se. Umí dokonce anglicky a tak se mě ptají, co Marek k nám je, jestli syn, přítel, manžel …a tak mile se chichotají. Jedna z nich e jmenuje Esmeralda. Marek se pořád otáčí, co se děje, čemu se tak všichni smějeme. Musíme ale vystoupit. Máváme si a loučíme. To jsou tak příjemné okamžiky, koření života. BUS k hlavní cestě je za 6Mx. Přecházíme na druhou stranu. Tady je nějaký chlápek;  organizuje snad dopravu ? Ptá se, kam jedeme a hned nám stopuje BUS do San Cristobal dLC. za 25Mx/os. Je to místní dvojka, takže jsme mezi místními. Během cesty nastupují prodavači všeho možného. Sleduju krajinu. Je 14:30. Všichni zalomili, jenom já nemůžu. Kopce střídají údolí, jedeme překrásnou krajinou. Když už se blížíme k cíli, budím spáče.

Pokračování přes San Cristobal d LC v sekci Palenque.

Jsme v San Cristobal de Las Casas

Uvelebujeme se na terminálu. Jízdenky do Palenque už máme.  Cesta by měla trvat asi 4 hod., takže to pěkně vyjde, času je stále dost a jedeme podle plánu. Bodne nějaké jídlo, takže kupuju: Vodu 1,5l za 15Mx, 2 Tacos s kuřecím za 12Mx, u pekaře pod stříškou super báječné sladkosti 3 buchty všeho druhu, i s krémem po 6Mx. Vyjíždíme v ……(doplním podle jízdenky, až ji najdu). J. Stoupáme do kopců nad SCdlC. Cestu lemují vesničky, chatrče i lepší domky. Z busu sledují děti. Někteří kluci si hrají na „čerpací stanici“. Tou je obchod, před nímž stojí police s kanystry nebo petkami s benzínem. Kolem toho si hrají kluci. Pomalu se stmívá. Vidím, že chatrče mají zavedenou elektřinu aspoň v jedné místnosti. Některé. Téměř všude však po cestách vidíme viset prádlo. Mexičani jsou dost čistotní. I když to vypadá, že se suší v prachu, u cesty, na plotech, nač natahovat šňůru, že ano. Dokonce v Ocosinku je terminál. Aspoň malý. BUS ale musí z kopečka couvat zpět na cestu. Šeří se, pokračujeme dále. Rozpršelo se, setmělo. Jedeme nějak pomalu. Ale raději pomalu než vůbec. Najednou bus staví a před námi se něco děje. Někteří jsou ven na výzvědy. Před námi je autobus ve škarpě. Ne nabouraný, jen mu krajnice podjela. Naštěstí nejsme nikde nad srázem. Už je tu nějaké těžké auto a pomáhá mu ven. Je už 18 hod. Stojíme ale docela dost dlouho. Po další hodině jízdy už jsem nervózní. Směrovky a cedule žádné nevidím a čas pokročil. Místy stále prší. Že by to bylo tím, že jedeme do džungle ?   Do Palenque přijíždíme až ve 21:30hod. Rychle něco nakoupit: Voda je tu za 12Mx, Pivo SOL v plechovce po 14Mx,   a dojet do kempu – bereme zase taxi za 60 pro všechny.

Cabaňas je moc moc moc pěkná, za 650Mx pro všechny 4, s koupelnou, WC a pěkným posezením. Je tady bááájčná postel. Těším se. Tady se konečně vyspím, to je jasné. U recepce k nám přistupuje pán a oslovuje nás češtinou. Vidí na mé tašce přívěšek s českou vlajkou. Je to průvodce cestovky, která tady vozí turisty ve spacím autobuse. Vyměníme si pár slov, ale my se už konečně chceme ubytovat. Dáme pár piv, nějakou tu desinfekci, cigárko, Marek se chce projít kempem okolo bazénu. Moc se mu tu líbí a plánuje tady zůstat 2 noci a vyčvachtat se. Když vidím, co je ve vodě, moc se mi to nezamlouvá, ale třeba to bude ráno vypadat líp a to tmavé jsou jen stíny. Dobrou noc.

V noci byly pěkná průtrž. Váháme, co si obléct. Bereme si s Jirkou sofshelky, přátelé pláštěnky. Pořád poprchává. K vykopávkám Palenque jdeme pěšky po asfaltce. Přestože je dost časně, už nás předjíždí BUSY a mikrobusy cestovek. No potěš. Míjíme muzeum, kam se pak půjdeme podívat a také 2 nějaké pěšiny, že by vstupy ? Je tam jen řetěz.

POZOR:  Možná bych dala dobrý tip, jak se vyhnout vstupnému. 57Mx. Když se mine muzeum, je vlevo od cesty několik schodů do kopce. Byl tam, kolem té 8hod. jen natažený řetěz. Touto pěšinou jsme z areálu vyšli. Odpoledne už tam řetěz nebyl. Pokud tu pěšinu někdo otestuje, dejte vědět, zda to vyšlo. Hodně štěstí.

Kupujeme vstupenky a Lenka si říká o mapku areálu. Jelikož prší, musíme ji dát do folie, Je tu takové vlhko, že mi  vlhnou i papíry v tašce- ale to je asi tím, že i na tašku prší. Jsme v pralese, mlžném pralese – okolo je mlha a nízké mraky. Tráva je pěkně zelená. Palenque je mayská archeologická lokalita. Stoupáme na první pyramidu a rozhlížíme se. Je tady polská výprava, a tak my, Ostraváci, průvodci rozumíme. Naslouchám co povídá a na co upozorňuje. Postupně navštěvujeme  např. Palác, což je komplex několika propojených budov, teras, prostranství, která byla stavěná několika generacemi. Budovy jsou zdobeny plastikami a basreliéfy.

Chrám nápisů, chrám kříže, slunce a tepaného kříže a další. Některé pyramidy jsou vykopané více, jiné splývají s kopci, nebo jsou porostlé křovím. Zdejší flora je moc zajímavá. Fotíme nějaké květy a propletence liána kořenů. Areál jsme prošli celý a docela rychle. S počasí jsme zklamáni, Marek vidí, že z koupání asi nebude nic, tak se domlouváme, že už tady další noc nezůstaneme a popojedeme na vodopády a co stihneme. Procházíme zavěšenou lávkou, míjíme vodopády a vycházíme právě kousek od muzea, pěšinou, kterou jsme míjeli. Nikde žádný hlídač, žádná kontrola, žádná budka ….Vstup do muzea je v ceně vstupenky do archeolog. Lokality. Sundáváme vše mokré a doufáme, že to trochu proschne. Nespěcháme, ale zase tak velké muzeum to není, nicméně exponát jsou velmi zajímavé a za shlédnutí určitě stojí. Slunce vysvítá a také i hřeje, ale nad námi se stejně přiženou  občas  mračna.

Jdeme sbalit věci a na colektivo po 10Mx do centra Palenque. Je čas oběda a čeká nás ještě hodně poznání a dlouhých cest, takže se jdeme nadlábnout. Volíme bufáč MR. TACOS  na rohu vpravo. Voní to už z dálky a volá na nás, pojďte, pojďte se k nám nadlábnout. Tak jdeme. Mají i jídelní lístek s cenami a ty ujdou. Jedna porce placek masem, se sýrem a oblohou, a salsou kterou a kolik chceme za 17Mx. Placky Borito po  35Mx. Ještě nezbytnou vodu, tentokrát v akci po 1litru, 2 za 15Mx a pak už bereme colektivo za 10M směr Misong Ha na hlavní, pak přestupujeme a jedem na odbočku k vodopádům za 25Mx.

Zvažujeme něco stopnout, ale nic nejede. Házíme krosny na naše bedra a za doprovodu slunečních paprsků  šlapeme asfaltkou. Lence líbí banánovníky podél cesty. Míjíme „vrátnici“, kde musíme zaplatit vstup do vesnice 10Mx. Záhadou mi však je, kde je ta vesnice. Asi je to mýto za použití asfaltky. Ani se to nezdá, ale cesta pěšky není náročná. Zpět to bude horší, do kopečku. U vodopádu MisongHa je zase veselo. Nejdřív míjíme jednu budku, kde nám na lístek napíše člobrďa 4. Po 40m je další stůl a u něj 2 člobrďové. I když nás viděli přicházet, chtějí lístek, kde je napsaná čtyřka a my platíme každá 20Mx. Toš nevím: neumí počítat a umí číst ? To jde ? U vodopádu je rušno. Jdeme nejdřív dolů před vodopád a pak zase nahoru a za vodopád. Tady je to samozřejmě zajímavější, ale kapičky stříkají na objektivy. Za vodopádem je to nádherné. Voda hučí, stříká na všechny strany. Je to spíše takové rosení, ale přesto je oblečení vlhké a mokré. Je ale teplo, takže to nikomu nevadí. Vracíme sek bráně a pokračujeme na křižovatku. Stopnout není co, takže asi po půlhodině jsme zase u závory. Zrovna přijíždí proti nám auto a řidič si myslí, že projede. Omyl. Vrátný je pohotový a závora padá těsně před kapotou. Brzdy piští a všichni z toho mají strašnou legraci, vč. nás. Je vidět, že tady jsou lidé pohodoví. U nás by už řidič vyletěl z auta a v lepším případě by dal vrátnému do držky, v horším vytáhnul kvér.

Stopujeme kolektivo na křižovatku k vodopádům Aqua Azul po 20Mx. Zde se nám hned nabízí taxikáři a tak neztrácíme čas a 50Mx za auto bereme. Tady je to horší štreka, taxík se vyplatí. K parkovišti přijíždíme okolo 15hod. Vstup je tentokrát 38Mx. Tady je to ovšem totální komerce. Spousta aut, autobusů, lidí, celí zájezdy, neskutečné množství prodejců suvenýrů, jídla, ovoce, restaurace …. Na lavici necháváme bágly a Lenka se obětuje a zůstává hlídat. My tři se vydáváme nahoru. AquaAzul jsou větší ve všech směrech, voda padá kaskádovitě. Dá se zde i koupat, ale oficiální místo je až nahoře. Marek jde kvalitu vody vyzkoušet na vlastní kůži. Kupuju nakrájené mango za 15Mx. Já tady to ovoce zbožňuju-sladké, vše čerstvé, nakrájené, zabalené, levné, chutné – manga, melouny, papaya, ananasy, joj. Přidávám do kroku a jdu Lenku vystřídat. Kluci zůstali nahoře. Na prohlídku stačí hodinka, ale je třeba počítat, že se jde nahoru do kopce a po schodech.

Kupujeme trs malých banánů a 5ks Tamales po 5+5Mx, jen tak, na chuť. Tady v Mexiku, kde se člověk hne, tak to voní a nutí Vás to jíst. S tím je třeba počítat.  Zajímavé ale je, že jsme tady 5 den a už mi začínají být kalhoty velké. To je super, jen tak dál. Začíná více pršet. Přeci jen, džungle je džungle. Máme štěstí, že je tady taxík, volný taxík, jelikož to vypadá, že tady má každý svůj dopravní prostředek, který na něj čeká. Na druhou stranu vidíme zdejší prodejce, že začínají balit a auta patří jim, vesměs pickupy. Předbíhá nás žena s malým synkem, oba bosí. Doprodala a asi jde domů.   Nahoru platíme ….míň? Nezapsala jsem si.  Na křižovatce se hned schováváme do přístřešku. Leje jako z konve. Zatím jedou auta opačným směrem, na Palenque. Je po 16hod. a máme co děla, abychom se dostali do zpět do San Cristobal dLC.  Vidíme přicházet paní se synkem. Nakonec také přijeli na korbě nějakého náklaďáku. Přidávají se k nám v čekání. Stále nic. Buď je auto plné nebo  má jen 2 místa.  Ještě chvíli počkáme a kdyby to nešlo, riskneme to a rozdělíme se, abychom se pohnuli k cíli. Naštěstí přijíždí skoro prázdný pickup a všech 6 nás bere na korbu. Jízdou se ale ochlazuje. Začínám cítit, že mě bolí v krku. Jirka už má kašlání za sebou, teď to jde na mě. Bere nás co Ocosinqa. Cesta se trochu vleče, šeří se a  je nám zima. Bosému klučinovi dáváme pytlík bonbónu, omalovánku a pastelky. Chudák je z toho paf a stydí se. Ale rychlost, jakou to vzal a schoval a tiskl k sobě byla obdivuhodná. Možná by bylo lepší mít zase s sebou nějaké boty  a oblečení po dětech. Tak snad příště.

V Ocosingu máme štěstí, řidič nám hned sám ukazuje, odkud jede kolektivo dál do SCdLC za 50Mx. Ve 21hod. jsme u cíle, zase u BUSnádru. Jdeme se poptat hned po jízdenkách na zítra směr Guatemala. Kupujeme do příhraničního Ciudad Cuauhtémoc za 108Mx a pak hned najít nějaké ubytko. Moc se nám nechce hledat, tak volíme vybíráme ze 2 možností hned vedle autobusáku. Jeden je levný, ale nic moc, druhý Hotel Cristobal Colon, vyjde dráž, děda s babi jsou neoblomní, ale jsou lepší postele.  Nakonec si plácnem s domácími na 300Mx za pokoj, což je míň, než vedle.  Beru ještě vodu za 12Mx. Jsem zase nasraná, opět nám neteče teplá voda. A já jsem tak vymrzlá. Dědula se snaží, ale nejde mu to. Je mi to fuk, vaříme teplou polívku a jdeme spát.

3.2.  

Hluk z ulice nás nutí vstávat. Dalo se s tím počítat, a nám to nevadí.  Jirka vaří ještě českou kávičku a já plánuju dnešní dopolední vycházku městem. Marek jde na net a Lenka se přidává k nám. Vůně, linoucí se ze dveří a jiných otvorů na ulici, nás nutí dát si snídani. Už včera, když jsem viděla k kuchyni hotelu koš vajec, jsem dostala na ně chuť. Vybírám nějaké huevo s něčím. Mńam. Tak velká omeleta, plněná masem, sýrem,k tomu placky, fazolová omáčka a čili co hrdlo ráčí, ta vypadá báječně. Ani to nemžeme dojíst a je to jen za 35Mx a cola za 10Mx. vč. kuvertu. Lenka trpělivě čeká a ohlíží již otevřené krámky. Následuje modrý kostelík, náměstí s červenou budovou. Míjíme pekárnu, kde to zase tak báječně voní. Říkám si dost, ale Jirkovi tečou sliny. No co, ráno se najíme a zase budeme celý den trávit, To jde. Takže jeden čerstvý makový rohlík a voňavý křupavý teplý croasan 17+11Mx. 

Nakukujeme do žlutého kostelíku, kde zrovna končí mše. Má zajímavou výzdobu a stojí za návštěvu. V ul. 5. febrero je v LP psáno muzeum cafe. Naše kroky vedu tímto směrem. Na kávu ovšem zapomeňme, zavřeno, zrušeno, neznámo kde. Ul. Belisario Domingues stoupáme do kopečku, následuje bíločervený kostelík, na náměstí a dále směr na mercado. Chtěla jsem jít i na některá ze zdejších okolních vrcholků na vyhlídku, ale braky jsou nízko, tak to nemá cenu. Slunce se snaží proškrábat mraky a oparem, ale zatím mu to kolem 9 hod. moc nejde. Alespoň že neprší. Merkado. Úžasné místo, které žije svým životem. To mi doma chybí a chybět bude. Jirka si kupuje taky klobouk, protože taky svůj taky ztratil. Můžou si s Markem gratulovat.  Ukecávám ho ze 75 na 50Mx. Obdivujeme koření, spoustu luštěnin a hlavně zase ovoce a zeleninu. Mají to tady tak pěkně naskládané, že to nespadne. Jirka se snaží něco nafotit, ale zdejší ženy opravdu uhýbají a schovávají se. Zaujala mě malá dívenka. Pečlivě třídí a čistí zeleninu, její otec je opodál. Je strašně šikovná a sluší ji to, u práce se usmívá. Vytahuju pro ni pastelky a omalovánky. Nejprve je překvapená, co po ni chci, ale pak se ji úsměv rozzáří. Ráda bych si ji vyfotila a otec svoluje. Do foťáku ji ale úsměv nejde. Rozdám dalším menším dětem nějaké další omalovánky a tím tady budíme rozruch. Ale ten pozitivní, naštěstí. Následuje prohlídka Templo de Santo Domingo. Fasáda je překrásná, ale okolo kostela je tržiště, jako u nás Vietnamci. Sice se prodávají místní výrobky, ale ty bílé igelitové stánky tu krásu přebíjí. Ještě v obchodě kupujeme vodu  za 10Mx, Jirka si žádá cigára, tentokrát nějaké místní 50Mx, a já kupuji místní kávu 250g za 39Mx. Pokračujeme zpět na náměstí a je čas jít se sbalit a přesunout na nádr.  Město San Cristobal de Las Casas   ROZHODNĚ stojí za návštěvu.

V 11:30 odjíždíme k hranicím s Guatemalou. Za San Cristobalem vidím z okna autobusu vesničky, vždy na něco zaměřené, jednou prodávají keramické výrobky-všude jsou snad samé keramické slepice, v jiném místě zase vidím hrnčířské pece, po chvíli  následují řezbáři, pak samý nábytek. Konečně i já usínám. Probouzím se až v Comitanu na nádru. Stojíme zde jen krátce. Z okna vidím zdejší univerzitu, pak následuje spousta skleníků, zahradnictví ….. A zase usínám. V Ciudat Cauh. Už u autobusu čekají taxikáři. Mají tady kšeft jistý. Není tam moc turistů, ale 3 mají kšeft. Tady se nesmlouvá, cena je daná 10Mx za osobu k čáře.

Na Mexické straně nás upozorňuje financ na ceduli na zdi: od 28.11.2012 poplatek 285Mx. To je tedy síla. S tím jsme nepočítali. Marek se snaží zjistit co a jak a nakonec vyhráváme. Marek to nějak zjišťuje, někde se dovídá, že by to mohlo být v ceně letenky, ukecává to s financem, že máme letenku kupovanou před tímto termínem … vytahujeme letenky, a vše, ale jak vše mívám s sebou, tak doklad o tom, co je v ceně letenky tentokrát nemám. Ani si ho nevybavuju, že by zůstal doma.  Vytahuju e-mail, kde je plán cesta další papíry. Marek prošel a i ty moje papíry mu stačí.  UF!! Máme štempl v pase. Tak to bylo těsné.

Jdeme na stranu Guatemaly pro další razítko.

Pokračování naší cesty  - v sekci Guatemala, Belize - lišta vlevo  nebo v Tulum, ... - v liště nahoře

Chetumal:

Tady je zase veselo. Je vedro, 11 hod., kotvíme jako jediní u betonového mola. Všichni vystupujeme, stavíme se do řady a do jedné řady uprostřed asf. Cesty pokládáme vše, co máme příručního vč. foťáků. Vše očuchává 2x pes. Naše  krosny a všechny batohy mezitím pokládají také do řady na druhé straně cesty. Taky je očuchává čoklík. Jsme všichni čistí. Pokračujeme k odbavení. Pult pod střechou, my na slunci. Vyplnit formulář. Vstupní taxa do Mexika je povinná – každý 25 USD. Je to mazec, jde jim to jak psovi pastva. Když přijdu na řadu. Tak platím 100dolarovkou, čekám, ale jeden z týpek mi nějak ne a ne vrátit, zatímco druhý bouchá razítka a listuje. Čekám, pořád nic. No zkusil to. Překvapivě ten papírovač ho upozorňuje taky, že mi má pajdu vrátit. Pak se prochází zase ještě skenerem. Projdeme, ale musíme čekat, jelikož se někdo předběhnul, je místní a šacují kufry. Jinak to funguje to systémem červená zelená, na koho ta  červená padne, toho časují. Asi.

Měním ještě 14 Belizkých na 82 Mx. A bereme poslední taxi, které tady je. Ještě je za námi dost lidí. Nechcou se dát ukecat, cena je pevné. Pořebujeme na BUS nádr. (cenu jsme si nepoznačila). Kupuju 2 croasany na snídani J  po 12Mx, Voda po 12Mx, a instatntní polívku na večer po 10Mx. Jízdenka se společností MAYLAB do Tulumu po 150Mx/os. Měl jet ve 12  apřijel po další 1/4hod. Ve 12:20 odjíždíme, courákem. II.tř., ale dobrý.

V Tulumu bereme Taxi a necháváme se zavést ne severní část pláže, kousek od pevnosti. Bereme cabaňas za 400 na noc na 3 noci. Konečně bude odpočinek a koupání, Karibik je náš. Bohužel, nejde tady přes den elektřina. Pouští jí od 17 do 6. Jak později zjistím od 17 tehdy, když to Renátka pourguje. Jinak, bůh ví kdy. Jinak je tady nádherný bílý písek, a  …. fouká.

Večer dáváme kulečník – při pití zdarma a TequilaSunrise, po 50/ks.  Pivo je po 25Mx.

10.2. Neděle

V 6 jsme vzhůru, už zvyku, i když nemusíme. Jdeme si při svítání zaplavat. Voda je báječná, jako kafe.  Slova, kterýma tady definuju pocity a zážitky se už opakují. Vše je báječné, úžasné, parádní, super. Jak jinak nazývat, co se mi líbí?  Sem ale pořád nachlazená, smrkám, kašlu a to jsme se chtěli nít potápět. Jirka se z nachlazení už jakž-takž vyléčil, ale taky se na potápění necítí.  Teplá sprcha je bláááho.  Jdeme k Tulumské pevnosti.  V 8:45 je  už otevřeno. Opět se v průvodcích časy různí, Vstup 57Mx/os. – klasika. Na prohlídku stačí asi hodinky, pokud se člověk nechce válet na zdejší pláži. Všudy přítomni leguáni na nás mžourají a když už je obtěžujeme svou blízkostí, zmizí. Opět strašně fouká. Areál pěkný, výhled báječný. Fotka na nejfotografovanějším místě je povinnost. Když po 9:30 odcházíme, proti nám se valí davy.  Jdeme pěšky na křižovatku a odbočujeme do leva do centra starého Tulumu. Napravo je po chvíli nějaká restauračka,  s klasickými plastovými židlemi. Máme hlad, tak se jdeme mrknout, co nabízí. Z dálky to vypadá, že by to mohlo být super. A je. Houska s kuřecím, kvantum cibule a salsa, po 20Mx – supe MŇAM. Je jasné, že tady ještě papapáme. 

Sondujeme, jak je to s půjčením auta. Atos je za 1800 vč.0 spoluúčasti na 2 dny – u Herz. Jdeme nakoupit do místního – nejlevnějšího, supermarketu – je na hlavní křižovatce jak se jede k pláži a hotelové zóně. Pak je tu ještě jeden, kousek od křižovatky směrem na pláž vlevo, ale ten je o málo dražší.  Auto nakonec předjednáváme u místní CK a raději vč. pojištění. Mají přijet s autem pro nás k recepci, vzít nás na papírování do kanceláře a my se pak už vrátíme zpět. Dá se jim věřit ???

Nákup: 2xcigára po 40 a 34Mx.

Pak 2x5l vody, 3l Coly, plechovka piva, 1/4l džus, 3 chlebíky, 1 oplatky, 1 chipsy, 1 sýr, 2xsalsa, 1 Tuňák v konzervě, 1xpizza buchta, Tequila lepší značky, 6 čínských polívek v kelímku – výborných = 358Mx kartou.

Pak jsme šli, jak jinak, na pláž a relaxovat. Na pláži jsme potkali Čechy  - sousedy, z Frýdku-Místku.

Večer jsme si dali opět turnaj v kulečníku a ping-pongu, byla sranda, horko a popíjeli jsme klasicky - drink.  Jednou vypli proud, kulec měl křivé nohy, Marek měl radost, že se u recepce může připojit  na Wi-Fi. Kolem 23 jsme šli spát. Zítra je zase den volna a flákání.

11.2.

Klasika – v 6 jsme s Jirkou zase vzhůru. V 8 vstáváme, snídaně, Jirka vaří kávu v recepci, já koukám do mapy co a jak zítra. Z potápění nic nebude. Kluk, Čech, do nám to sliboval, že prý nemá už čas, že má bandu pracháčů a že jsme se ozvali pozdě. I když jsme byli domluveni +-2 dny, kdy dorazíme. No co, nebyli jsme si s Jirkou zdravotně jistí. Tak je to rozhodnuté. Dodnes mě to ale mrzí.  Nudíme se, koupeme se, popíjíme, ale nějak nás to tady nebaví. Dost fouká a tak plavání v moři není moc příjemné. Vlny šplouchají do tváře, dá se plavat jen k pláži. Spodní proud sice unáší míň, než v Belize, ale je to náročné. Ve 12 se sbíráme (Lenka se zdejchla už ráno a Marek se věnuje své milence – WI-Fi. Bereme si taxi  a jedeme co Gran Cenot. U hotelu chtějí taxikáři 160MX-hááájzli. Jdeme kousek pěšky a zastavuje jich několik všichni chtějí přes 100. Ne! Pak jednoho hošíka za volantem ukecávám na 80Mx. Berem a dává mi ještě tel. č., že si jej můžeme zavolat zpět. Stačí prozvonit a on bude vědět.  (POZN: po 5min. zjišťuju, že sem si raději nebrala mobil) No nic. Neva něco stopnem.  U vstupu potkávám důchodce,  70!let, z Prahy. Obdivuju.  Vstup je dost drahý po 100Mx/os, ale co. Je tady hodně potápěčů a mají baterky. Takže my na hladině se můžeme pokochat občas i pohledem na osvětlené zajímavosti  pod hladinou. Rybky, jedna želva, krápníky co je super – křišťálově čistá voda. Jsme tu tak hoďku. Chceme si něco stopnout, ale nikdo nemá zájem. Pražáky necháváme jít před nás, abychom měli větší šanci něco stopnout jako první. Po pár minutách jede mikrobus. Staví, je prázdný a chce 15, ukecávám na 10, on hned bere. Pražáci jedou taky. My vystupujeme u našeho oblíbeného supermarketu. Na svačinku.  Jirka si dává výtečný bramborový salát a kuřecí maso ve šťávě, já kuř. salát  s majonézou – vše na váhu, za 69Mx je toho požehnaně, 2 korneta po 19Mx, veka po 3,20; Oplatky OREO  po 11  a jiné po 9Mx, Opět plechovka tuňáka za 13,13Mx, tvrdý sýr za 10,90 Mx. Tentokrát jsme si řekli, že se pokusíme poprvé v životě stopovat. Přitom jsme šli pomalu cestou, která vede k pláži. Na stopu stála jedna blondýny, takže bylo jasné, že jí zastaví někdo dřív, ani jsem se nesnažila. Když už jsem viděla, že sedí v autě, začala jsem mávat na auta. Docela dlouho nikdo nereagoval, jen taxíky a ti šmejdi chtěli fakt dost babek, 200, 180, 150, nedala bych víc, než kolik vzal ten mladej, max. 100Mx.Spíše jsem spoléhala na místní nebo cizince.  Když už jsem si říkala, že to asi nevyjde, tak se k nám blížila super herka, takový mikrobusek, ale v hrozném stavu. To samozřejmě vůbec nevadí, hlavně, že to jede  a majitelům dělá dobrou službu.Zastavuje, super. Dveře otevírá žena a hned vystupuje a automaticky otevírá zadní dveře. Jsme dost v šoku a vítáme se a představujeme. Je Srbka, její manžel z Totonta, ona má nějaké předky samozřejmě z Čech. Je jim určitě přes 50 let, a jak jinak, cestují kolem světa. Auto mají od syna, který tady v Mexiu žije. Přespávají v něm a mají vše, co potřebují.  Jsem moc ráda, že se domluvím, že jí rozumím a taky že já jsem schopná vydat ze sebe pár anglických vět. Bez problémů nás automaticky zavezli až k naší recepci a samozřejmě za to nic nechtěli. „Nejsme taxi, u nás se neplatí, stopaře bereme zdarma“. Je to báječný pocit, když si lidé nezištně pomáhají. Navíc, u nás aby se člověk bál, co se mu  stane nebo kdo řidiče zapíchne. V 15 hod. jsme zpět a čekáme na elektřinu. V 17:15 nic, tak jdu zase urgovat.

Kolem 18 mají přivést auto. Čekáme a nikde nic. To se dalo očekávat. Bereme taxi. Cenu se nám daří usmlouvávat, i když je až 3. V půjčovně se omlouvá, že kolega zapomněl. Po papírování a peripetiích odjíždíme na nákup a domů. Máme auto za 900Kč na den. Večer trávíme zase odpočinkem, kulečníkem, drinkem …

12.2.

4:20 budíček, 5:10 odjezd. (Mělo to být v 5). Jedeme do Chichén Itzá, přesValladolid –moc pěkné a malebné městečko, ještě se tu pak zastavíme, přes vesničky podél cesty. Značení dobré a provoz minimální. Kupujeme benzín za 150Mx, vstup57 Mx, klasické vstupné a tady se platí navíc 125Mx nějaký záhadný poplatek, ze kterého se nejde vyvléct. Parkovné 22Mx, ale my auto nechávám u rozcestí u stánků na kraji cesty. Jsme zde mezi prvními. Ale zato prodavačů všeho možného tady bude víc, než za celý den turistů. Fotíme hlavní pyramidu a sebe a já bych už konečně ráda viděla na vlastní oči na hřišti na Pelotu „kolečko“. Nějak ještě nebyla možnost. Hlavní pyramida je asi nejfotografovanější pyramidou v Mexicu, dle mého názoru. Říká se jí takéKukulkánova pyramida. Kukulkán, nebo také Quetzalcoatl byl hlavním mayským bohemslunce a nebes. Pyramida má čtvercový půdorys a na vrchol vede z každé strany 91 schodů. Je postavena tak, že při jarní rovnodennosti, když zapadá slunce, ozáří pyramidu a jak postupně zapadá, vypadá to, že se po boku pyramidy plazí had a postupně mizí. Had byl totiž znakem boha Kukulkána. Zepředu pěkná, rekonstruovaná, ale když jdeme na druhou stranu, tak tam už je vidět, že není vše opravené, 2 další strany jsou v horším stavu. Na Kukulku je ovšem vstup zakázaný, škoda. 

Hned vedle mé vyhlížené hřiště na  Pelotu. Pelotaje mayská hra na uctění slunce. Cílem bylo dopravit míč skrz jednu obruč na hřišti. - tomu já říkám jen kolečko. Jedno družstvo bylo po hře popraveno, ale neví se které. Někdo říká, že prohrávající za trest, jiní zas, že vyhrávající, protože být obětován byla pocta. Stěny hřiště zdobí reliéfy zobrazující různé výjevy ze hry. No, kdybych si to nepřečetla, asi bych je nenašla. Ale akustika je tady suprová. Nic moc. Vedle je takový mini chrámek lebek, tedy plošina lebek, Ty jsou docela zřetelné a pěkně se kření. Následuje plošina orlů a cestička k CenoteSagrado. Prašnou cestu lemují prodejci. Nasazují pěkně vysoké ceny, ale my už umíme smlouvat.  Kupujeme první suvenýry, konečně nějaké pyramidky. Usmlouváváme na dolar za kus, ale nakonec my odcházíme s 5Ks za 50 Mx, celkem jsme jich brali, myslím 8. Taky se mi tady moc líbí malovaný mayský kalendář. Ten si v nějaké podobě přála sestra. Malují sice každý jinak, ale jeden typ tady mají docela pěkný. Chce za rozměr cca A4 500Mx, no to ani omylem. Cenota nestojí za nic, tak se vracíme k dalším památkám… chrám válečníků, spousta sloupů, jako někde v řeckém chrámu,.. pak přicházíme k Observatoři. Ta taky stojí za shlédnutí, ale název nemá s observatoří nic společného, jen se ji podobá. Střecha má tvar kopule, ale na vrcholu není uzavřená. Mayové odtud pozorovali hvězdy, a to jen pouhým okem. Na jedné pyramidě se vyhřívá rodinka leguánů. Jsou to pěkné potvůrky. Když se koukáme z dálky, to jim nevadí. Když se ale člověk přiblíží, začnou skučet a rychlým pohybem zdrhnou za šutry, aby nebyli vidět. Obchodník zase chce za kalendář 500Mx, já říkám 100, víc dát nechci. Se snad všichni domluvili, nebo co. Když jdu, hned si mě všímá a nabízí 300Mx. Aha, tak toi začíná být zajímavé. Říkám 100, ale je neoblomný. U dalších stánků nic tak pěkného není, ale pak zase vidím ten podobný. Už mě to štve, protože to Katce chci koupit. Musím říct, že právě tady jsou nejlevnější suvenýry v celém Mexicu. Pokud někde nakoupit, tak tady a tvrdě smlouvat. Soused prodavač chce zase 300Mx, říkám 100, ne, 300, ne 100, 250Mx, ne, 100Ma a už odcházím, málem za mnou běží, ale ne, jen jde před pult. Volá za mnou 150, ale já stále trvám na svém. HURÁ, Si seňora, 100Mx. Nevěřím svým uším. S klidem se vracím zpět, ještě vše prohlížím, pak vytahuju z kapsy 100 nachystaných, které jsem mu ukazovala, že víc nemám. Pak rychlým krokem spěchám za Jirkou, protože si říkám, že si to ještě snad rozmyslí J. Tak to jsme dala, paráda. Nikdo nechápe, že jsou schopni slevit z 500 na 100Mx. Jakou to pak opravdu ty tretky musí mít hodnotu. Určitě to není jejich obživa, ale asi pracují pro někoho jiného a dostávají jen malou almužnu. Nedokážu si to představit. Začalo mě to smlouvání bavit.

Bylo to tady moc pěkné. Když odcházíme, do areálu se hrnou davy turistů a je horko. Ve Valladolidu jdeme do banky vyměnit kačky a u náměstí si dáváme kávu. Malé espresso po 24 a Americano po 20, houska s masem – úplně suprovní za 15Mx. Kávu si dáváme v rohu náměstí, je tam takový krytý prostor, spousta restaurací, fast food, suvenýry a právě naše Babiččina kavárna s výtečnou kávou. A opravdu ji připravuje bábrlinka. Doporučuju.

Cestou stavíme u CenoteDzintop, vstup po 56Mx, ale nakonec tam Nejdeme. Vacíme se do Tulumu a ma jedeme do CenoteOjos chtějí 100,-Mx, půjčení šnorchlu za 100Mx. My máme své. Je to tady moc pěkné, jsou tady 2 díry. Docela prostorné, nádherná voda. Trochu studenější, ale v tom horku je to příjemné. Rybky, krápníky, liány. Oáza klidu. Trávíme tu asi 1 hod., dokonce jsou tady natažené hamaky a tak si kluci lehají, než se převlečeme.

Pak ještě nějaký nákup: 2x voda po 6,6Mx, 1x Sprite po 11Mx, 1x 10dkg. sýru po 11Mx, 2 veky za 8Mx, Pivo po 9Mx plechovka, no a to nejdůležitější Tequila litr za 79Mx. Jelikož tu Tequilu jsme si koupili všichni, tak si asi dovede každý představit, jak to dopadlo. Sedět večer na terásce, pozorovat západ slunce, v dáli poslouchat šplouchání moře … ach, to byly časy. Já odpadla asi v 0:30, kdy jsem se šla přiobléci, a už jsem z postele nevstala. Marek asi šel hned po mě a prý naštěstí trefil do té správné budky. Jirka údajně polemizoval o životě s Lenkou do 2 hod.   Ještě s chladnou hlavou jsme si domluvili, že odjezd v 5:00 z parkoviště a cesta na pyramidy do Coba – hahahahaha.

13.2.
V 5 hod. se budím, a to s dost vyschlým krkem. Žízeň je veliká a čas nám utíká. J Musíme sbalit, dát bágly do úschovy a ještě absolvovat chystaný výlet. Marek s Lenkou jsou na tom, jak zjišťuju, podobně. Čas odjezdu odkládáme o pár minut. Dávám se dohromady, budím Jirku.  On by to měl vše zase odřídit. Chudák. A chudáci my. Pokud mu dají fouknout, tak to bude brutal. Bagly dáváme do úschovy za 50Mx/os. Nic jiného nám nezbývá.  Cesta je naštěstí super. Kousek už to známe, jede se po krásné rovné asfaltce, kterou Mexičanům rozhodně můžeme závidět. Jednotvárnost přeruší vždy vesničky, a to tím, že nám cestu zpomalí retardér. Okolní restaurace a obchůdky se probouzí a hospodyňky připravují něco dobrého, co nádherně voní. Na místě jsme okolo 8:30, čili ne zas tak pozdě. Musíme platit parkovné 40Mx(auto a tak jej dáváme mezi mikrobusy do stínu. Někdo remcá, že je to jen pro ně, ale je nám to fuk. Přece nebudeme auto péct na slunci. Vstup  je klasických 57Mx. Nechápu, proč tak blbá částka. Proč ne 50,55 nebo 60Mx ? Hned se vrhám ke stánku s pitím. 2x  Sprite po 15Mx. Moc  se nám nechce, ale jsme zvědaví, co nám pyramidy v Coba ukáží nového. Můžeme si tady pronajmout cyklorikšu nebo kolo. Zamítáme a hrdinsky jdeme pěšinou skrz džungli. Posiluje nás představa, že si za ušetřené many dáme něco dobrého na žízeň. Tím, že se jde džunglí, je pěší chůze snesitelná. Všude je vesměs příjemný stín. Po chvíli se otevře porost a před námi se objeví velká pyramida Nohoch Mul(velká hromada) vysoká 42m. Coba je starší, než včera navštívené ChichéItzá, Pyramidy jsou zde roztroušeny na větší ploše a spojují je pěšiny. Čím dříve se zde návštěvník dostane, tím lépe. Jsme zde mezi prvními, jako vždy. Tentokrát i naštěstí. Pyramida je ovšem dost zanedbaná, jako by se bortila. Zezadu je opět nevykopaná, zarostlá. Ti odvážní šlapou po schodech svěže sami, ti, kdo mají závratě se mohou zachytit lana, které je uprostřed. I s alkoholovým hendikepem šmarujeme nahoru. Jde to, ale dře to. Odměnou je nám báječný výhled na prales. Při pohledu dolů zjišťuju, že je dost vysoká na to, aby měl slabší člověk přeci jen závrať. Slyším češtinu. Vyměníme si pár úsměvů, ale to je vše. Škoda. Začíná poprchávat. Kochám se výhledem. Kluci sestupují dolů,usedám na schod a relaxuju. Nasávám energii pyramid. Tedy alespoň se o to snažím. Je to super místo pro relax.

Scházím dolů. Všechny nás suší a tak si jdeme koupit Colu, co jiného, že ano. Jsme zvědaví na cenu, zda tady bude pralesní přirážka. Cena 20 za pixlu nás překvapuje.  Jak je ta Cola někdy výtečná. Navrhuju odpočinek. Uleháme na zbytky jiné stavby naproti, hlavně do stínu. Hoďku si dáváme pauzu. Pak kukujeme další Colu a míříme k dalšímu místu, který doporučuje průvodce – souboru stél. Cestou tady potkáváme manželský pár z Prahy, které jsme s Jirkou potkali u Cenoty. Pán by si rád povídal, ale my to bereme trochu kvaltem. Těšíme se do auta. Mimochodem, soubor stél nic moc. Jsou zachovalé, pod stříškou, ale jinak místo nic moc. Opět kupujuSprite a pak se ještě zastavujeme u laviček s výhledem na jezero.

V 19hod. jsme na místě. BUS terminál je na Calle 70 a (69 - protéjší a 71 - tady jsme přijeli) jsou to 2 terminály.

Jdeme ještě zjistit, jak a kdy se dostaneme do Uxmalu a kolik to bude stát.

Ubytko nacházíme na Calle 64 za křižovatkou Calle 67, 1 a půl bloku od parku. Cestou od nádru do centra Meridy, směrem na náměstí. Zkoušíme něco cestou, ale nic moc, i když ceny jsou dost přijatelné.  nyní máme docela strategické místo. na večeři dáváme jen Hot-dog na náměstí u místních stánkařů po 9Mx. Den byl náročný, takže se těšíme  do postele. pokoj máme ve 3 patře. přístup je po pavlači, dole je dvorek pro parkování. Je odsud docela pěkný výhled na osvětlenou katedrálu.Po zkušenostech jsme nechtěli pokoje do ulice, takže dvorek vyhovuje.

14.2.  Valentýn

Ve 4 hod. mě i přes dobré místo budí auta z ulice. Už jsem taková a nic s tím nenadělám. V 6:30 vstáváme. V 8 hod. by měl jet BUS do Célestunu. Bohužel nám dali u pultu na BUS nádru na C 69 neúplné informace. BUS jede z jiného autobusáku, než jsme se ptali včera. Jelikož mají všichni kromě mě dost času na všechno, já jsem raději všude dříve, tak není reálné, že stihneme přijít jinam. Máme na to asi 15 min. Podle LP to není tak daleko, asi 1,5km  a s jejich  a mexickou přesností by s trochou štěstí mohl mít  BUS zpoždění. Jedná se o terminál Noreste na C 67 a 50. Vedu nás  co nejkratší cestou, ale musíme obejít probouzející se Mercado. V 8 jsme na nádru. zatímco Marek kupuje jízdenky, snažím se zjistit, jestli BUS ještě neodjel. Bez jízdenky mě ale na peron nepustí. Snažím se nějak naznačit, že chceme odjet s tímto BUSem. Obsluhu to nějak nezajímá, ale Marek a ostatní už jdou. Máme velké štěstí. Sotva nastoupíme, odjíždíme. Naštěstí jsme si stihli koupit cestou plněnou housku na snídani po 14Mx. Uf, tak to bylo o fous. Jízdenka je za 50Mx/os. Je to 2. tř., takže stavíme téměř všude. Cesta trvá asi 2hod. V 8 jsme vyjeli a v 8:35 jsme ještě v Meridě. Proplétat se uličkami města je fakt časově náročné.

Vystupujeme, podle rady LP, u mostu, a vidíme přístaviště. Je vedro, šílené.  Zjišťujeme ceny za lodě. Samozřejmě jsou vyšší, než se píše a navíc, musí být minim. počet osob. Info je opět zmatečné. Píšou 8, pro  nás je to zase časový problém. je tu ještě jeden pár, manželé, kteří přijeli autem hned za námi. Cena je 259Mx/os.

Přístupové molo  ke člunům lemuje několik leguánů od midipidi až po metrové kousky schované v zeleni. Hlavní zdejší atrakcí jsou plameňáci  koupání v laguně. Plavky máme na sobě, tak uvidíme. Vesnice bývala domovem rybářů. Dnes se rozrostla zejména o nabídky ubytovacích kapacit a  restaurací. Biosférická rezervace Célestun je hlavně domovem, jak již zmíněných plameňáků, kteří mají v zimě právě zde své útočiště, tak volavek, kormoránů, pelikánů, a dalších vodních ptáků. Také zde líhnou mořské želvy. Pobřeží je poseté Mangrovy, které jsou velmi důležité. Rostou hlavně v brakických vodách, což jsou delty a ústí řek do moře, kde se mísí sladká a slaná voda. Kořeny jsou domove, ryb a jiných drobných živočichů.

Měli bychom navštívit a vidět, podle hlásající cedule:   místo s plameňáky, projet tunelem mangrovů, vodní laguna, zkamenělé stromy a nějaký jižní výběžek. První zastávkou je taktéž v průvodcích zmiňovaný tzv. zkamenělý les. Zdejší stromy jsou jakoby zakonzervovány solí. Ovšem čekali jsme s Jirkou něco většího, zajímavějšího. Když se řekne zkamenělý, tak si představím kámen, je fakt, že i něco ztvrdlého, ale přeci jen zkamenělý les v Namíbii byly opravdu šutry, a velké a těžké. A taky není možné, na pokyn průvodce, jít ke stromům a sáhnout si na ně. I tak pořizujeme zajímavé foto i s našimi ksichtíky. Následuje místo, kde jsou zaraženy kůly v laguně a na nich se vyjímají zdejší okřídlení obyvatelé.  Asi jsou na čluny s turisty zvyklí, taže strpí naší přítomnost dost dlouho, aniž by se sebrali a odletěli. Následuje top výhled na hejna nádherných urostlých oranžových plameňáků.  Jejich skřek je slyšet i za zvuku motoru našeho člunu. Plameňáci jsou zde ovšem králi rezervace, a proto je třeba se držet s člunem dál a neplašit je. vypadá to, že na dně stojí. jejich oblá těla plavou přímo na hladině a krky se pyšně tyčí vzhůru. Občas je ponoří do vody, jindy s škádlí mezi sebou. Je úžasným zážitkem je pozorovat. Všude je klid a ticho, jen jejích skřehot dominuje. A dominují i svou barvou, až oči přechází, jejich barva dává čest jejich jménu. jakoby před námi byly na hladině plameny ohně.

Míříme k laguně, která je ukryta v porostu Mangrovů. Už přijely další lodě a je tady runo. Obdivujeme muže, který patří do naší skupiny, jak hned skáče do laguny. Jak je vidět z jeho reakcí, je voda přeci jen dost studená. Koupání zavrhujeme a raději zkoumáme okolí. Voda v laguně je ovšem křišťálově čistá  a můžeme v ní sledovat hejna ryb, a to dost velkých. Následuje návrat do přístavu. Ještě uvedu ceny za výlet po laguně na vývěsce: 1550,-Mx - 2 hod. 6 osob; 1250,- Mx 1 hod. 6 osob.

Všichni svorně konstatujeme, že výlet u Puerto Escondido byl o mnoho lepší. Taky byl delší. Ale vidět v přírodě takto svobodně hejno plameňáků byl také báječným zážitkem. Pěšky jdeme v tom popoledním horku směr pláž. Kousek od cesty opět vidíme zkamenělé stromy. K nim se jít ale nedá, je tady děsný nepořádek a asi i bažina. centru Celestunu dominuje, jak jinak, náměstí, kde je kostel, na podiu před radnicí s tlampačem a pultem nabízí místím lidem nějaký prodavač brýle, jsou tu kolotoče pro děti, motorikše, restaurace ... Jdeme na pláž a chceme si někam sednout na pivko.  Naši spolucestující už sedá v plážové restauraci a popíjejí drink. Opět zvažuju koupání, ale voda tady, v mexickém zálivu není průzračná, jak jsem byli doposud zvyklí. zdejší moře se barví do zelena a asi se dost ve vlnách víří písek. Taky vítr a tvořící se vlnky, které nejsou zrovna příjemné k zaplavání si, mě odrazují. 

Za pláži je samozřejmě draho, tak jdeme na náměstí najít nějakou restauraci. Asi je siesta, nikomu se nechce obsluhovat. Když už ale někdo přijde,  tak se dovídáme, že  nemají pivo. jdeme dále od náměstí, instinktivně nějakou uličkou. za rohem se před námi objeví místní knajpa. Vlastně ne knajpa, Cantina Los Pinos. že se jedná o putyku je zřejmé z nápisu na zdech Sol, což je místní pivo a z množství kol a motorek, které zde parkují.

Vcházíme. Pás sekund poté je zřejmé, že jsme asi prvními cizinci, kteří překročili zdejší práh. Vykachličkované zdi mi spíše ihned připomněli, jak vypadal kdysi u nás řezník. Namísto háků je  tady mrazící pult. Vlastně 2. Za nevěřícných pohledů zdejšího osazenstva usedáme hned vedle pultu. Dokonce si můžeme vybrat ze dvou druhů piva. Rozdíl v ceně je jen 1Mx. V hospodě sou obsazeny asi jen 3,4 stoly, a to jen a jen muži v montérkách. Asi mají polední pauzu. ještě nesedíme a už dostáváme na stůl talíř krevet s mořskou solí, čili a citrónem. Divíme se, že jsme nic nechtěli. Ale majitel se jen tak usmívá a kyne, že je to OK. Rozhlížíme se a vidíme, že i jiní hosté mají  talíře, už prázdné. Asi to tady mají jako my tyčky nebo brambůrky k pivu.  Tak to si dám tedy líbit. U nás by takový talíř krevet musel stát tak 200,-Kč. Koho by napadlo, že na pobřeží Mexického zálivu budeme  sedět v místním knajpě s místními chlapy, popíjet pivko a cpát se krevetami.  Mňam. A koho z nás by to takto napadlo upravit doma. tak možná tepelně, na česneku, jak to občas dělám. Ale syrové (možná to prošlo nějakým ohněm, ale nevypadá to), a s čili  papričkami a citrónem .... Mňam. Na talíři se zapráší. Kluci dávají další 2 piva a .... opět dostáváme talíř krevet.  tak to je síla. Když si dáváme další 2 piva, opět dostáváme talířek. jak je vidět, majitel je rád, že nám chutná a pivka máme spotřebu.  Místní pocucávají jedno pivo déle. Zatímco si velmi pochutnáváme, všímáme si, že se zdejší knajpa zaplňuje.  Vypadá to, jako by dal sousedům někdo echo a tak se všichni najednou přišli podívat na bělochy, jak se cpou krevetami a pivem. Možná, kdybychom jim řekli, že u nás stojí kilo krevet 10-20 USD, tak by nám nevěřili. Bylo to moc prima. Strávit chvilku v chládku, s místními, žádná snobárna. Bus zpět do Meridy stojí stejně, 50Mx/os. V 16:15 jsme zpět v Meridě.

Jen co se převlečeme, míříme do centra. Do banky, kde zjišťujeme, že v celé Meridě není možné v bance směnit dolary. V tomto městě je to možné jen a jen ve směnárně. Ta je naštěstí na "bankovní" ulici.  Jirka si umane, že si koupíme varnou spirálu. 3 dny před odjezdem. No, budiž. V jednom železářství se ptáme, ale maník  za pultem ji nevede. Maník před puletm, zákazník a známý v jedné osobě, nás odkazuje jinam. Píše nám adresu obchodu, kde spirálu určitě mají. Pomalu směřujeme tam. na C56 č. 496A x 59y61 nacházíme obchůdek CAMILO.  Uvnitř  jsme v šoku.  Nejen, že mají to, sháníme, ale i spoustu jiných zajímavých a levných věciček, ale prodavačem je ten maník, co nám dával adresu tohoto krámku. Máme z toho pěknou srandu, hlavně, že musel dost spěchat, aby tady byl před námi. A to jsou okamžiky, kdy mě právě cestování baví a překvapuje.

Dáváme si zmrzku a jdeme na mercado. To, že je dnes Valentýna, je vidět na každém kroku. Spoust červených srdíček, balónků, přáníček, serepetiček ...Všude plno lidí.  Jirka si dává na večeři gyros po 10Mx., já hranolky s párkem za 20Mx, kupujeme  vodu  za 22 a pak ještě za 19Mx za 2litry.

Večer platíme pokoj za 240Mx. a jdeme ne kutě.

15.2.

Dnes jsme s Markem a Lenkou asi naposledy. Jedeme do Uxmalu a oni pak BUSem celý den do Mexico City. My máme zaplacený přelet, protože jsme nechtěli ztrácet čas a při koupě letenky to vyšlo už z Česka levněji.  Navíc jsem celý večer šprtala španělsky, jak požádat u přepážky, aby nám kufry odbavili až do Prahy. V MC nemusíme krosny tahat, ani platit úschovnu.

Budíček v 5:45hod., chyby, už ve 3 jsem vzhůru. Že by cestovní horečka, kterou nikdy nemám ? V 5 vstáváme, zkoušíme novou spirálu. Káva je 2 min. uvařená, tak snídáme i hráškovou Vitanu. je to balzám na žaludek i na duši.

v 5:30 odchod a v 6 jede BUS z našeho už známého nádru, tam, kde nám špatně poradili Celestun. Cesta ubíhá rychle, jedeme kolem letiště.

V Uxmalu jsem mezi prvními už v 7:30. tedy vlastně jako druzí  a třetí v páru. Na první pohled je jasné, že tady  budou davy lidí. velké parkoviště, nóbl vstup. Cena 57 Mx klasických + 125Mx. To je nějaká povinná platby, asi na údržbu či co. Otevírací doba 8-17 hod.

Přichází několik dalších turistů. Do areálu vcházíme jako první. na první pohled je vše monumentální a dost udržované. Vítá nás pyramida, dům kouzelníka s 39m výšky. Opět je úplně jiná, než to, co jsme doposud viděli. Je zaoblená, nedá se na ni vystoupat a u její paty právě maká zahradník se sekačkou. pravdu dobrý kolorit na fotku. odhaduje se, že zdejší stavby pochází z let 700-1000 a jsou vystavěny v Puuckém stylu. Původně jsem di název špatně přečetla a říkal tomu Puncký styl. To ale byly Puncké války a někde úplně jinde. Pořád mi to vrtalo hlavou, a až po 4, když jsem to četla, tak jsem přišla na to, jak jsem slepá. Stavby mají  hladké zdivo a  hodně  vidíme výzdobu z propletených hadů, i dvouhlavých, masky  boha deště Chaca. Pyramida je zajímavá více zezadu.  Strmé schodiště má prý sklon 60st. a lemují ho opět tváře Chacka.

Cuadrángulá de las Monjas (Dvůr jeptišek) Jsou to čtyři temply a má prý až 74 místností. Výzdoba mě moc zaujala. Vůbec jsou zdejší tvary moc zajímavé, vypracované a drží. Já zase toužím po kolečku.  takže když vyfotím Jirku jak se opírá do jedné z kleneb, spěchám ke hřišti na pelotu. Je tu. Kolečko jako hrom. Jsme tu sami, tak se Jirka projevuje. Přeskakuje provaz a dotýká se kolečka. Tentokrát je velké a je nějak nízko. Třeba by jim mohl i prolézt. nechceme budit pohoršení a chovat jako vandalové, tak raději pokračujeme dále.

Obcházíme palác z druhé strany, kde můžeme vidět trámy, jak podpírají zdivo. Jirka s Lenkou pokračují dále, ale já s Markem míříme na hřbitov. Grupo del Cementerio  je mimo turistický zájem, bokem v stromovém porostu. pak se nějak ztrácím a trhám.  Zajímá mě želví dům. Jo, zajímavý. jen v tom, že má na vrchní části  výzdobu z želv vytesaných do kamene a různě osazených. Pěkné.  Musím říct, že mě Uxmal také zaujal. A to jsme jen málem nezařadili do plánu cesty. zdejší výzdoba je fascinující, ty tesané detaily,  poskládání cihliček, báječné, plastické, výmluvné. Jirku, Lenku a Marka vidím nahoře na dalším chrámu.  je docela příjemné být chvíli sama a tu nádheru si užít. Na nikoho se nevázat a nikam nespěchat. Není se kam ztratit, tak to tak nechám. Občas se tím pádem s Jirkou zahlédneme, zamáváme si a navzájem vyfotíme.  Stoupám na Gran Pyrámide (Velká pyramida) je přilehlá Palacio del Gobernador, dosahuje výšky 32 m. a  opět je zrestaurována, po mému vykopaná  jen z jedné, v tomto případě severní strany. Parádní výhled, luxusní výhled. Opět zde mohu obdivovat  štukové plastiky boha Chaca, ptáků a květin.  Vlevo mohu vidět z vrcholku velké pyramidy El Palomar (Holubník).

Nějak jsem se o Uxmalu, jak tak koukám, rozepsala.   Ale nevadí. Když je co popisovat a chválit, jdu do toho.Poslední zdejší velkou zajímavostí je  Palacio del Gobernador (Palác vládce) - nízká stavba na velké základně. Asi nejpěknější, po kouzelníkově příbytku. Jeho propracované zdobné průčelí dosahuje délky až 100 m. A opět mě upoutává plastická výzdoba stěn. Opeřený had je asi top. A opět tvář Chacka, kterou střeží leguání. Když dojdu před palác vládce, tam už na mě čekají Jirka s Lenkou a Markem. Je čas se rozloučit. Bus do Campeche a MC jim jede přímo odsud za pár minut, v 10:20hod. My máme čas ještě do 12 hod., kdy by měl jet náš do Meridy. Jízdenky máme zpáteční.

Předběžně se domlouváme, že se sejdeme v Antropologickém muzeu. To máme ještě s Jirkou určitě v plánu. Pak můžeme s klidným srdcem odletět domů a nikdy se už sem nevrátit. Lenka s Markem  ho v plánu neměli, ale když jsem o něm básnila, zvažují ho. Naopak oni mají v plánu fotbalový zápas. Vzhledem k tomu, že  jsme s Jirkou nedostali více dovolené, už toto nestihneme.

Vzhledem k tomu, co jsme slyšela a četla o přejezdu Merida - MC, budu doufat, že se ještě shledáme. Loučíme se a přejeme navzájem šťastnou cestu. my se s Jirkou ještě touláme mezi šutříky, usedáme do stínu Kouzelníkova domu a zabíjíme čas. sledováním další školní třídy na naučném výletě. Obdivujeme školáky a hlavně výchovu zdejších dětí ke kultuře, historii národa. Chodí vůbec dnes děcka na Pražský hrad se školou ? jezdí se ještě na školní výlety ?? Ach jo.

Před 10  se odebíráme k východu. Je vidět, že davy se hrnou proti nám a je tady už dost autobusů. Obcházíme suvenýry, ale pak jdeme k hlavní cestě, kde by měl jez ve 12 BUS do Meridy. Posedáváme u  cesty a sázíme se, v kolik pojede. Přichází další 2 čekatelé. Je to dobré, nejsme tady sami, něco pojede. Jede, hurá, ve 12.40hod.

V Meridě máme v plánu   poslední nákupy a odpočinek. Opět musím s překvapením konstatovat, že jak jsem se původně chtěla Meridě, jako městu, vyhnout a mos v něm, neztrácet čas, jsem velmi příjemně překvapená. Je to město parků, milých lidí, obchodů, levných nákupů.  Pozdní oběd si dáváme u Vietnamců, kousek od BUs nádru. po 40Mx kuře s rýži, opět moc mňam. Voda za 10mx cestou k hotelu. Chci hamacu. Nic jsme si pořádně nekoupili. marek původně plánoval koupit si hamaku a spát v ni, ale nebyla ani příležitost. A kde dát krosny ?  Obchůdek s hamacami jsme už potkali včera, na bankovní ulici C 65. Mluví i anglicky, heuréka. Vybíráme tu, která je kvalitní a pěkná. také se můžeme jít podívat dozadu, kde se sítěmi pracují, kontrolují a tak. bereme tu za 300Mx. problém je při placení. Nechce to provést transakci. Chyba je asi u jejich terminálu, tak zase musíme do směnárny. Měníme 100USD n a 1200Mx. S tím  už určitě vystačíme až do odjezdu. Couráme po obchodech, po náměstí, pozorujeme lidi. Tady nás uchvátilo, že na obou náměstích, kde jsme zatím byli, mají lidé možnost připojit si nabíječky, notebooky do zásuvky. jejich tady dost a je to zadarmo. Úžasné. To být u nás, tak na náměstí chodí asi vařit lidi i kafe a zneužívali by toho. A to je zase ten okamžik, proč mě baví cestováni. Co je běžné v cizině by u nás bylo nerealizovatelné.  Zastavujeme se ještě rohu hlavního náměstí, kde je dle  LP doporučované ubytování. S kuchyňkou, wi-fi, a opravdu. Je to tady moc pěkné, klidné, a prostorné. C 62 a C 63 - Hostel Zocalo. takže doporučujeme také.  Pak ještě nákup vody a jídla a hajdy balit. Denní nákup: veka 3,5Mx; 2x zmrzka po 20Mx- opět výtečná; 2l Cola 12Mx; Tequila 129Mx-1 litr; Voda 2l-10Mx - (nejlevnější voda je v malém obchůdku, takové mléčné jídelně na náměstí na C 69A x C 64, na jihu náměstí); 2x cigarety po 35mx;sladkosti za 19Mx. V 18hod. už jsme doma a ve 21 uleháme.  Jo ještě jsme si v recepci domluvili taxík, a chtěli jsme ten levný, recepční nás ujistil, že bude vše OK. Všimli jsme si, že taxíky jezdí, i přes noc se občas nějaký mihne a n avíc, na náměstí na C69 je čerpačka. Takže kdyby něco, snad na letiště dojedem. Taxi by mohlo na letiště stát okolo 70-100Mx.

16.2.

Ve 3:20 zvoní budík. Konečně budeme dělat trochu virvál my. vedle v pokoji hraje totiž nonstop TV a je slyšet přes světlík v koupelně.  V 6:30 by to mělo letět, 4:30 chceme být na letišti. na 4 je domluvený taxík. Čekáme, ale když přijede, je zelený a chce 100Mx. odmítáme, chtěli jsme taxík levnější, to jsou ty červené.  Jsem zklamaná, ale takové je cestování po světě. Jdeme směr  náměstíčko na C69. U pumpy zrovna jeden taxík tankuje. Červený a ne moc luxusní kára. Ptám se, zda by nás vzal na Aeropuerto ? Si. Setenta ? No, noventa. No, setenta. No, gracias. A odcházíme.jak jsem předpokládala, tak se stalo. Kluk na nás volá Si. zase jsem vyhrála. Já mám takovou radost. Za 70Mx jedeme na letiště. Je tam mrtvo a ospalo, pár lidí sice ano, ale není zatím nic zřejmé. Když se začne odbavovat, dokonce nás jedni pouští dopředu. nevím sice proč, ale potěší to, i když není kam spěchat. S panem u přepážky se snažím dojednat místo k oknu a ptám se na odbavení zavazadel až do Prahy. Mám to na papíru napsané a moje výslovnost je zřetelně nesprávná. Sympaťák se  usmívá, nesměje se, těší a baví ho moje snaha a mile mě opravuje.  Jsem spokojená. Je tak vstřícný a chápající, že dostáváme oba s Jirkou místa u okna na opačné straně letadla a bágly dostávají nálepu se zkratkou MC, Paříž a cíl PRG. Paráda.

V  8 hod. nás vítá Popocatepetl svým lehkým stoupajícím  kouřem. Já ho vidím, Jirka zase má město jako na dlani. Ještě před rokem, když jsme se museli neplánovaně přes MC vracet z Peru a Popocatepetl jsme viděli prvně na vlastní oči, by nás nenapadlo, že ho uvidíme zase. nyní je to po 3 a ještě jednou nás to dnes čeká.

Uvažuju, jaká bude kontrola. Fronty, ztráta času ... Jsme domluveni  s Markem a Lenkou v 8 hod. u muzea. Kontrola není žádná. Nemám  totiž kartičku. Tu nám  vzal sympaťák  u odbavení už v Meridě,  tak se trochu bojím.  Jdeme s místními rovnou ven z letiště. Bereme  BUS na Hangares za 6,5Mx. V metru kupuju 6 lupenů po 3 Mx, to by nám mělo stačit.  V metru se už docela vyznám, ale podaří se mi splést trasu.  na přestupním Pantitlanu místo trasy 1 se v podchodech zaměřuju na A. Taková školácká chyba. Jirka si toho všímá, má z toho velkou radost. No co.  Přecházíme zpět a sedáme na ten správná vlak.

U muzea kupujeme na snídani housku. Markovi jsme už dávno prozvonili, ale dostávám SMSku, že ještě do MC nedorazili. Takže už se neuvidíme. Škoda. Kupujeme vstupenku do Antropologického  muzea za 57Mx/os, dostáváme plánek  a jdeme vstříc poznání.  Jsem překvapená přehledností zdejších expozic. Jdeme po patrech, nejdříve přízemím kolem dokola a pak můžeme vystoupat do druhého patra a zase jít okolo nádvoří. Nádvoří dominuje věž, z jejíhož vrcholu, jakoby z deštníku, padá voda. Šumí, jakoby pršelo a některé děcka se nechávají skrápět. nechápu. Jsou celí mokří.

V muzeu se můžeme postupně seznámit s indiánskou kulturou. Os pravěku až po současnost. jednotlivé sály jsou nazvané podle oblastí - krajů, kultury. např. Oaxaka,  Kultury pobřeží v zálivu, kultura Maya, Sál s kulturou západu,  a další. Exponáty jsou popsány jen a jen ve španělštině. Opět zde potkáváme školáky a sledujeme, jak se zájmem poslouchají výklad paní učitelky. je zde spousta zajímavých exponátů, které byly za ta léta vykopány s písku a půdy zapomnění, z hrobů a nitra pyramid. Sošky a sochy, šperky, knoflíky, nádoby, hračky, nástroje, misky a mističky... Nejraději se dávám na makety staveb a měst. Je tady i původní plán  MC, vlastně maketa bývalého hlavního města Aztéků, Tenochtitlánu, které dobyli španělští conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem a hlavně  aztécký kamenný kalendář.  Druhému patru pak dominují  hlavně kopie domů, místností. je to doba, která nám je blízká zejména z filmů typu Zorro nebo Sedm statečných. Kroje, tkalcovské stavy, nábytek... Cítím, že už mě bolí nohy.  taky už tu chodíme přes 3hod. A pořád je se na co dívat, co poznávat a co obdivovat. Musím konstatovat, že je zdejší Antropologické muzeum je to nejlepší, ve kterém jsem kdy byla. Cesta vede jen jedna. Exponáty nemohu minout, max. místnost projít. Expozice je seřazená v časovém harmonogramu, jak šel vývoj civilizace. Nádhera.  Kdyby vyla všechna muzea taková.

V jedné z částí vidím expozici věnovanou valadores. No a to jsem také chtěla v idět. Úplně jsem na to zapomněla. Ptám se hlídače, jestli neví, kdy bude a kde vystoupení. No, ptám se, to se nedá říct. Ukazuju na valadores a ukazuju na hodinky.Ttreinta minutos. A ukazuje ven. Výborně. Vše jsme už viděli, jsme u konce. Akorát nám to vyšlo a je poledne.

Ještě se stavujeme do obchůdku se suvenýry. Že jsem tady chodila. mají tady puzzle s obrázky Mexica. Jsem nalomená. Ale nemohu odolat a nekoupit puzzle Chichen itza. No, a máme utracenu. Jirak hamacu, já puzzle.  Dáváme si oběd před mujzeem. Jirka tu největší možnou obloženou housku se vším Cuba za  60Mx a já Mayo s vejcem za 40Mx. Voda 1,5l je tady za 20Mx. Obědváme a čekáme na představení.

Čtyři muži zavěšeni na lanech se točili kolem vysokého stožáru. Zatím co se lana odvíjela, muži pomalu klesali, až přistáli na zemi.

A co to vlastně je rituál Voladore? - původně byl rituál zasvěcen  bohu jara Xipe, v období začátku dešťů. Dnes tento rituál předvádí indiáni kmene Totonaca, ze státu Veracruz.  Pověst říká, že v období sucha se rozhodlo 5 můžů tímto způsobem žádat boha o déšť.  Našli nejvyšší strom a u něj se celou noc modlili.   Druhý den strom pokáceli a kmen odnesli do vesnice, vztyčili a vyzdobení peřím vylezli nahoru pak se zavěšeni na lanech  spouštěli dolů, což napodobovalo let ptáků. Stalo se to, že bůh Xipe Totec jejich prosby o déšť vyslyšel a tak se tento rituál  opakoval pravidelně. A tak se tento zvyk stal atrakcí pro turisty. Nyní je provozovaný jen před Antropologickým muzeem v MC v parku Chapultepec.

metrem se přesunujeme na Zocalo, kde dnes probíhá výstava a den armády. Jsou tu vrtulníky, auta, tanky, kravál a snad milión lidí. Jirka se vojenskou techniku nechce jít podívat. Škoda. Už má toho plné kiki a těší se asi do letadla, až si sedne a schrupne.  A taky mu ještě chybí nějaké suvenýry. nechal to na poslední chvíli a tady to má. 

zastavíme se ještě u katedrály, kde nastrojení Indiáni předvádí indiánské tance, procházíme obchůdky, kupuju něco na večer na jídlo, protože než se dostaneme do letadla a tam jídlo, uběhne ještě dlouhá doba.   přicházíme na Plaza de Santo Domingo. Jirka sedí a já se jdu podívat do blízkého kostela, který se viditelně naklání na stranu, stejně jako rohový dům vlevo od něj.  MC bylo vystavěno na jezeru, voda se vysoušela, ale je zřejmé, že přírodu člověk neporazí. A navíc otřesy metra musí mít také svůj podíl. Vždyť šachta vedle katedrály vypadá ne moc hluboká. Připadá mi, že metro snad musí jezdit mezi základy domů.  na náměstí jsou tiskařské krámky. tradice se dochovala do dnes, ale přeci jen v jiné podobě. prodávají se zde přáníčka, dopisní papíry, obálky, vše barevné a zdobené. Připadá mi to  že v Mexiku ekonomická  krize rozhodně není. Všichni nakupují a nakupují  a utrácejí, obchody plné lidí a samé serepetičky.  V LP čtu, že v domě na rohu za námi kdysi sídlila Inkvizice. Ještě procházíme uličky, nasáváme poslední minuty mexické atmosféry a úžasnou vůni tortil, které se nyní, na večer, ve velkém pečou na ulici a lidé večeří. V 18 hod. jdeme na Zocalo do metra  a jedeme na terminál Area.  metro mě nakonec začíná bavit a přišla jsem mu na chuť. Tady to žije. prodavači CD s jejich hlasitou hudbou, holka, co prodává tyčinky  Bubla,  pak přistoupí jiná a nabízí fixy, následují oříšky za 10 Mx. pak je vidíme v krámku za 20Mx. přichází klučina, co prodává nějaké čudlíky, které se skládají do sebe. Dochází mi, že jsme jeden dílek této skládačky měli v chipsech.

Jelikož už máme palubní lístek, nemusím pokračovat dál BUSem, ale z terminálu 1, kde jede metro můžeme na terminál 2 jet zdarma letištním vláčkem.

V hale si dáváme poslední kafe za 16Mx, velké kafe a za poslední drobáky kupuju místní výtečné oplatky po 11Mx. Zbylo mi 32 Mx.

V shoppu ještě kupujeme  2 malé skleničky Mezcalu, už za dolary po 4,50 a 2 Tequily za 19,30 USD. Ve 21:30 už jsme u Gate 54 a čekáme, až otevřou.

Ještě se musím zmínit o převodu alkoholu nebo vlastně čehokoliv.  Samozřejmě, jako ostřílení cestovatelé, víme, co a jak se může či nemůže vozit. většinou mám flašky v krosně nebo kufru, ale nechtěli jsme přebuřit váhu, tak jsme Tequily naplánovali koupit na letišti v MC.Ppři placení mi ale prodavačka tašku nijak nezapečetila. Tak o to žádám. prý že není třeba.  Já na to že ano, že v paříži při tranzitu bude problém. Ne, ne problém. Rezignuju. Rezignuju s jistotou, že hold v Paříži bude problém. Buď to obkecám, nebo holt tu Tequilu s Jirkou asi budeme muset vypít.

Startujeme a opět se s námi, už nadobro, loučí Popocatepetl. (No jo, tehdy si vybafával, ale  před pár dny kolem 18.5.2013  - to tam pěkně začalo čoudit a z lehkého obláčku v únoru se stal mrak dýmu a popela).

Místa v letadle máme opět suprovní, hned za VIP, ve druhé řadě, což znamená 2 vedle sebe a širší, než v klasické dvojce. na palubě jsou i volná sedadla, tak Jirka už spekuluje. Nakonec se nám daří obsadit 2 dvojky za sebou, protože slečna, co za námi měla sedět, se odebrala za svou kámoškou dozadu.  Během letu si samozřejmě dáváme Tequilu. Nejdřív nám letuška nabízí nějaký tequilový likér. No, nic moc. Přecházíme ke klasické Tequile.  Jirka se ovšem uvelebuje a dřímá. Já sleduju let, a občas si zajdu pro co jiného, pro Tequilu. And for my husband, please. Když jdu pak po několika hodinách potřetí, nebo počtvrté, letuška se na mě směje a sama říká for your husband, right. Směju se a přitakávám. Když už  nalétáváme nad kontinent a jdu si pro další skleničku, tak je vidět, že už je v láhvi na dně.  Asi jsme to pili jen my, tedy já, protože nalévala pořád ze stejné láhve. A to jsem trapně střízlivá.

Přestup v Paříži netrvá dlouho. S očekáváním problémů jdeme k odbavení mezi prvními. Samozřejmě při průchodu skenery je s dvěma Tequilami, kterým dělá v papírové tašce s  nápisem Museo antropológico společnost mé puzzle, problém. Začínám vysvětlovat v AJ, že mi paní v shoppu na letišti říkala, že nebude problém. Že jsme to kupovali na letišti. prý že to tak opravdu na palubu nemůže. Já že je to pro nás moc peněz a že se to nějak musí dát. Černá Francouzska je ze mě nanervy, stejně jako já z ní. Oblívá mě pot. Přistupuje její černý kolega, chlap jako hora, ale sympaťák od pohledu. Zjišťuje, co se děje a když vidí můj zoufalý objičej, tak mě posílá k přpážce 6 na odbavení. Jirka už je dávno prohlídnut a propuštěn. Já nechápavěn  přemýšlím, kam mám s tím jít.  Mám se jít odbavit ??  No to jsem zvědavá. rychlým krokem jdu přes celou halu k přepášce č. 6, kde je další černoch a na monitoru nad ním je napsána Praha. Dávám mu pas, palubenku a tašku a zírám, co se bude dít. Otáčí se, bere igelitový pytel a se znuděnou tváří strká láhve i s puzzlem do pytle, omotá igelitovou páskou a do pasu mi vlepuje zavazadlový lístek. Koukám jak z jara a ptám se, jestli se to nerozbije. On že ne, že je to OK. S obavami, co mě čeká v Praze  a nevěřícným zážitkem, jdu zpět. Tentokrát  je to OK a černoška se na mě řehtá.

Do prahy už je to za rohem. V letadle máme opět místa  oba u okna, každý na opačné straně letadla. jak jsem chtěla v Meridě, tak jsem dostala. :-) nemohu si stěžovat. Vedle mě sedí  malý ruský pár. Holka si celou cestu hraje s mobilem a prohlíží fotky. Evidentně i při vzletu, kdy by se mobily neměly používat. nějaké napomenutí od letušek, blázníte ?  Před přistáním ještě do fotoaoarátu zaxxhycuji, byť  v oparu a rozmazaně, čtvrt La Defense a daleko za námi i Eiffelovku.

V Praze tomu nemohu věřit, ale igelitový pytel je na páse, samotřejmě mezi prvními, a celý, nepotušený, nerozbitý.

Zase jedna zkušenost. Když se chce, všechno jde. jen nechápu, že na každém letišti jsou jiné zvyklosti a předpisy.  Ostatně, jinak by to asi byla nuda, že.

Do Prahy jsme přiletěli na večer, Airport expresem jsme dojeli na Hlavní nádraží a po 22 hod. nám jel poslední vlak na Ostravu.

Aby těch zážitků nebylo  málo, ten poslední máme z nádrží. Ne, že bychom měli vyloženě hlad, ale neco by se před noční jízdou šiklo. Před 21 hod. nejprve obcházím nádražní obchody a restaurace, sděluji Jirkovi, co jsem našla. Fast Food nemusíme, restaurace už po 21 nevaří, tak jsme se shodli na pytlíku Fornetek. Ve 21:02 vcházím zpět do obchodu. za pultem nikdo, ale 2  plné koše tu mají. U protějšího pultu se ptám, jestli mě mohou obsloužit. Ne! zní odpověď. Nechápu.   A z jakého důvodu ?, ptám se. Nám to nepatří. Přichází paní a shýbá se pod pult, uklízí. Prosím, mlžete mi prodat pytlík fornetek ? ptám se. Ne!!!  dostane se mi. Prosím ?? Ne !!! Aha, už jsme doma v Česku, napadá mě. ptám se: a proč ne, vždyť tu máte 2 koše. Ne!! zní opět stroze a nasraně. Mě to nedá a chci znát důvod. Ptám se:  a co s těmizbylými fornetkami uděláte, vyhodíte nebo zítra prodáte jako čerstvé ?  Máme zavřeno. Dostává se mi odůvodnění.

A tady je třeba vidět, proč je u nás ta ekonomika v pr.... než aby baba prodala pytel fornetek a měla kšeft, sere na to. asi měla udělanou kasu a nechgtělo se jí to předělávat. Zkrátka měla padla. V následujících 14-ti dnech doma hodně často prohlásím: "Já chci zpátky do Mexica!!!"

POZN:

Z účtu si strhli za auto v Tulumu v půjčovně  2824,63 Kč.

1Mx = 1,5 Kč

1 GQ = 2,50 Kč

1Bdolar = 10,- Kč