Keňa‚Tanz‚Rw‚Uganda

Keňa

Keňa‚ Tanzánie‚ Rwanda, Uganda :  27.7.-16.8.2018

Keňa, Tanzánie

27.7. pátek

Vyrážíme okolo poledne směr Olomouc, kde nabíráme spolucestovatele: Fandu (byli jsme už společně v Namíbii+ Botswaně před 7 lety, je prvním, kde jede s námi podruhé) a jeho kolegu  Vaťu (Vlastimil). Vše klapne skoro na minutu, jen taxikář se rozčiluje, že mu stojíme před flekem.  V Mikulově zastavujeme na rozlučku s Českem formou 1 vychlazeného pivka a za cca hoďku v pohodě míjíme Vídeň. Parkujeme už na nám známem, i když asi nejdražším parkovišti, zatím, Mazur, u Jančury za cca 2100,- Kč. Máme dost rezervu, takže čekáme. Přeci jen jsme čekali na D1 na Brno větší provoz.

Let s Emirates do Dubaje uběhl v pohodě, víc to nebudu komentovat. Byla jsme zvědavá na tolik opěvovaná aerolinky, a, zkrátka pohoda.

28.7. sobota

Krátce po 6 ráno přistáváme v Dubai. Sedíme v 50 řadě, na konci letadla. Kluci zůstávají na terminálu, my se chystáme do centra. Přichází vhod, že otevírají zadní dveře, takže se první hrneme ven, ať vše stihneme v pohodě. Airbus je tak velký, že se nevejde na stojánku :-) u chobotu, tak nás vezou BUSem. tedy takové katakomby co jsou pod letištěm v Dubaji, to je neuvěřitelné.

Vše se daří, oproti očekávání, za chvíli jsme na metru.   měním 20 Euro na Dirhamy. Vyhlídková jízda se mi líbí, je na co koukat. Bohužel, je očekávaný opar, ale vidět něco bude.

Po červené jedeme na stanici Mall. Ve vozu se hlásí a píši názvy stanic, paráda.  Docela jsem z toho měla depku, ale vše OK.  Bude to v pohodě. je sobota ráno, žádný ruch. paráda.

Směr na vytouženou Burj  khalífu  je vyznačen. procházíme prázdným spojovacím tubusem.  I obchodní centrum je ještě skoro zavřené. Chvíli couráme jen tak. Máme vstupenky koupené přes net na 10:30, s časovou rezervou. Ptám se, zda můžeme jít dříve a není to problém. Hromadí se bledé tváře, dokonce je možné na místě koupit vstupenku a jít hned nahoru. Vítá nás maketa, hologram, popis stavby a další technické údaje. Výtahem se dostáváme na vytouženou vyhlídku do 125 patra. Kdybych věděla, že budeme mít spoustu času a vše půjde tak hladce, vzala  bych ticket i na 148. No, škoda. Nikdy příště...ano, nikdy. Jelikož 2x na jedno místo nechodím.

Výhled do dálky miluju. Něco vidět je, i když ne vše. Vidíme na moře, do pouště, dolů na fontány a výškové budovy, hotel ve tvaru plachetnice už vidět není, jen lehký obrys Burj Al Arab. Užívám si to. necháme se vyfotit a kupujeme si na památku fotku, Drahá jak prase. Ááále co, máme památku. Suvenýr v podobě malé, nejmenší a nejlevnější  maketky věže jako klíčový přívěsek snad za 240 Kč, nejdražší suvenýr z našich cest.  Scházíme dolu na venkovní plošinu, kde dostáváme poprvé "přes hubu"  horkým vzduchem. Je tak asi 50 st. :-) a to je asi 10 ráno.  Pár fotek a šupky do chladu.

Po sjetí dolů se ještě procházíme  u vodotrysků.  Škoda, jsme tu ve špatný čas. tak snad někdy zase při přestupu. Obchody v Mallu už otevřely. Shoping nemusím, tak jen koukáme, jak si arabové užívají v restauracích.  Zjišťuju, že jsou otevřené  i suvenýry, takže kupuji  pohledy, tady mají také suvenýry, samo sebou levnější. Ale kdo to mohl vědět.  nevadí, zas tak velký rozdíl to není.

V metru se uvelebujeme v první řadě a užíváme si výhledů. Dubaj je hezké, ale zase že bych byla nadšená jako v NY nebo Hong Kongu, nee. No, asi kdybsme šli ještě poznávat jinam, možná bych změnila názor.

Za hoďku jsme na letišti, nacházíme kluky.  Jak jsme čekali, se zmrzlinou, kterou Emirates dávají zdarma v tranzitu. někde jsem to četla, ale vůbec jsem to nečekala. Má oblíbená mango, úžasná kávovo-datlová a ještě zkouším limetku. nejsem hamťák, oblíbenou čoko si nechávám na zpáteční let. Vanilkovou také.

odbavení a další let v pohodě, letušky super, jídlo chutné, nějaké ty drinky, hry ...a jsme v Nairobi.

Na čas, okolo  20 přistáváme v Nairobi, měníme 100 USD a ptáme se, zda je možné nocovat v příletové hale.  No problém. Dokonce můžeme ven a vrátit se, s pasem.

Týpek u východu se ptá, zda máme něco domluvené, rezervované. fanda říká, že ano, auto zítra ráno,  a kde si můžeme zavolat do půjčovny. Ochotně podává fandovi svůj mobil. Valíme oči a fanda se domlouvá na zítra.

Kupodivu mají v neděli "otevřené", přijede ráno na letiště.  Uvelebujeme se sedačkách a na zemi. Noc v poho, ani není zima. Jen trochu komáři, ale těch si ještě užijeme. S tím počítáme.

  

29.7. neděle

ještě za tmy, okolo 6 jsme domluveni v garážích s půjčovnou Sixt. Kupodivu skoro na čas přijíždí nače 4x4 fáro. Měli jsme mít Toyotu RAV4 nebo similar...máme Nisana Xtrail, bílý jako sníh.  Další řidič stál 17 USD/den, tak jsme se dohodli, že to chudák Jirka vše odřídí. Věřím mu, je fakt, dobrej. Tak ušetříme. Chtěli jsme i kanystr, pro jistotu, máme. Papírujeme. Máme plné pojištění, krom gum, podvozku a oken, klasika. Můžeme ujet do 4500km, jinak se připlácí 0,452 USD/10kč/km . Dostáváme žlutou kartu, že můžeme vyjet do Tanzánie, Rwandy a Ugandy.  Bohužel, mám problém s kartou, nejde zablokovat deposit. Nicméně není problém dát kartu jinou, ani nemusí být najednou na jméno řidiče.

Překvapuje mě, že papírujeme v garáži. Docela jsme zvědavá na platbu a právě blokaci depozitu. A... týpek přišel s terminálem jako je v obchodech. Pecka. A to není poslední.

102.182 km na tachometru.

Původní plán byl jet do centra a koupit nějaké zásoby a plynové bomby k vařiči. Vzhledem k okolnostem, je neděle, měníme plán a vyrážíme směr Tanzánie. Týpka vysazujeme na hlavní křižovatce a pomalu se Jirka seznamuje s autem (čili chvíli budou blinkry blikat a stírače stírat) a já s navigací, jak bude sedět mapa  Here a GPS se skutečným stavem. Jezdí se vlevo, ale není už to pro nás problém, jen při prřejíždění a odbočování doprava se napoprvé netrefíme, hold, zpoždění GPS bodu je větší, než jsem čekala.

Další změnou je, že mineme NP Amboseli, jelikož musíme dodržet hraniční přechod, který jsme původně nahlásili a pokusíme se zahlédnout vrcholek Kilimanjara.

Na hranicích vše OK, menší barok než jsem čekali. Následuje Arusha, kde chceme koupit bombu k vařiči. neskutečný problém. Buď je zavřeno, nebo není, a to máme i redukce. Situace s Namíbií se opakuje. jsme už ostřílení, takže máme lihový vařič a spirálu a na polívkách a místní stravě klidně přežijeme. Nicméně nějaké obchody jsme omrkli, našli supermarket, tak jsme v poho nakoupili vodu a nějaké zásoby.

Míříme z centra ven, vstříc  Kili.  S navigací krásně projíždíme zpět na hlavní.

Jirka na světelné sešlápne více plyn, aby vše stihl ....a.... policejní plácačka a stop. Všichni se divíme, jak mohl v zaplněné křižovatce překročit 50km/hod. A tady máme první neskutečný zážitek, až nám spadla čelist. Policajt:  Dobrý den, jak se máte ? na řidiče, který neumí anglicky, Fanda naštěstí sedí za Jirkou. Good, and you ? fajn, děkuji, vítejte v mé zemi.  Překročili jste rychlost. Cože ? Opravdu ? to není možné, v křižovatce ? Yes. ne, ano...A můžete nám to nějak dokázat ? Yes. ... Polda ve sněhově bílé uniformě vytahuje mobil s rozbitým displeyem. Za chvíli nám ukazuje fotku s naší SPzkou a napsáno 61km/h. valíme oči poprvé - to se u  nás nemůže stát, nebo o tom aspoň nevím.  Mlčíme, valíme oči. A kolik nás to bude stát ? pevná taxa, v přepočtu 300 kč. Opět nám spadne čelist, čekali jsme tak 3000. Hmmm, to je pro nás hodně.   Jak se vám líbí Tanzánie ? Je hezká. Vítejte v mé zemi. "Moje země-moje pravidla" . Překročili jste rychlost a musíte zaplatit. Čelist nám spadla počtvrté za pár minut. Tuto větu nemají někteří u nás rádi. Já tuto větu podepisuju a plně s ní souhlasím. kde můžeme zaplatit ? kam máme jet ? Nikam, zaplatíte hned. No ale my potřebujeme doklad o zaplacení.  Není problém, zde na místě. Vytahuje z kapsy stejný terminál, jaký měl týpek z půjčovny, nám padá čelist popáté. za námi se už tvoří fronta, nejsme jediní hříšníci.  Policajt nám vyjířždí účtenku s datem, časem spzkou, jménem řidiče a výši pokuty.   Platíme 30,000 TŠ  a úplně paf odjíždíme. Odjíždíme překvapeni a spokojeni, že to bylo jen 300 kč, že jsme nemuseli nikde běhat a vyřizovat.  Nemůžeme si pomoct, ale jsme v tomto směru 100let za opiceme, tedy za černochama.  U nás byrokracie jak prase, pokuty drahé, pro někoho.  Zkrátka T.I.A.

Kili samosenbou schované v mracích. Hledáme nějaké ubytko. Jedeme směr Moshi.  V lodgi chtěli 15 USD za osobu, jinde 12. Nakonec jsme našli přijatelný hostel  za 15000 Tanz. šilinků/ pokoj i s parkováním ve dvoře.  Vyšli jsme si na špacír po okoli, okouknout stánky s jídlem, shlédli fotbalový zápas na křivém a částečně zatravněném hřišti  a pak si dali první pivko v restauraci našeho hostelu.

Ujeto 133 900km

30.7. – pondělí             

Máme tedy den k dobru, který budeme věnovat zvířatům. Míříme zpět do Aruhi, kde je opravdu policajtů jako máků. Nemůžeme tomu uvěřit, protože Jirka jede opravdu pomalu a tacháč hlídáme všichni, ale zase platíme pokutu, zase 300 Kč, asi to tu mají v paušálu. No aspoň tak. Ptáme se tedy alespoň na limity. 50 je povoleno, 55 je limit. Jak je 56 už se platí, nekompromisně. No nic, co se dá dělat.  Kili jsme neviděli, bohužel, nevadí, ještě toho uvidíme. Tak třeba někdy příště.Zkoušíme ještě sehnat bombu k vařiči, ale marně. Buď zavřeno, nebo mají jen ty velké.  naproti obchoďáku je super tržiště=mraveniště. Spousta zeleniny, ovoce i jiného zboží denní potřeby. Dokonce i "myčka". .... myje kufr auta kýblem vody. Normálně nalil do kufru kýbl vody. Nechápeme.

U cesty potkáváme místní, ať už v moderních oděvech nebo jejich typických, deky, pomalované... u jedné skupinky zastavujeme, jsou černí jako boty, pomalované, péry ve vlasech ... vypadají zajímavě a exoticky. Ptáme se na foto, nechtějí. Jsme ochotni za fotku i zaplatit. Jooo, to je jiná. 10000,- TŠ = 25kč/ osobu, to jde. jsme 4. Nejdříve se kluci masajští ostýchají. Stačí pár, úsměvů, doteků, ukázat display foťáku a už se zubí.  Dříve jsem se dost ostýchala, ale od cesty do Peru, kde jsem viděla, jak se Alenka nestydí, komunikuje, už se nestydím ani já. A jde to. cestou je co fotit. Přeci jen jsme s Jirkou v Africe zase po ....4 ? 5 letech ?  Letí to. Chýše, lidé, opice, výhledy...paráda. nemůžeme se vynadívat.

Přijíždíme k Masaiské vesnici. Už tady jsou nějako běloby, podle turistického jeepu. Je vidět trochu turist. estrády. A hned nás nahání místní týpek. Chtějí šílenou částku, nakonec usmlouváno na 50USD/ 4 Čechy.

No a jak to bývá, chtěli nás nahastrošit to svých dek. Já neodmítla, kluci ano. na krk nám dali perličkový náhrdelník, zatrsali, zaskákali, každého sólopiko odvedl jeden Masai do své chýše /to proto, že bychom se tam všichni do 1 nevešli). U Himbů jsme minule nakoupili dost suvenýrů, ovšem Masajové chtěli 100 USD a slevit nee, za kus klacku, takže měli smůlu, žádný kšeft.

Jo, největší prča byla, když jsem usmlouvávali cenu s místním BOSSEM, tak měl na nohách šlapky, oděn do jejich hábitu  za pasem mu bimbaly klíče od BMV :-). Za hoďku jsme už svištěli směr NP.

 

Okolo 15h. jsme u  NP Manyara (plameňáci, stromoví lvi). Nicméně se nám na 2 hod. nevyplatí do parku vjíždět, 30 USD/os nee + auto.  Pokračujeme až k bráně NP NgoroNgoro a zjišťujeme naše možnosti. zda si pronajat Jeep nebo jet vlastním autem. proto jsme chtěli 4kolku. Jde to hladce, není problém, dokonce nemusíme ani průvodce brát a platit. Jenže, potřebujeme mapu.

Abychom se nezdržovali ráno, permit a vstupenky platíme hned. Všude v NP kartou. Jenže, potřebujeme mapu. V infu došly, je tu jen velká maketa. Kupuju alespoň 2 pohledy Kili. A pořád se snažím, MUSÍM !! získat mapu NP. Prý že bude zítra. Zítra ? potřebuji dnes, naplánovat cestu. Sorry, tomorow.  Potřebuju ale hned ráno, v 6 !! hod. pro černochy v Africe, tuším, nemožné něco domluvit na čas. No problém. Nééé, opravdu ? Yes. Nevěřím. Asi 5x se ujišťuji, že opravdu tady budu moci za 12 USD ráno koupit mapu. Jo. nevěřím tomu, ale co mi zbývá.

zdejší opise skáčou do aut a kradou nepozorným turistům jídlo, dokonce mobil někomu padá na zem.

Hledáme ubytko. nacházíme ve vesnici kousek zpět pokoj za 10,000,- KŠ - 100 Kč. Super. Takové ceny jsme nečekali. Ušetříme.

Jdeme, už za tmy, k místním na večeři, u cesty. Rýže, kuře, omáčka, fazole. Mňam. Vaťa šel ne vaječnou amoletu ke konkurenci. Byli jsme za exoty. Chvíli jsme řešili cenu, oni si ti prevíti řekli míň a pak chtěli víc. No, klasika, vče jsem dojednali předem a byli spokojeni. 50 kč/os. a menočko super, ať se holka má dobře, byli jsme spokojeni, ani jsme to nemohli sníst.

102 804 km

31.7.  - úterý  Dobrodružství  v NgoroNgoro

A když píšu dobrodružství, tak pro nás to opravdu dobrodrůžo bylo. Tak jdeme na to:

Vstáváme za tmy, abychom byli před 6 u brány.  Papíry máme vyřízené od včera, takže poslední napíchnutí na wifi  /to ještě netušíme, že už dlouho nebude :-) / No a já se hrnu do infáče pro mapu. Klasika, týpek nikde. No, má ještě 5 minut.  Kluci ještě někde něco zjišťují nebo papírují, já 6:05 odhlašuju wifi  azačínám se modlit, ať naše mapa a gps  aspoň fungují. No a ve dveřích se srážím s černochem. On na mě ahoj, pojď za mnou. Já vejrám a nejsem si jistá, zda je to ten, co mi slíbil tu mapu. Přeci jen, oni jsou všichni stejní a v té tmě ... :-) Bingo, je to on. Chválím ho jak to anglicky umím, málem bych po něm skočila.  Zubí se na mě a směje, jak vidí, jak jsem šťastná, že mám mapu. myslím, že za ni chtel 10 nebo 12 USD, ale má pro nás vyšší cenu. jedeme bez průvodce.

Vybíhám z infáče, mávám na kluky,  honééém, jedemééé, mám mapuuuu. :-)

V té tmě sice moc nenastuduju, od včerejška jsme dohodnutí, kudy pojedeme. Cesta je v parku samosebou nezpevněná, průvodce, nemáme, je to na nás. Je stále tma, pomalu se rozednívá. Po chvíli přijíždíme na vyhlídku. Říká se, že se v parku nesmí vystupovat z auta, to víme z Namíbie. Nicméně vyhlídka, zábradlí, chodníček...váháme, ale jdeme. Je šero, v kráteru  leží mlha, další se valí přes okraj kráteru.  V dáli řve ....LEV...no, v dáli, vlastně docela blízko. Kolem  nás projíždí jeepy, a to v obou směrech. Mimochodem, hlavní cesta nad kráterem je průjezdní, do dalších vesnic, jezdí tu i autobus. Sedáme do auta a pokračujeme na západ, v tom,a si po 30 metrech před autem LEV !!! Ty vole,  se všichni společně zmůžeme. No všichni, Franta je slušný.  Krom cvakání spouští se nám v hlavě hodní, co by se stalo, kdyby pokračoval po cestě k nám na vyhlídku. Lvíček nám zapózuje, popojde bokem, na a Jirka s Fandou už vzpomínají, jak v Etoshi chtěli vystrkovat zadky z auta.  Lev mizí v houští a my pokračujeme dále.

 Přijíždíme na křižovatku a odbočujeme dolů, kde vede cesta ze zámkovky. Říkáme si, že je to nějaké divné, že by to měla být kamenitá prašná cesta. A ejhle, po chvíli stojíme před zamčenou závorou. Jelikož se konečně rozednilo, studuju mapu. No jo, až ted mi to dochází. Do kráteru totiž vedou celkem 3 cesty, jedna dolů, západní, jedna nahoru, východní - lepší kvality, aby mohla auta pohodlně vyjet nahoru a severovýchodní, obousměrná. Takže otočka a o kus dál. Jedeme relativně dlouho, asi hoďku ? necelou.  Na křižovatce týpek, co remcá, že nemáme průvodce. Neřešíme a upalujeme v mlze dolů. Čeká nás příšerná kamenito-písčitá cesta, docela příkrá. Máme 4kolku, tak by to snad neměl být problém. Jsme ovšem oproti zdejším jeepům a Toyotám o fous nižší, takže od nás odlítávají šutry. Jsme kaskadéři, takže 3 vystupujeme, aby se autu ulehčilo, přes to nejhorší. Jdem asi jen 200m, pak dalších 50, protože nás dojíždí a předjíždí Jeep a šofér řve, že nesmíme z auta. To víme i bez něj, ale nedokážeme si představit, že by ten lev shora běžel tímto kamenným koridorem, když má vedle džungli. No, cesta se dala, zvládli jsme to. Za světla jsme si už naplánovala trasu, ať nic neopomeneme zajímavého a nelítáme zbytečně. taky s eřídím tím, že kde je kumulace jeepu, tak je nějaké číča.  Kráter opravdu nádherný, vrchem se stále vají mračna, ale už se mlha dole rozprostřela, vidíme do dálky. A také první slony, buvoly, další lva a lvice. Jeepy jezdí jako pominuté, nesmí se na trávu, jen po vyjetých stezkách. Nás seřve ranger, že jsem trochu na trávě a jim projde vše. Když je někde kočka, je to opravdový hon a závod kdo dřív a blíž, až je mi těch zvířat líto.

 V kráteru je také několik říček a brodů. Snažíme se jet tam, kam jeepy, ale některé brody jsou hluboké. Jeden řidič tvrdí, že neprojedeme, ale to nezná Jirkovy  řidičské schopnosti. Nicméně si dáme poradit a jedeme o kus dál, až se bojíme, zda dobře, je to dálka, ovšem zvířena stojí za to. Brod je sice mělký, ovšem druhý břeh je děs, koleje a příkrý. Dáváme to, ale ten první bys asi lepší. Pomalu se vracíme. Musíme hlídat čas, čeká nás cesta zpět a výjezd z parku. Nikde nebloudíme, všude projedeme,  zvířat je tu dost, koncentrace lvů, buvolů, hrochů, spousta ptáků, zebry samozřejmostí,pakoně také, impaly a antilopky, dokonce i hyeny. Lvů je tady hodně, i lvice, v poledním slunci se valí smečka pod stromem, akci tady nevidíme žádnou. 3 lvice nám znuděně prochází kolem auta. Stačí stáhnout okýnko a sáhnout si. Je vidět, že jsou vůči autům imunní. Mají nás všech snad 60 aut na háku a znuděným pomalým krokem  okolo prochází.

Okolo 14 hod. se vydáváme po nám známé cestě ze zámkové dlažby nahoru.  Kráter se s námi loučí dvěma slony u cesty.

Čeká nás opět šotolina musíme stihnout vyjet z brány do 18 hod. A máme před sebou pořádnou štreku. Nahoře potkáváme zebry a žirafy,  další masajskou vesnici, kam nás opět zvou. S díkem odmítáme. Cesta se vleče, počítáme km a čas, vypadá to, že to nestihneme. Jirka jede co to jde. Rokli Oldupai, muzeum,  a pohyblivou písečno dunu vypouštíme.

Na roletkách je to o nervy. Pomalu se šeří,  před námi někde v dáli Serengeti.

Vidíme bránu,  sláva. stíháme, je 17:30...ale co to ? To je jen brána a vrátní nikde. Hmm, další je za cca 50km, ale to už je do Serengeti. Nechápeme, a tak pádíme dál. V 18:15 jsem u druhé brány. Platit za druhý den po nás nechtějí, super. Začíná pršet. Dohadování ovšem začíná, když chtějí po nás platit 30 USD /osobu a za nocleh. Nechápeme, jak můžeme platit nocleh, když nevíme kam dojedeme. je tma a co je před námi ?  Prý máme jet za týpkem, ale ten jede jak Fitipaldy, když má jeep. Ten pako nám neřek a my si toho nevšimli, že na ticketu vyjel název campu. To teď ještě nevíme. Jedeme dál. Cesta hrozná, samá roleta. V dálce se blýská.  Od brány do Seroneri je to nějakých 70 km. mapa v navigaci i GPS fungují perfektně, jedeme podle ní. Vše jde hladce, jen dost pomalu.  Do městečka přijíždíme až před 22 hod.  Míříme k nejbližšímu campu.

Všude je tma, jen světýlka v dálce, lev přebíhá přes cestu, a další kočka, další, přijíždíme k parkovišti aut. vystoupit ? nebo ne ? je tady hlídač. Ptáme se na možnost kempování. Přichází další, průvodci, co se starají o turisty v luxusním lodgi. je tma tak toho moc nevidíme. Chlapi nám nabízí, že můžeme přenocovat v kulturní místnosti. Super. Ještě nám pozametají, sundají rolety, jo a že mohou v noci okolo chodit lvi, tak se nemáme, bát.

103042 km

1.8.  - středa

Spí se fajn, v 6 jsme vzhůru a mizíme, jak jsme slíbili. Můžeme využít WC ve stanu a dokonce chlapi za nocleh nic nechtějí.  Fanda se dává do řeči s jedním, ukazuje mu papíry, a on nám ukazuje, že je na papíru od brány napsáno jméno campu. samozřejmě toho nejvzdálenějšího. Pecka.

Ráno  tankujeme u zdejší jediné pumpy (je tu však ještě jedna). Platí se kartou, ne keš.  na pumpaře čekáme hodinu a mezi tím kluci zjišťují, že  máme píchlou gumu. Toš zalepit není problém, jenže se nikdo nezeptal za kolik. Opravář je šikovný, ale z ceny se nám kroutí panenky chce 80000, to je tágo a za "hadrový špunt". Tak se tady lepí gumy. Jednu zátku už máme v kole z letiště, až teď víme, co to tedy je.  A to  kluci kolo i sundávali. Dáváme mu  20000 a odjíždíme. No, nelíbí se mu to.

Po včerejších zkušenostech jedeme k info centru, kupujeme mapu a kupujeme i výlet Jeepem s řidičem. Nutí nás koupit i průvodce, že prý řidič neumí AJ, kecy :-)  350 USD za4 lidi, mapa 40000 KS. 

v 10:30 odjezd, do 19 hod. Řidič je pěkné číslo, ale šikulka, anglicky umí líp než my. Nachází jednu kočku za druhou. Je jich tady v Serengeti hodně, dokonce i gépardi a  leopardi.  Po trávě se taky nesmí, ale za 50 USD, když není nikdo na blízku, jede náš řidič přímo ke gépardovi vyhřívajícím se na sluníčku. parádní zážitek. Ano, jsme barbaři, přistoupili jsme na to, ale toto byla výjimka. Nemohu se zbavit dojmu, že ta zvířata tady jsou dokonce tak chytrá, že zapózují, nechají se vyfotit, okukovat  a jak se jim to přestane líbit, nebo si řeknou to už stačilo, a pěkně zmizí z dohledu.

Serengeti jsme si opravdu užili. Hold, vysoký jeep je vysoký jeep, průvodce Ďábel. Viděli jsme vše, kromě nosorožců. S těmi je to tady v této části horší.  Řidič si už pak dělá srandu, že za 300 USD bude i nosorožec, nebo kdybychom si ho objednali už včera.  Ptáci jsou tady v Serengeti a vůbec v Africe, někteří pěkně barevní. A  velcí.  hadilov stojí uprostřed cesty a pije z kaluže. Má delší nohy, takže sledovat, jak si musí dřepnout je úsměvné. Pozorovat válející se lvy zase nudné. Náš řidič je super, tak se ho ptáme, zda by nebyl ochoten a hlavně schopen za velkou úplatu, udělat si s námi jednodenní výlet na sever, na migraci pakoňů. Mimochodem, zajímavé je, že se zde zapomnělo pár stád či jednotlivců právě migrujících zeber a pakoňů. 

Po návratu k infáči nám průvodce říká, že mám epočkat, že domluvil týpka, co by nás tam vzal, nevěříme, čekám, už  se šeří. Týpek nakonec přijede, vše vypadá OK, na ceně jsme domluveni, ale jak zjistí, že to chceme za 1 den, je po všem. Nechápu. 1/ jsem to říkali na počátku, 2/ si může vydělat balík, 3/ no, dyť je to Afričan, přece by nemakal víc hodin, než je zdrávo. Tak nic, škoda. Možná jsme měli chtít soukropmý pronájem Jeepu a zajet si tam sami. To bysme dali.

Na noc jedeme do nám přiděleného campu: NGUCHIRO.  Přijíždíme, bohužel, za tmy, Je tady rušno  a zase poznáváme něco nového. Zdejší campy rozhodně nejsou jako dole v Namíbii nebo Botswaně. Je to otevřené prostranství, je tady zděná restaurace, kde ti, c o mají full servis jedí to, co jim průvodci  připraví v další zděné velké kuchyni. Sociálky zady jsou normální, sprcha, WC, pěkné. No a stany všude kde kdo chce, divočina je hned za zipem stanu.  Jsem spíše nespavec, takže slyším v noci řev koček. Pravda, že asi není čeho se bát, jelikož v noci někdo hlídá a plaší případné čtyřnohé zvědavce.

103055

2.8.  - čtvrtek

Hned ráno, jak vystrčíme nos ze stanu, můžeme pozorovat žirafy u nějaké vody, co je opodál. Škoda, že jsme přijeli za tmy, mohli jsme možná pozorovat zvířata i večer.

Dneska si už projíždíme park sami. No ale copak se nestalo, píchli jsme. Představa, že budeme orodovat u opraváře, co jsme mu nedali tolik, kolik chtěl, je spíše děsivá, než úsměvná.  Řehtal se na nás, sotva nás uviděl. Nicméně rezervu si sami sundáváme i nandáváme. Opěvujeme jeho kvality, jak je šikovný a omlouváme se za nízkou cenu včera a vysvětlujeme, že nejsme gringo, že musím e šetřit kde se dá. bere to sportovně, Už nechce 80, ale jen 60, nakonec se dohodneme na 30000,- TŠ, no, není ta Afrika někdy skvělá ?? :-)

V 9 vyrážíme vstříc divočině.

Chci mrknout  ke hrošímu jezírku, to je jednoduché najít.  Mapa ovšem o zajímavých místech nemluví, škoda. Původní plán byl jet pak na západ parkem k bráně. Někdo nám říká, že severně je lepší cesta.  Tak si říkáme, že strávíme v parku více času a vyjedeme později. Dnes je žirafí den. V severní části moc kočiček není. No a taky akční hrochy jsme si užili. Jedoho hrošího macka samotáře potkáváme u brodu. Pomalu se loudá z jednoho břehu na druhou stranu a do řeky. Sekunduje mu v tom žirafa. Bohužel stojíme dole na mostu a musíme uhnout autu.

Čas se naplnil, musím, odjet.  U brány jsme coby dup. Je 15 hod.

No a jak je ta Afrika skvělá, copak by někde mohla být lepší cesta ??, No, tak možná o 10 cm nižší vyjeté koleje, nebo o 5 šutrů míň na m2. Cesta děs běs, jedeme jak s hnojem, takže co máme k dobru už nebude.

Rozptýlením je, že jsme nepřejeli malou želvičku, ale dáváme ji bokem z cesty, BUS co jede za námi by ji určitě rozplajznul.

U města Koma zrychlujeme z 20 na 70km/h.,  V 17 dáváme kuřpauzu a v dáli vidíme asi levharta. Neskutečné.  Před 18 hod. jsme v Nata a končíme. Bereme ubytko, jaké je. Malá "cela" s 2 postelema, WC společné, sprše se raději vyhneme, červené žárovky jsou k smíchu,  měníme pokoj za jiný, jelikož v něm, nešla zásuvka a my potřebujeme nabíjet, co víc si můžeme přát za 5000 TŠ.

Jdeme se mrknou po vesnici, kupujeme  velkou vodu za 4500, mango za 1000 a ananas za 2000, sedáme k místním do hospody a dáváme pivko Kilimanjáro za 2500. V restauraci se nekouří, byť jsou stěny jen mříže a závěs. jsme tu za exoty. Jak vypnou proud, saháme všichni po svých baťůžcích.

103184 km

3.8.  - pátek

Dlouhý  přejezd. Už by se nic zásadního nemělo stát. V 6:20 odjezd. Projíždíme vesnice, potkáváme spoustu lidiček,  něco fotíme. když mi někdo řekne, že je třeba stavět školu v Africe, tak se asi klepnu. jasně, v odlehlých místech je to asi problém, ale tady mi  ukazuje navigace a cedule snad 50 škol v jedné vesnici, od školky p o vysokou. Celou dobu sleduju jejich sešity co nosí někteří v ruce.  Neodolám a zastavujeme. Hoch se diví, proč chci jeho sešit. Vypadá to na chemii v angličtině. Baví nás celo betonové značky, povozy na cestě, bagr s radlicí, co dělá ty příšerné roletky, výroba cihel, plně naložená kola převážející 6 plných pytlů, 10m bambus, 6 trsů banánů, nebo asi 50 hlávek zelí ověšených na kole. Jak to drží ???  Po 45km jsme zase píchli, neskutečný pech. Fanda s Jirkou už jsou sehraní v demontáži-montáži, Já s Vaťou v přendávání krosen z kufru.  V servise necháme jen zalepit a pak se kolo zase přehodí.

Jsme  na asfaltu,je to na oslavu. Uffff.

Opět polda s mašinkou vybírá pokuty, my jsme už OK. Za zalepení pneu chce týpek 5000 TŠ. jsme v městečku u náměstí. Chystá se tady nějaká oslava. Já obcházím místní zatímco kluci lepí a mění.  Kupuju čerstvě napečený langoš za 200 TŠ, to je mňamka, vracím se pro druhý, pokecám s policistou, čističem bot, místním mafiánem.. ... No, pokecám, jak se máš, odkud jsem, kam jedeme, co doma děláme, jakou mám rodinu.

V Mwanze jedeme na počtu, chci poslat pohledy. všude se platí za parkování, aspoň 300 TŠ  a samozřejmostí je mašinka s dokladem.  2x zmrzlina  a1x toustový chleba kupujeme v marketu ze 4400,- TŠ.

No a v 16 hod. jsme v přístavu na ferry. Ten je kousek jižně od města, 8800 pro 4 + auto.

Jedna loď nám ujela, další asi za půl hoďky, ale pak má zpoždění. Prší, je zataženo a nad Viktoriiným jezerem lítají blesky.

Dojíždíme až do městečka Katoro, kde nocujeme.

103577 km

4.8.  -  sobota

V 5:10 budíček a odjezd směr Rwanda. Copak nás asi dnes čeká ??? Nic nového, děsná cesta, nová se staví. naštěstí mapový podklad a GPS offline stále OK.  Jak jsme na kousku asfaltu, je to úleva.  Nisanák je super, pohodlný, ale na ty kotáry to taky není. jedeme pomalu. a Ještě horší je to za Lusahungou  na hranici. takový tankodrom projet to je hrůza, díry, výmoly, prostě děs. navíc je to hlavní tak na hranice do Rusomo.  Zbavujeme se tanzánských šilinků, nějaké rajčátka, zázvor, avokádo.  

11:30 hranice

103 800 km.

RWANDA

Jezdí se vpravo. To sice víme, ale nevíme od kdy :-), takže v meziprostoru už na nás volají z protijedoucího auta ať jedeme vpravo. V té hektické chvilce, míjíme vodopády Rusumo, které jsme viděli za hraničním plotem. Vracet se nebudeme.  Musím říct, že hraniční byrokracie doposud  probíhá bez komplikací. Kéž by to bylo celou dobu.

Původně jsme chtěl Rwandou jen projet a zkrátit si tak cestu k vysněným gorilám v Ugandě. Jak jsem však cestu připravovali a pročítali, Fanda navrhnul vzít i okolo jezera Kiwu, cestou, kde jeli kdysi Pan Hanzelka s  Panem  Zikmundem.  Bylo nám jasné, že už pojedeme  po podstatně jiné cestě a jinou krajinou, ovšem proč ne, pokud bude čas. No a také jsme se chtěli mrknou  do muzea genocídy. Přeci jen, dodnes, když se řekne Rwanda, tak,  i mi osobně,  se právě toto slovo vybaví. No a když jsme někomu řekli že jedeme do Rwandy, tak to bylo : dyť Vás tam zabijou !!!

Jsme  domluveni, že   co bude zajímavého na trase, tam  se mrkneme. Měníme prvních 60 USD, 1 USD = 866 Rw. Franků.

jak už to tak bývá, doporučení před cestou jsme se dočetla např. takováto:

-  nedoporučuje pohyb vlastním vozem.

-  silniční síť není  hustá a většina ve špatném stavu,

-  dobytek na silnicích,  

-  chybějící osvětlení,

 - neexistující  dopravní  značení,

 - zastaveni policií, která má stanoviště po celé zemi. .... Nic z toho se nekonalo.  Naopak, průjezd Rwandou byl naprosto super.  Samozřejmě prašné cesty a úseky ve výstavbě ano, ale to tuto zemi právě šlechtí. Pohybovali jsme se vesměs v nadmořské  výšce cca 1500, nebo spíše 2000-2500mnm, takže to bylo nahoru, dolů, nahoru, po souřadnici, dolů, po souřadnici, nahoru, po souřadnici, dolů, nahoru, dolů a pod.

Jediné, co se opravdu konalo, bylo nekonečné pokřikování dětí   "abazungu", "abazungu", ještě doteď mi to zní v uších. Rozhodně ale v dobrém. Nikde jsem se necítili nebezpečně. Naopak.  Ale popořadě:

Po překročení hranic nás vítají upravená pole a políčka, vesměs rýže, zelí, maniok,  kukuřice a pod.  Také nádherně  ale jednoduše zdobená průčelí domků. Pravda na cestách předjíždíme hlavně náklaďáky,ty tedy funí do těch kopců tak 20, tvoří se kolony.

Jelikož máme asi 5 hod. zpoždění. Ovšem kuř pauzy Jirka musí mít.  Jak zastavíme, na samotě, nikde nic, nevím, jak to dělají, ale hned se k nám sbíhají mrňata a občas i zvědaví dospělí. Abazungu , abazungu. Někdy se děti bojí, jindy jsou až dotěrné. Bonbóny samozřejmě máme, a občas rozdáváme.  Fotit se nechtějí, někteří, naopak jiní ano. Ptáme se. Když nechtějí, snažíme se navázat komunikaci, jakkoliv: jak se jmenuješ, kolik Ti je... Francouzsky umím jen bonžur, mersi, žetem :-) ui... Jdu na to tak, že se vyfotím, nebo vyfotím něco a ukážu jim to ne displayi. Zjišťuju, že to zabírá. Pak se chtějí fotit všichni. 

Kigali jen projíždíme, město se táhne a lehce prší, snažíme se jet co nejdále. Nocujeme v HUYE.  8000/ pokoj. Velmi pěkný a slušný, s atriem. Kluci jsou spát, my nacházíme pekárnu, kde kupujeme:  2x nějaký čaj,  balení kávy jako dárky , 5l vodu a chleba za 4600 RwF. Ještě si do místního baru mna stojáka kupujeme  2 velké pivka za 2000. jenže pak vidím, že to opravdu velké pivo a s sebou nám ho paní kvůli láhvi nechce dát. Do řeči se s námi dává opilý  Albet, no, tedy lehce přiopilý a opět si chce strašně povídat s Jirkou, který mu houby rozumí. Já výjimečně ano, umí anglicky a s tou jeho opičkou to jde. Jeho přítelkyně se jeho stav evidentně nelíbí, tak se snažím trošku komunikovat i s Aňéz.  Spíše jsme měli hlad a šiklo by se teplé jídlo, ale nic jsme příhodného nenašli. V 22 hod. jsme v posteli.

5.8.- neděle

Druhý den ráno máme namířeno do KIBEHO, kde se nachází slavný kostel.

Za městem brzx končí asfalt, a jedeme po příšerné polňačce, šotolině, kotárech  apod.  Ale dá se to. Pořád lepší, než v NgoroNforo. Jedeme po svazích, i údolím, šplháme do kopců. Nebýt opravdu super mapy a bodu GPS, který s e krásně pohyboval po displeji telefonu, asi bych si nebyla jistá. Nejprve po zaparkování kupujeme na snídani "budhtičku" z kyblíku od kluka u cesty  za 100 franků. Pak si jdeme prohlédnout nový kostel. Ochotně nám jen slečna otevře. Můžeme obdivovat jeho zvláštní oltář.  Popojíždíme dále. jsme na místě. K tomuto kostelu se váže legenda.  Třem  dívkám se 15. srpna 1982 zjevila Pana Maria. Viděly ji plakat, viděly spoustu krve a mnoho  mrtvých lidských těl.  V r. 1994 pak  došlo ve Rwandě právě k oné hrůzostrašné genocidě. Právě ve škole, kde dívky zjevení zažily, později Hutuové zmasakrovali mnoho obyvatel včetně dětí, mezi oběťmi byla i jedna z vizionářek, Marie Claire Mukangango.

Kostel je prostorný, moderní , je z něj cítit zvláštní atmosféra. Na stěnách visí obrázky s výjevy z křížové cesty.

U místních žen kupuju suvenýr, památku na Rwandu, jako v každé zemi. Korálkový náhrdelník s vyobrazením panny Marie.

Pokračujeme dál, tentokrát  z kopce dolů.  V jedné s vesniček, docela rušné, vidím sušit u silnice nějaké ...bobulky. zastavujeme a snažím se dovědět, co to je. Marně. Ptám se, jestli si můžu vzít vzorek s sebou. No, moc jim to po chuti není, platit sice nechtějí, ale nějak se okolo sbíhají. Sedám do auta a ujíždíme.

Trošku jsme na štíru s benzínem.. Naši posádku vedu po vedlejší cestě, tou nejkratší cestou. Na asfaltu se vracíme  proti tase a pro jistotu tankujeme v Kigeme.

V Nyamagabe odbočujeme po šipkách - asi snad poprvé !!!  do Murambi, kde se nachází  Museum genocidy.

Vstup je zdarma, ovšem zákaz focení. Sledují nás kamery.  Do kasičky dávám dobrovolný příspěvek, byla by mi hanba odejít jen tak.  Popisovat detaily rozhodně nebudu. V každém případě je tato expozice velice pěkně udělaná a popis, co a jak prováděli  Hutové Tutsiúm si můžete najít na netu.  Po prohlídce expozice, hlavně mnoha autentických fotografií nás paní vzala za hlavní budovu, kde se nachází mumifikovaná těla a jejich části. Vzhledem k tomu, že mi toto nic nedělá, nemám problém se všude podívat.  Nejsem necita, ale je to, hodl, kus světové historie. Fotit se nesmí, opět,nebudu lhát, opět. něco na připomínku i těchto zvěrstev mám.

Pokračujeme směr  NP Nyungve, přes který jen projíždíme. Tady nás  překvapují ozbrojení vojáci, postávající  v určitých úsecích u cesty. Vidíme jednou, jak kontrolují minibus.  Máme kuř pauzu, fotím, procházím se. jak jsme vyjeli, za zatáčkou další. Škoda, mám sto chutí se optata, co hlídají ???? Zda NP, zvířata, pašeráky, přeběhlíky .... čert ví. Jsou maskovaní, stojí  jako sloup, měli jsme problém je kolikrát vidět, hold, splývají s pozadím.

Největší prča je, že jak končí  lesní porost , hranice NP, tak se ráz krajiny mění a hned pod lesem jsou čajové plantáže. V Buhinze odbočujeme doprava. Škoda, mohli jsme mrknout přes hranici do Konga :-) .  V Rugabano  se vracíme a jedeme na výběžek, ať z jezera Kiwu, které má velmi členité pobřeží, něco máme.  Je sice opar, ale kdyby bylo jasno, na druhém břehu je Kongo, tedy správně DRK. Před námi tu byli asi nějací grigové, protože všechny děti tady mají v puse kulatá lízátka a hrají si s papírem od nich. Na konci silnice je nádherné místečko. Místní tady kotví své rybářské loďky a nabízí nám svezení. jezero je průzračné. Bohužel, koupání nám vzhledem, k možným baktériím, které by nás mohly napíchnout, nedoporučují. Ani tady, ani Viktorku, smůla.  Slunce je ještě ostré, fotíme, co se jakžtakž dá. Je zde horda místních. Některým nevadíme, jiným ano.  Opět slyšíme abazungu sem, abazungu tam ..... Moje metoda opět zabírá. vybrala jsem si k focení velmi pěknou slečnu, ale ta nechce. Zkouším se dotknout jiné ženy, úsměv na rtech, ukazuju svou bledou kůži a její   tmavou. Usmívá se, začínají se  smát i ostatní. Fotokroužek začíná, dokonce přivedou ostatní a mrně, aby se vyfotilo. Chtějí fotky vidět.  napadá mě, že si asi pořídím pro tyto účely foťák, co hned vyjede  alespoň ty pidifotečky :-)  Někteří začíbají s many many, ale jeden z dospělých je okřikuje.

Odjíždíme. Cestou vidíme ve srázu náklaďák, relativně čerstvá bouračka. Šeří se. Dost jsme se zasekli, máme zpoždění. Musíme být v daný den v Ugandě na gorily.  Jirka jede co to dá. je šikulka. Sice řve, že mu kafrám do řízení. Ovšem je to proto, že víc očí víc vidí. jak držím klapačku, přehlídne  retardér. ještě že je střecha pevná a naše hlavy dubové.

Zapadající slunce zbarvuje krajinu do červena.  Máme možnost sledovat úžasné výhledy. Kousek od cesty je vidět jakoby starodávný most, tak mě napadá, jestli zrovna po něm nejeli  před iks lety právě H+Z.

Nocujeme opět ve špeluňce za 8000 RF která má v názvu LODGE ve městě Muhanga. tady máme trochu problém najít nocleh, ale nakonec se nám to daří v krásné vile se zahradou, kde jsme sami s majitelkou. parkování v zahradě.

6.8. - pondělí

Ráno  odjezd v 7:15 je řeba utratit nějaké penízky, opouštíme zemi.

V Kigali jsme původně měli předjednanou návštěvu  ženské dílny, kterou založil  Čech Petr  (nezaměň s Petrem Čechem fotbalistou ), ovšem, čas nás tlačí. Před Kigali se provoz zvyšuje. Řekli jsme si, že sa aspoň podíváme k filmovému hotelu Rwanda.  Činíme tak a pak už prcháme na sever. Vilíme jistotu RN 4 a RN 8, takže cesta utíká.  

Jen nás Rwanda nutí stále dokola fotit a fotit ty přenádherné výhledy, super pracovité lidi, a pak i Vulkány NP Volcanoes, které se s námi a Rwandou loučí.

Co říct ... Rwanda je super země, která  stojí za poznání, hlavně za delší čas, který nemáme. A ještě jedna "statistika". pravděpodobně v rámci  Umugandy  = komunitní  práce, pracuje v neděli na Rwandských silnicích, resp. jejich opravách a výstavbě  asi  tolik dělníků, co pracuje týden na naši D1.  Opět bysme si měli z této africké země vzít příklad, stejně jako s dodržováním rychlosti a placením pokud a vstupného v Tanzánii.  To, na co si my stěžujeme, je tady běžné.

ještě utrácíme za dobrotky, jako např.:

 4 banány za 400 RF

1 mufin za 100

3 x chlebobuchta 300

2x samosa 100

1x malá voda  600

1x pečená velká brambora  200

 po 1 špejli  s masem a rybou-fuj fuj po 500

Tachometr: 104 568 km

Ve Rwandě jsme najeli 768 km

Okolo 11 jsme na hranici s Ugandou.

Papírování v poho. Nic po nás nechtějí. Jen platíme vízum a máme radost, že už to není  100 USD ale jen 50. Mají nějaké výhrady k papíru k autu, ale nic nemáme, neměli a nikdo nic nechtě, ani v Keni nedal. Jen auto zapisujeme do nějaké knihy naproti kanceláře u závory. Čas jsme dohnali, je to paráda.  Taky je v Ugandě o hodinu více. Kisoro je kousek. Stále objíždíme  3 vrcholku pohoří a NP Vulkáno. Mráčky ustupují, ale vrcholky nejsou vidět. Tak snad zítra.  Přestože máme mapku, plánek, nějak nemůžeme  z auta najít kancelář Uganda Wildlife Authority, kde bychom si měli vyzvednout vouchery na gorily. Až když s fandou jdeme pěšky, a ptáme se, vidíme sice velkou, ale nějak nenápadnou barevně (černé písmo na tmavě zeleném podkladu)  ceduli kanceláře. Holky si pochutnávají na obědě a viditelně se s námi nechtějí bavit, což jako zaměstnanec úřadu plně chápu.

Jdeme směnit USD, a obhlídnout obchody.  V bance je to aparát, a papírování jako u nás, za 20USD bankovky je horší kurz. Příště už jdeme do směnárny, tu jsme zahlídli až později. V Inda kupuju pohledy, ale známky nemá.  Prý na poště. Ta je ale zavřená.

50 USD = 181,500,-Ugandských šilinků

Vracíme se do kanceláře NP.  Snažíme se zjistit, kde je na zítra vstupní brána, kam máme přijet. Nakonec to dlouhém zjišťování najdeme na navigaci.  Váháme, zda zůstat ve městě a ráno jet k bráně nebo jet k bráně a kempovat. Cesta  jeepem je pro za  150.000,- Uganďanů. Jedeme  směr NP, nejkratší cestou. za městem už je ovšem cesta rapidně horší a nevíme, co nás čeká dále. Vracíme se, volíme variantu pronajatým autem a prochátku po městě a večerní pivko 

Ubytko bereme v původně plánovaném  lodgi VIRUNGA, kde je na výběr stan, kamrlíky i hotel. Volíme naše oblíbené kamrlíky, za 40,000,- Uganďanů.

Jseme se mrknout na tržiště, které bylo plné zboží a lidí už při našem příjezdu. Moc z nás nadšení nejsou, ale hrdinsky procházíme od západu k východu a dokonce i něco nafotíme. Pošta už je zavřené, známky opět nebudou.  Zato jsme našli super jídelnu s čerstvou mňamkou. V rožku domu na křižovatce, pěkně zašitá za lidové ceny.

Vybíráme z horkých varnic, které můžeme prošmejdit, co se nám líbí a voní. fanda chudák z kuřete dostal jen kosti, stehýnko ukořistil Jirka, já dávám přednost jejich super zelenině a rýži, batátové  pyré, nějaká šťáva, fazole, výborný zelný  salát ....za 10,000,- /os. Jirka vytahuje chili.  Místní koukají, co tam dáváme. Jeden muž okusí a pak ho 5 min, nevidíme. Vůbec tady v této části Afriky nic pikante není, ani chilli, které jsme si chtěli přivést.

Večer  jdeme na pivko, bohužel, klasika, lahváče. 3 kousky za 16500,-, každé jiné značky. No a u pivka plánujeme co dál a kam dál, po vytoužených gorilkách.

7.8. - úterý

DEN "D"

Dnešní  den máme s Jirkou v režii a sponzorství letecké společnosti  British Airways, za což jim tímto ještě jedou děkujeme.  Je to kompenzace za zpožděný let Singapur-Vídeň v lednu t.r., letenka za 12, kompenzace za 15 táců.  Fanda jako by to tušil. když jsme čekali v Londýně na náhradní spoj z Londýna, psal mi, jestli nechceme do Ugandy na Gorily. Věřila jsem že to vyjde, takže Fandovi tímto také za vše děkujeme.

No nic, zpět k opičkám.

 V 7:00 odjezd od  hotelu, v 8:30 u brány. Zapsání se, seznámení, nástup na poradu. Je chladno, přioblíkáme se poprvé do bundy. I ostatní jsou nabaleni jako na Sibiř. Naše průvodkyně je Glorie a ještě jeden muž se samopalem  na rameni. Asi  hoďku sedíme v kruhu a Glorie nám dává pokyny co a jak. prý mlže být mokro vlhko a pršet. nandávám si návleky na nohy. U gorli budeme hodinku, a že se nemáme koukat do očí nepadlo.  Glorie nám nechává kolovat fotky všech 9  členů golilí smečky. Má 4 silver backy, což mě překvapuje, výlupkovi  říkají  Mafián a uvidíme samice s  mláďaty.

Kupodivu nás není avízovaných 6, ale přichází ještě 3 opozdilci. Celkem 11 lidí. Zvláštní.

Jdeme mírným svahem, super procházka. Nebe je modré, po nějakém dešti ani památky a avízované vlhko taky moc není. Postupně všichni odkládáme co máme na sobě, až jsme jen v tričkách.  Jdeme asi hodinku. Občas se zastavíme a Glorie se ptá, zda je vše OK, ukáže nám nějaké rostlinky, poví o zdejším parku a pod. napijeme se, vydýcháme. Míjíme jeskyni, kde se pořádají výlety k Pygmejům. Nikdo tu není, takže evidentně divadlo pro turisty. V plánu máme pygmejsou vesnici najít sami, uvidíme.

Po další slabé půlhodince velí Glorie stop. Je horko, příjemné. Krásný slunný den, slunce už je vysoko.  Ve svahu se objevují  další muži. Každý má na rameni zbraň.  Glorie něco říká, ale nějak ji nevnímám. Mluví  pomalu, zřetelnou angličtinou, takže jí docela rozumím.  Najednou zašumí les,  větve v korunách stromů ze začnou vlnit a ohýbat. Občas slyšíme prskání.  Všichni ztichnou, a hledí za zvukem.  Muži ve svahu ustupují bokem a před námi se objeví prví silver back.  Jsem v šoku. Sen se splnil ve skutečnost. Měla jsme strach, že budeme gorily hledat, stopovat, jako v Gabobu, že to bude trvat celý půlden, den, budeme se brodit lesem a vodou, nebo že je neuvidíme vůbec, že se zatoulají někam do Konga. NE, jsou tady a koukají na nás a my koukáme na ně.

A pak se objevují další . Další samec, samice s miminem.  samec dokonce vyjde na otevřený prostor, on nám snad pózuje. Chvíli stojí, sedí, kouká do objektivů....jak vidí že jsme spokojeni, odchází.

 Máme se držet na 7 metrů, ale ono to vlastně nejde. ne, že bychom nechtěli, nebo byli neukázněni, ale gorily samy se přibližují k nám, my jin´m nevadíme, jsou zvyklé.

Tady mi dochází, že nejsme zase  v takové divočině. Glorie nám říká, že tato smečka se v posledních letech moc nestěhuje. Jsou tady jediní, mají dost jídla a nemají potřebu se někam stěhovat daleko.  Ti muži, co jsou tady je vlastně neustále sledují, pozorují a  hlídají je.  No a měli jsme i štěstí, že jsou dnes tak nízko  a ne hluboko v džungli.

Přichází maminka s mimi, občas malé skáče po ní nebo se nechá nést, občas chodí samo. je tu i zmiňovaný Mafián. Stále v pohybu, láme větve a je nejvíc slyšet. I další  stříbrohřbetí  se nám ukazují a opět vidím, že pózují, počkají, ukážou se nám v celé své kráse.  Jeden z jich, asi boss si  pak unaven lehne na zem pod strom. Má tady hnízdo samice, takže pak se nám schová do stínu i s malou gorilkou. Je to neskutečný zážitek. Doporučuju všem.  Za ty tisíce to stojí.  Opět si uvědomuju, kdo je tady pán lesa a my jen obyčejní vetřelci, které tady chvíli strpí.

Kluci se mi ztratili, jelikož se smečka rozprostřela okolo.  Všímám si jednoho samce, jdu postupně s ním. Sleduju, že každý ze stopařů hlídá jednu gorilu a lidi, co jsou okolo. Buď řekne ustupte, couvejte, nebo pojďte tady, tady máte dobré místo k pozorování.  Vidím kluky a slyším, jak jsou i v šeptu vysmátí a plní zážitků. Prý že jeden gorilák se sám dotkl Vati. jak to ? No Vaťa nestačil uhnout a couvat, protože měl za sebou keř a větve, a tak goril jej tlapou, naštěstí lehce odstrčila. Bohužel, na záznamu to nemá. Škoda.

Hodina uběhla jako voda. Musíme pryč. Loučíme se se  gorilí smečkou   s nepopsatelnými pocity.  Za pár minut jsem na hranici parku. Je to taková asi 1,3-1,5 m vysoká kamenná zídka. Přelézáme a odpočíváme na poli. Vidím co kus takové kamenné mohylky, které  hlásají  "Mgahinka,  národní park goril". GPS funguje perfektně, takže naprosto přesně vím, kde jsme.

Další hodinku pokračujeme zpět k bráně. Jdeme přes políčka místních obyvatel, okolo jejich příbytků. V dáli za zády máme stále vrcholky vulkánů Sabyinyo, Gahinga, Muhavura, tentokrát v celé své kráse, bez mraků.

Dostáváme certifikát, že jsme navštívili NP  a setkali se tváří  tvář s gorilama.

Po návratu do Kisora  jdeme na nákupy suvenýrů, kávy, já ještě kupuju svém oblíbené avokádo 2 ks za 1500, což ja si 10 Kč.

Lake Bunyoni si necháváme na zítra, ale jedeme se mrknout na lake Mutanda.  Cesta příšerná, ale jde to. Je tady na konci u jezera komunitní  centrum. Vítají nás, jako by nás čekali. je možné se zde i ubytovat, v chatkách, nebo postavit stan.

Mají zde i bar  s posezním, nebo dole u břehu také posezení  a  dokonce je možné vyjít po schodech na torzo stromu, kde je také plošinka s posezením. Trochu to mu nevěřím, ale nakonec jsme nahoře všichni 4.

Z vrcholu vidíme, jak tady přijíždí banda motorkářů. Aha, už je nám jasné, proč nás tak vítali a zvali dále.  S Jirkou dáváme po pivku a po cigárku a vracíme se zpět. Míjíme školu. Děti jsou na hřišti a opět slyšíme i tady nějaké to abazungu. jeden klučina , co běžel celou cestu, od svého obydlí až k centru, běží zase s námi zpět. problém je že sahá po stěrači, chce se chytnou a asi svézt. Okřikuju ho, ale v dobrém, že může spadnout nebo ho můžeme přejet. hrozná představa. Nemá  boty a p písčitém břehu se to mlže stát. Za výdrž  a heroický výkon dostává nejen sladkou odměnu, ale i pohled školy  v Hrabové a nějaké propisky a sešity. Samozřejmě se nahrnou i další zvědavci a stávají se z nich obdarovaní.

V Kisoru ještě nakoupíme nějaké zásoby a natankujeme, ráno odjezd ještě za tmy, v 6 hod. Bude dlouhý přejezd.

tachometr: 104 627 km

 

 

 

Co dál jsme zažili v Ugandě

8.8. - středa

Jízda za tmy zase není tak strašná, jak někteří tvrdí. Chce to jen pozornost, postřeh a věnovat se řízení. Toto naštěstí Jirka má. Už mi ho je sice líto, ale zvládá to perfektně. Po dvou hodinách jízdy do kopce, do údolí, mlhou a proti vycházejícímu slunci, sjíždíme z hlavní trasy na krátkou foto zastávku k jezeru Bunyoni.  Je to nejhlubší jezero vulkanického původu. V ranním slunci jsou zde krásné výhledy. Je to tady evidentně turistické místo, lepší hotely, prodejci suvenýrů. my si dáváme báječné čerstvě pečené palačinky, bez marmelády, samozřejmě, jak jsme zvyklí doma, jen tak, na sucho. Je to mňamka.  Cestou vidíme, jak se místní dřou těžbou kamene ve svazích podél cesty, nebo obdělávají políčka.

Po 15 hod. už se blížíme k bráně NP Queen Elizabeth. Vjezd na území oznamuje cedule. A po chvíli už můžeme kousek od cesty pozorovat třeba slony. Dokonce před námi přecházejí silnici.

K bráně přijíždíme až v 16 hod. Byl to dlouhý den. Ono se to nezdá, ale přejezdy k zajímavostem jsou opravdu dlouhé a cesty místy příšerná. To hodně zpomaluje a klame při plánování.

Vaťa chtěl projížďku loďkou až ráno, což se mi moc nelíbí, ale přizpůsobujeme se. Bohužel, v kanceláři nám sdělují, že to není možné, že je plno, že pak až ve  13h., nebo nyní v 17.  13 hod. kluci zamítají, měli bychom časový skluz, no a já jásám, protože večerní světlo je přeci jen lepší a bude za námi. Ráno bychom fotili proti slunci. Při placení máme problém, protože nejde elektřina.  vstupné je 40 USD/os., auto 30,000,- uganďaňů.  Boat trip 60 USD/os.

Na lodi se nás sejde asi 12 nebo 15. Vyjíždíme se zpožděním a plavba má trvat 2 hod. Ať počítám, jak počítám, nemůžeme to stihnout k bráně, a to nevíme, kde je camp a kde složíme hlavu. No nic, jdeme si užít zvířátka.

V NP spojuje kanál Kazinka  Edwardovo jezero a  Georgeovo jezero. Jsou zde místa s neuvěřitelnou koncentrací hrochů. Vyjížďka lodí mezi zvířaty má být vrcholem safari. Vidíme mnoho zvěře: krokodýly, hrochy, buvoly, dva osamělé slony na mnoho  druhů ptáků - pelikány, volavky, různé druhy čápů, orly....paráda.  Nicméně, ze mě i Fandy padá věta:  "Plavba v Kasane byla stejně lepší".  Udělali jsme pouze krátkou a velmi pomalou plavbu podél východní části poloostrůvku Mweya.

Po  návratu váháme, kam se vydat. Zda platit za noc v kempu na kopci nebo jestli za 30 min. stihneme vyjet z parku. Vidíme, že celá naše posádka míří k bráně. Sice mají vyšší jeepy a jsou rychlejší, ale přesto jedeme ven z parku. Vrátit  se můžeme ještě zítra, jelikož vstupné platí 24 hod.  Sice přijíždíme pozdě, ale problém to není. Větší problém je, že jsme nezaplatili vstup, a tak chudák Fanda se zase trápí s vysvětlováním co a jak. On totiž nevyjel z terminálu doklad, že jsem zaplatili. Máme si pro něj přijít ráno. ChaChaCha.  Vše zlé je k něčemu dobré, a tak máme výsostní právo sledovat expresní odlet netopýrů z hnízdiště pod střechou infocentra. Ani nestačím vytáhnout kameru a jsou fuč.

Nocleh nacházíme už za tmy, řekla bych hluboké tmy, jelikož veřejné  osvětlení není, ve vesničce Katwee. 30,000,- / pokoj. Ještě  jdeme vedle do baru na pivko.

104 994 km

9.8.  - čtvrtek   

Po ránu, kluci naštěstí taky nemusí moc dlouho spát, vyrážíme směr NP. Když se říká koncentrace zvěře, tak snad ještě nějakou budeme moci pozorovat. Hned za vesnicí vidíme hrochy. Je to až neuvěřitelné. prostě vyjedete za vesnici, zastavíte auto, a jdete pár kroků a vidíte téměř u břehu hejna hrochů. jako by člověk potkal kočku na ulici. neskutečný zážitek. Myslet na to, jestli je zajímáme, a jestli jim budeme na obtíž,  a jestli vystartují proti nám, nelze. Jsou, pravděpodobně, na soužití s lidmi zvyklé. Samozřejmě je pozorujeme z dáli, a s respektem. Kluci sice po chvíli neváhají jít blíž, ale hroši nás mají na háku.

Pokračujeme do NP, kde v centrální kanceláři zjišťujeme, že jsme zaplatili 2x. Jak kartou, tak při odjezdu na bráně.  Pecka !!§ Kdybychom se už nevrátili, přišli bychom o 120 doláčů. Dohadujeme se, jak nám to vrátí. Prý máme jít do banky v Kampale. Chacha, a už nic nikdy neuvidíme. Stojí nás to hodinu času, ale jsme neoblomní, dáváme  najevo, že nespěcháme, a že to prostě chceme keš. A vida, jde to. Už máme toho nějak všichni čtyři plné kecky. T.I.A. jsme připravení na vše, ale jednoho to zmáhá.

Žádné zvířata v okolí nevidíme, tak se znechuceně vydáváme vstříc dalšímu cíli.

Projíždíme rovník, který hlídají opičáci. samozřejmostí je fotopauza spojená s Jirkovou kuřpauzou.

Okolo 15 hod. jsme ve Fort Portal. Někde jsme minuli historické místo Karambi Tombs, ale už se nevracíme. Tak vyjíždíme alespoň ke kruhové věži - dle seznam map Karuzika , královský palác. Jsem vítání, dokonce můžeme dostat výklad, ale dovnitř se nesmí. věž je obývána rodinou, která tuto stavbu vlastní.

No a proč jsme vlastně v těchto končinách ? Rádi bychom na vlastní oči viděli Pygmeje.  V Gabonu jsme to nestihli, v Kisoru to byl cirkus pro turisty, a my jsme je chtěli najít sami. Díky článku Davida Švejnohy na hedvábné stezce, za což tímto oběma děkujeme. Jsem se rozhodli stoupat opět výšin k vesnici Ntandi.

Fanda mi nevěřil, tak se začal už kousek za městem pídit  a ptát. Nakonec se  nám jeden týpek nabídl. Přisedl a nejdřív nás směroval k policejní stanici.  Pro svou mikinu. Že by si ji tam zapomněl při výslechu ? :-)  No nic. Aspoň jsme se cestou něco dověděli o jeho životě. Po půlhodině, když chtěl zastavit a vyptával se místních na něco, nám došlo, že ani neví, kde pygmeje hledat. tak jsem ho nechali při tom a jeli po svém nastudovaném směru. V Ntandi se už ale nezeptal, takže jsme si zbytečně zajeli. No, neva. Jak jsem jeli zpět, už nás u náměstí čekala horda pidilidiček a mávali, že máme odbočit doleva, k jejich komunitě.

Návštěva u pygmejů.

Uvítal nás náčelník. A nastalo vyjednávání o ceně.  Když nám řekli 300.000,- koukali jsme na sebe a neměli slov. Pak jsme se začali smát. Evidentně pidilidi byli naši reakci stejně překvapení.  My že tolik peněz nemáme a na jejich požadavky nemůžeme přistoupit. Cenu jsme neřekli, hned snížili.  Už nevím na kolik, ale my se tedy vydali zpět směrem k autu.  Když viděli, že o jejich způsob života zase tak nestojíme, začali nás tahat zpět. nakonec jsem se s klukama dohodli, že dáme  Pygmejům 40,000,- ugadanů, jinak že  nemáme zájem. Samosebou na  naši cenu přistoupili. Bylo vidět, někteří mají trojku v žíle, jiní že něco v životě dokázali, jiní žijí obyčejným životem, nebo spíše přežívají. V obyčejných afrických příbytcích.  Usadili nás v pod centrálním přístřeškem a tancovali v kruhu. evidentně to někteří z nich měli na háku, ale dělali, co se jim řeklo. Pak nás vzal náčelník do svého domečku. bylo to takové 2+1. Jirka sledoval, jak jedna holčina stlouká nějaké byliny.  Taky už ženy přinesly nějaké suvenýry.  Zaujaly mě dvě koule na šňůrce. Ze 100,00,- jsme 2 suvenýry usmlouvala na 10,000,- A to už jsem seděla v autě, když řekla ok.

Přiznávám, že mi je vždy líto, že musím smlouvat, ale chodící peněženku ze sebe nehodlám dělat. Nakonec jsme ještě před odjezdem vytáhla sešity a propisky. To jsem nečekala co se semele za bitva. byla jsem v obležení všech pygmejů, kteří se nacházeli v okruhu snad  10km. Tahali mě za co to šlo. Že je taková poptávka po propiskách, by mě ani ve snu nenapadlo. Snažila jsme je usměrnit, ať si stoupnou do řady, že se na všechny dostane. MARNĚ. Dala jsem nejdříve těm, co jsme považovala za důležité, vč. náčelníka, který dostal 3. Pak ženám a maminám s dětmi, holkám  no a kluci ti mi brali na co dosáhli. Byla jsme ráda, když jsem byla v autě a vše jsme zavřeli. Ne, že by mi vadily jejich doteky nebo kontakt, to vůbec ne.  Před městem jsme vysadili našeho rádoby průvodce. Ani nic nechtěl. Byl asi rád, že až zase potká běloby, mlže je už přesně navést, a možná něco vydělá.  Nocleh jsem si našli na předměstí, dokonce se snídani v ceně v krásných čistých pokojích i s teplou  vodou za 40,000,- /pokoj. Sotva jsme zalezli, přišel slejvák. Konečně nám umyje auto.  Pivko v místní restauraci u fotbalu v TV muselo bejt.

105 227 km

10.8. - pátek

Pořádně jsme se vyspali, nikam nespěchali. Vypustili jsme totiž zajížďku k Murchison  falls.  Posnídali toust s omeletou, kluci čaj s mlékem, který je nesnáším, tak jsem si dala mango džus za 2000,- .  Ráno nám týpek umyl auto a chtěl zaplatit. Nikdo to po něm nechtěl, ale něco jsme mu dali. pak jsme zjistili, že máme krapet mokré sedadla. nechali jsme pootevřené okýnko. ono by to nevadilo, prší shora, ale týpek myl kýblem a stříkal vodu odspodu nahoru. No nic, neva, dalo se to utřít.

Míříme do Kampaly, do hlavního města. To pro nás znamená, mumraj, smrad z aut, vyšší ceny a určitě problémy.  Oproti očekávání se jede dobře. Staví tady nový obchvat. Protože v mapě není a je tady objížďka, musíme jinudy.  Náš cíl, královské hrobky KASUBI  jsou zavřené. Jsme docela naštvaní. běží k nám klučina  a že prý není problém dovnitř.  Chce za to 15000/os. Jirka a Fanda nechtějí, tak jdeme s Vaťou sami. Dostáváme výklad, ukazuje nám starobylé předměty, ale pak se k nám přidávají nějací indové či kdo to a máme po  osobním přístupu. jsou tady nejen hrobky, ale i chýše, ve kterých kdysi vládce bydlel. nyní zde bydlí jen jeho ženy a děti asi 40 osob.  Hlavní vyhořelý palác se dnes opravuje, resp. se staví nový. kdy bude hotov, jejich tempem, těžko říct. Nicméně hromada železa a betonu už své kouzlo mít nebude. Průvodce nás vede  na zdejší hřbitov.  Je odtud výhled na moderní budovy centra.

Chtěli jsme vidět ještě něco z Kampaly, tak jsme to namířili k St. Paul's Cathedral, v Namirembe. Přijeli jsme za vydatného lijáku a navíc, byla v kostele svatba.  Tak nás tam ani nechtěli pustit. Po 16 hod.  hlavní město opouštíme. Doprava v pohodě, dalo se to. Prašných cest je tady požehnaně. Čekali jsem hrůzu. Opět nás Afrika i příjemně překvapila.

Pokračujeme směr Jinja, a ubytujeme se někde na trase, podle času. Vychází to na  MUKONO. Doprava  byla při pátku šílená, hodně aut, velký provoz, takže se jelo pomalu a moc se předjíždět nedalo. Ubytováváme se, po dlouhé době, ještě za světla. To se nám moc nestává, což je škoda.  Guest house forest je kus od dálnice, takže snad bude v noci klid.  Jdeme se projít, kupujeme meloun za  3000,-, pivko u baru v hotelu a Jirka vaří, po dlouhé době, na lihovém vařiči Dobrý hostinec.

105 533 km, podle mezisoučtu v zápisníku  jsme najeli 3368 km.

11.8. - sobota

V 8 odjezd do Jinja.  Cestou na nás všechny doléhá chuť na něco dobrého. takový smažák, nebo hranolky .... steak na grilu...  Na snídani kupuju hranolky. Tedy hranoly. krásná mladá černoška prodává něco voňavého ve svém stánku u cesty. přicházím blíž a ptám se, co to je. Kasava.  Chci 2, jelikož nevím, jak to chutná.  chce za 1 ks  100, ael nemám drobné, jen 300. Dává mi 4 ks a snaží se lámavou angličtinou se se mnou pobavit. Jak se jmenujeme, odkud jsem, zda se nám Uganda líbí ... klasika.  Cestou ještě zastavujeme u dalších stánků  a zkoušíme rybu a maso na špejli. Ryba fuj,  a maso jako žvýkačka, asi nějaké koza. Ale pečená brambora, to je mňamka -  3 ks za 800,-.

Před mostem odbočujeme doprava. Opět se zde staví cesty. Chceme se podíval na pramen Nilu. No, pramen, vlastně na jeden z udávaných pramenů, Viktoriin Nil, a ani ne pramen, ale řeku, která vytéká z Viktoriina jezera. K pramenu se dá jít přes park, kde je i památník Mahatma Gandhímu, samosebou za poplatek. My tam nechtěli, otáčíme se u kolejí, ale já vidím panelovku dolů, vrata a strážného. velím stop a jdu k vratům navázat kontakt. Ahoj, jak se máš, jak se jmenuješ, blabla bla, .. je to pramen Nilu ? jo, a můžu se podívat ? jo, tak jdeme. Vaťa běží za mnou. Dole je malinké přístaviště, občerstvení a místní perou prádlo, posedávají, koukají na nás. Krásné místo. tady se turisté nevodí. Funím do kopce, nějak mě to vedro zmáhá. Děkuji a čekám, jestli nebude chtít Ramon nějaký bakšiš, ne. Zamyká bránu a odjíždíme. Škoda, že nebylo kde zaparkovat a kluci nešli taky, mohli jsme tady s místními posedět. Doma mě pak tyto ztracené okamžiky mrzí.

V Jinja chtějí kluci na nákupy, tak stavíme na hlavní suvenýr štrase. Už je u nás výběrčí parkovného. nevím, jak to dělají, ale jsou všude. Všude ve městě kde zastavíme, platíme, 2000 -3000 a dostaneme účet z mašinky. Bureš by měl radost, vybírat tady daně :-)

Mě tady zaujaly dřevěné dvou dílné spojované a rozkládací židle. Na zahradu paráda. Hodně zvažuju koupi, ale kdo by se s tím tahal domů.  Pak nacházím ještě hezčí. Skládací trojnožku s obrázkem zebry nebo žirafy. To se mi fakt líbí. Ukecávám z 30 na 14 USD, vid drobných nemám, ukazuju a už odjíždíme z Ugandy, last money. Bere.

Pokračujeme do starého přístavu. Scházíme špinavouuličkou a přicházíme do stejně možně pojmenovatelné vesničičky, ne komunitě ?

Dle LP by tady někde měla-mohla kotvit  Africká královna  z krásného historického filmu s Humphrey Bogartem  a Katharine Hepburn. Nikdo o ni nic nikde neví. Škoda.

Opět se snažím komunikovat s místními, kluci fotí a mi je to trochu nepříjemné. je vidět, že ani místním. Sice fotíme řeku  a okolí, ale pak i místní, kteří nás obklopují. Muži hrají nějakou hru, ptám se co to je, ale hráči v zápalu  hry nereagují. Postávající sice něco odpovídají, ale název neznám, nerozumím. Fotit si nepřejí, tak odcházím. V přístavu nic zajímavého není, tak se vracíme.  Zjišťujeme, že máme prázdné kolo, opět pravé zadní, takže následuje rozborka-sborka.  Zašpuntování usmlouváváme u pumpy z 10na 5000,-. Utrácíme poslední peníze u Inda v marketu. Nezbude nám nic, ale stává s eto, co jsme předpokládala. Měla jsme nutkání nechat si 2000 mna případné parkování, ale řekla jsme si, že na hlavní  cestě snad nebude třeba, bylo :-). Výběrčí je neúprosný. Že by byl placen na provizi ? Dáváme mu dolar, hledí na nás jak pako, nechápe a my odjíždíme vstříc keňské hranici. V Iganze jsme měli předjednanou návštěvu školy, ale jelikož jsme zjistili, že je muslimská, už jsme se nezdržovali. Nic proti muslimům nemám, ale křesťanské bychom dali přednost. Tak příště.

Na hranici  Busia jsme v  15:30. parádní čas. Přežili jsme cesty necesty, autu se nic zásadního, až na pár děr nestalo, nikde jsme se neztratili, ve Rwandě nás nezabili, gorily nás nesežraly, ani hroši, ani krokodýli, průjem a nemoci se nám vyhýbal..... To ovšem ještě netušíme, co nás čeká.

Fronty, no, dá se to. Přichází mladší hezká černoška a chce dokumenty. odchází s nimi, pak přichází a chce další. K autu. My že nic jiného nemáme a nikdo nic nechtěl, a projeli jsme 3 hranicemi. vše sledují z povzdáli.. nazvěme je příživníci.  Máme popojet dál. Následuje kontrola auta. Panebože, jak jsme blbá, vše napsané, našprtané a v té euforii, že se vracíme do Keni, jsme zapomněli schovat igelity. Oni to stejně kontrolují, jak se jím zamane.  3 musí ven, jeden z krásně zabalené židle, nová taška od nákupu a další, ale sáčky na zemi v autě nevadí. T.I.A.

Přichází k nám týpek příživník, a že potřebujeme formulář, ignorujeme ho. Evidentně ho to štve. Fanda odchází  s černoškou do officu.  Prý, že chtěla úplatek. Nic neměl, že nemáme mamy, že  se vracíme na letiště. Vytál 2 dolary a ona si ho vzala. Dala štepml a mohli jsme pokračovat na keňskou stranu. Změřili nám horečku, prošli jsme pasovkou a už jsem se mysleli, že je vše OK. Houby. Už jsme chtěli odjet, ale  že prý k dalšímu okýnku. Evidentně bylo vidět, že ti příživníci vědí, že je něco u nás špatně, takže další tentokrát hnusná černá  po nás chtěla many.  Z principu jsme nedali nic. Chudák Fanda strávil 2 hod. jak u výslechu,a ni nevíme co vše chtěli, Pořád něco řešili, psali, hledali, ukazovali. Nic nepomohlo, že se vlastně vracíme s autem zpět, nikoliv že bysme ho kradli.   No, nakonec jsme to vzdali, zaplatili nikoliv úplatek, ale papírovou pokutu 210.000,- keňanů, tedy keňských šilinků. Těch máme dost, jelikož jsme vyměnili už po příletu.

hranice : 105  754 km, dílčích našich celkem 3561km

 

Zpět v KEŇI a návštěva Masai Mara

Jsme  docela zdeptaní tímto incidentem. Opět konstatuju, že jsme připraveni na vše možné, ale únava je na nás vidět. Hledáme nocleh a je nám jedno kde. Chceme dojet co nejdál. Bereme nejbližší možné, byť špeluňky bez koupelny a WC na dvoře. v Uganja - Uganja motel. Je tedy i restaurace, pivo přijde vhod, hned po slivovici, která ještě zbyla.

12.8. – neděle 

Odjezd opět klasicky, ještě za tmy, v 6 hod. Posledním vytouženým cílem je NP Masai Mara. Po chvíli míjíme opět rovník a jsme na jižní polokouli.  Řešíme problém, kudy jet. navigace je na mě. Kluci sice řeknou svůj názor, ale já nás vedu po svém. Riskuju. Teď je to hop nebo trop. Každá ze tří map říká něco jiného, a Renčo, raď. Původně jsme chtěli vjet pře Oloololo gate, projet parkem a vyjet Sekenani. Poté, co už víme, jaké jsou cesty a co na to náš Nisan, chceme na Talek  gate, najmeme si jeep a vyjedeme Talekem. Máme před sebou 300 km, což udává 7 hod. Ani náhodou to nemůže být pravda.  Až do Kericha mám čas nastudovat cestu a rozhodnout se. Ne vždy má mapa pravdu. Navigace ukazuje kratší cestu, ale jsou v tam řeky a mohou být brody, co když neprojedeme ?  Vracet se, zabijeme tak 6h času a ten už nemáme. Za Kapkatechem velím doleva, pak z B3 velím doprava, na jih přes Siongiroj.  Dokonce jedeme kus po asfaltce. To mě nabuzuje, že jsem volila správně.  Otázka je, kudy přejedeme řeku Mara. Před Kabosonem opět sjíždíme na jih, z C14  a jedeme do neznáma, je 12:40.  Cesta sice na mapách je, ale nevíme jaká. Do papírové mapy si zapisuju, kde asi jsme, podle GPS a seznamových map. Je to těžké definovat. papírová má malé měřítko.

Je to hrůza, čas je sice dobrý, přibližujeme se parku. Jde to pomalu.  Nicméně, cesta tady je a my jedeme. Když už i Jirka má obavy, ptáme se  místních, zda jedeme správně do MM. Prý že ano. A projedeme tímto autem ? ...no, ano. Jezdí tudy auta , ano. Tak jedeme dál. Potkáváme jen motorky. Chvíli jedem nahoru, cesta je kamenitá, prolákliny. Kdyby pršelo, je tady klouzačka. Dál už to snad nemůže jít.  Vystupujeme a jdeme s Vaťou pěšky. Zatím to půjde. Vaťa nevěří, ale já Jirku znám. Jeho ego je  neskutečné a je to pro něj výzva. Kdyby to nedal, asi by to nepřežil. Máme před sebou úsek asi 100 m do úžlabí a nahoru. Velké kameny, ploché, klouzavé, ostré, do toho koleje a spousta drobného kamení. Jdu zpět a říkám, Jirkovi, to dáš. Je to zatím nejhorší, co jsme kdy jeli, ale dáš to, znám tě. My 3 bereme bágly, ať autu ulehčíme. A pomalu se vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství. odhazujeme nebo podkládáme kameny, ohýbat se s krosnou na zádech a koukat na podvozek, to vše v žabkách, je hrůza. Dnes, když píšu tyto řádky mě nejvíc mrzí, že při tom adrenalinu, co se nám pumpoval do žil, jsme všichni zapomněli natočit, co Jirka dokázal, nebo nafotit.  Dal to. Bylo to o fous, ale dal.  Když jsme vyfuněli nahoru, předjíždějí nás dva jeepy. Opět se ptáme, zda projedeme.  Jojo, ok, to byl nejhorší úsek, jezdí tu jen motorky a vysoké jeepy. No, ještě jeden vrcholový výkon nás čekal, ale už to nebylo tak strašné.  Pomalu jsme v dáli viděli pláně, a vrcholky. Nějakých 20 km jsme jeli z C 14 na C13 cca 3 hodiny. Když už nás u cesty sledovaly zebry a projížděli jsme kolem květinové plantáže, míjeli luxusní lodge a nad hlavou nám proletělo letadlo, věděl jsme, že máme to nejhorší za sebou.  Následovala příšerně kamenito-prašná cesta k Talek gate. Společnost nám dělali opět masaiové, žirafy, prasata, antilopky a my byli spokojeni a těšili se do cíle. Auto i Jirka to přežili bez úhony.

V 18:20 jsme dorazili k bráně NP a po dlouhé době spali ve stanu v Talek Bush camp usmlouváno z 10 na 8 USD. Dali jsme si u místního  Mustafy, který byl pravděpodobně Ind večeři, výtečnou dýňovou polévku, nechali si od Masaie, kteří jsou tady kdykoliv po ruce a připraveni splnit každému hostu jeho přání, přinést pivo z obchodu. Po setmění je zákaz chodit mimo camp.  No a na zítřek jsme si pronajali jeep s řidičem, ab y si Jirka odpočal, aby si Nisan odpočal a abysme z posledního parku měli něco i my.  Dobrou noc. Néééé, ještě pohled vzhůru k obloze. Na tu nekonečnou síť hvězd, které tady byly úžasné. na toto jsme se těšila. Na krásnou, černo černou oblohu posetou miliardami hvězd. když viděl Mustafa, jak všichni koukáme nahoru, zhasl na pár minut i to málo  osvětlení, co zde bylo. Nádhera.  Dobrou noc pod hvězdami.

106 096 km.

13.8. - pondělí 

Pronájem  jeepu s řidičem, mimochodem přijel  jeep s plachtou a otevřenou střechou i bočnicemi, nás stál  85 USD/ os.  na celý den, čili od 7 do 19h. Museli jsme si zajít koupit ticket do NP.  pak jsme se divili, že nejedeme přes bránu, ale na sever, na opačnou stranu.  To  nám ovšem vůbec nevadilo.  Řidič dostal za úkol, že chceme vidět hlavně šelmy a migraci zeber a pakoňů, kterou jsme v Serengeti nemohli vidět, jelikož jsou všichni  údajně tady. No, co napsat. Popisovat vše, co jsme viděli, by asi bylo na hodně dlouho. Viděli jsem spoustu koček, lvy, gépadry, leopardy, slony, antilopy, buvoly, prasata, žirafy, pštrosy, krokodýly, táhnutí stád zeber a pakoňů,  krajtu hned vedle auta, prasata, šakaly i hyeny.  Jen jsme neviděli stále dvě věci. Nosorožce, který nám chybí do velké pětky a přechod zvěře přes řeku. Je to nádherný den plný zážitků. Opět vidíme, jak jeepy pořádají hon na šelmy. I náš řidič, když se doví z vysílačky, tak jede jak divý, abychom i my měli zážitek a krásné fotky. Opět se cítím jako barbar a opět se přesvědčuju, že kočkám  auta nevadí, pohodově se prochází podél řady aut. 100 aut, v průměru po 4 lidech x vstupné... cca 350 tis. Kč/den + 100 aut x 200 USD ... okolo 500,000,- Kč !!!! / den.  Řekněme, že jeden africký NP vydělá za den  1 mil. Kč. A to počítám v našich cenách a nejnižší průměr.  Bez komentáře.

Jelikož  se nám náš řidič zamlouvá, a zítra máme ještě půl den času  než se vydáme ven z parku, domluvili jsem se s našim řidičem i na zítra.  Tentokrát na půl dne za 20USD/osobu.

14.8. - úterý

V 6:30 odjíždíme, a do 12 hod. máme dost času. Prioritou jsou opět čičinky s drápky a námi vysněná migrace přes řeku. Hned po ránu máme částečně štěstí. Vidíme snídani hyen, lvů a supů. Ke lvům přijíždíme také po lovu, ale vidíme jak se dělí o maso a pak odchází a něco málo nechávají opět hyenám a supům.

Okolo 10 hod. přijíždíme k řece. Jsou tady čvachtající se hroši, spousta krokoušů a šikují se tady i nějaké zebry a pakoně. Náš řidič se ptá, jestli chceme čekat. Můžou či nemusí se odhodlat k přechodu přes řeku, která  není nijak velká.  Zůstáváme. Přijíždí další auta, dokonce i autobus plný žáků.  také přijeli rengeři. Kontrolují vstupenky do parku a blokují cestu k brodu, kde se shromažďují zebry.   Čekají dlouho, zjišťují nebezpečí. Dole v řece vidíme několik krokodýlů. Ustupují a přicházejí, pak se posouvají o kus dál. Už na ně není moc dobře vidět. Několik zeber se odhodlává a přes řeku přebíhá. velká skupinka se opět vrací  a ustupují, přechází na jiný úsek. Po chvíli vidíme, že se 4 zebry vrací jiným místem, jsou přímo za námi. Otáčíme se a s napětím čekáme, co se bude dít.

Zebry se vrhají do řeky a přebíhají co to jde. První v pohodě, druhá... a jejej, už ji krokouši mají, třetí a čtvrtá okolo  lapené kamarádky s klidem prochází. Zvláštní okamžik. Všichni jsme všem čtyřem holkám fandili a jedna se sekla v zubech krokodýlů.  S napětím sledujeme boj a tipujeme, zda se z toho může vyvlíct. Asi bude pořádně pokousaná. Chvíli to trvá, stojí na čtyřech a bojuje. Okolo je ale vidět několik krokodýlů  a taky ve vodě krev. Po dlouhých minutách se jim zebra vyvlíkla a vrací se dokonce zpět, odkud do vody vstoupila. Je to zřejmě lepší, je tam mělčina. Vybíhá z vody, ale kulhá. Chvíli postává a odchází na planinu do vyšší trávy. Ještě čekáme. Vidíme, že je hodně zraněná, na břichu. Asi po půlhodině je vysílená a upadá k zemi. Svůj boj prohrála.

Přáli jsme si vidět přechod zvěře přes řeku, ale že uvidíme přímo takovýto boj o život, to ne...... No, vlastně ano.....Spíše jsme čekali, že uvidíme pakoně. Hold, je to koloběh života.  Pakoně jsme viděli  nádherně táhnout v dlouhých řadách planinou.  Nádhera. Afrika se s námi rozloučil za poslední půlden tím, za čím jsme přijeli, mimo jiné.

Vracíme se do kempu, balíme stan a vydáváme se s našim Nisankem, který nám dělá velkou radost, na poslední náročnou cestu.

Ve 13:15 platíme na bráně 400 za auto, já ještě kupuji suvenýr z Keni za 100 KŠ z 500 a vjíždíme tentokrát opravdu do brány. Cesta do Sekenani je o poznání lepší, i když roletky jsou. V této části parku se nyní nezdržuje údajně moc zvěře.  Máme ovšem štěstí, park nám ještě nějakou podívanou nabídne.  Krásné žirafy, slony, zebry u říčky, jak pijí. Je to hlavní cesta, používaná i pro místní dopravu, takže míjíme spoustu aut a práší se šíleně.

V Naroku jsme po půl osmé, bereme zelený hostel, 3 patrový, co je vidět od cesty. je tu diskotéka a randál. Auto parkujeme v atriu, nad ním jsou naskládané trámy přes zábradlí a já si říkám, jestli to na nás nespadne.  Dáváme si pivko, teplé pivko, no, dá se. Aspoň to není sladké, ale hořké a jdeme do hajan. děsíme se noci, ale diskoška za chvíli končí, asi před půlnoci, usínáme  za zvuku hudby, a spíme sladce až do rána. Ubytko, 200/postel.

106 214 km.

15.8. - středa   -  odlet  

v 6 hod. jsme stejně s Jirkou vzhůru, odlet je naplánovaný na 9. Asi je na nás všech únava zdát, protože neslyšíme kluky. Jdeme zaťukat. Zaspali.  všichni se už těšíme do vlastních postelí. Ještě nás ovšem čeká noc v letadle.

Od Naroku se mění ráz krajiny. Vidíme zase kopečky a zeleň.  Asfaltka ubíhá pěkně, ovšem díry na ní jsou. Vyhýbáme se prohlídce zajímavostí Nairobi, jen zajedeme do nákupního centra utratit poslední peníze, něco zobnout, poprvé jsem v KFC. je tady wifi, takže dáváme o sobě po dlouhé době vědět. Ještě koupit nějaké dárky domů, jako je káva, čaj, výborný ananasový džem a pod.  Před letištěm tankujeme plnou a směr Dar es Salam  jedeme na letiště.

v 15:30 přebalujeme a Fanda píše do půjčovny, že si můžou převzít vůz.

106 388 km, celkem jsme najeli 4 204km.

Vše je oproti očekávání rychlé a super, dokonce si týpek nevšimne škrábance na dveřích.  velice rád nás odprovází k terminálu, veze nám i vozík. Máme dost času. Jirka ještě kouří venku  a mi zbylo pád drobných. je tu obchůdek, nijak drahý. kupuju sušené mango, pohledy, colu, a nějaký místní alkohol na památku, nakonec doplácím cenu kartou.

16.8. - čtvrtek

Odlet je opět přes Dubai. Už se jen poflakujeme po letišti. Celé 3 týdny jsem se těšili na mangovou zmrzlinu. Já se tentokrát nešetřím, a za ty 4 hodiny si dávám od každé zmrzky jednu. Let do Vídně už ubíhá rychle. tentokrát kamery fungují perfektně. Občas hraju hry, občas koukám na kamery, co snímají, dámám si drink a dokonce jsme i dřímla.

Přej 13 hod., na čas přistáváme ve Vídni. Hned nám jede shutel na parking a fičíme na Olomouc. Kluci chytají vlak snad na sekundu přesně, takže nemusí čekat další hodinu.

Okolo 16 hod. už popíjíme chlazené čepované pivko u nás v restauraci a jedem domů.

Sbohem Afriko, děkujeme.

A děkujeme i Fandovi a Vaťovi za milou  společnost, Fandovi zejména za tlumočení, a Jirkovi, že nás bezpečně dovezl z bodu A do bodu A :-)