Zástupce odkazů pro listování

Tak jsme konečně, vlastně bohužel, už doma v Česku. (14.8.2011)
Tentokrát jsme odjeli poznávat Jižní Afriku 20.7.-10.8.2011 a k tomu jsme si pořídili stan, spacáky a karimatky.
Jako loni do Asie, jsme si do teamu přibrali - našli si - našli si oni vlastně nás Petru a Fandu, se kterými jsme se poznali až na letišti (věk 24,31).  Takže jsme se pak dověděli, že se v Africe nachází "nějaká česká rodina" Toš si říkám, jestli vypadáme my tak staře nebo oni tam mladě.  Ostatně, Petra je o 2 roky starší, než moje drahá dcera. Nedovedu si ale představit, že by Ivana jela s námi stanovat. No, třeba se pletu.

Původně jsem chtěla psát cestopis už během dovči on-line, ale nebyl net, nebyl často ani signál na mobilu, nebyl provoz na cestách, všude milí líde a zvířata a zvířata a rovina dálka a zvířata a rovina a horizont na rovné cestě a zvířata ...... balzám na nervy a duši dnešního uspěchaného života v Evropě.

TOP fotografie:  http://www.jizniafrika.nafoceno.cz

Cesta do Afriky, nechtěné zdržení v Johanesburgu  a přejezd na hranice do Botswany

Musím ještě úvodem říct, že mi bylo jasné, že Afrika bude úplně něco jiného, než Asie, kde jsme byli 3x, ale že mě tak nadchne, ještě víc, než různorodá a pestrá Indie, to mě nenapadlo.  Od počátku se nám trochu sra...  

20.7.2011

V Praze jsme zmokli, letadlo do Istambulu mělo zpoždění, v letadle do Istanbulu mi nějak nesedlo jídlo a při letu Johanesburgu (JB) mi bylo ještě blbě, takže jsem musela oželet inějaký ten alkodrink (zdarma)  L .

21.7.

No a v Johanesburgu jsme zjistili, že nám turečtí Atamani nestihli za tu 1 hod. přeložit kufry, a ty nedorazily, takže jsme museli zůstat na noc v JB a čekat na zítřejší letadlo.
Útěchou nám bylo, že ztracených nebo omylem dodaných kufrů zde byly mraky, a na manipulaci s nimi byli vyčleněni 3 nebo 4 pracovníci.
Ti černoši jsou tak černí, že kam se hrabou naši "černoši". Nejdřív to byl takový zvláštní pocit. Na těch černoškách jsem mohla oči nechat. Jsou moc pěkné, a ty jejich účesy.... 

S  autem byly také komplikace, ale na 2 pokus se to podařilo. I když Fanda objednával sedan, přidělili nám něco jako Polo, takže naše 4 bágly jaksi nebylo kde dát. Takže znuděnými pomalými pohyby to musela pracovnice Europcaru zase vše přepsat a předělat a přidělit nám jinou káru. Nakonec to byl Nisan TIIDA. Když jsme sedli poprvé dozadu, překvapil mě velký prostor na nohy. To bylo super.

Jelikož jsme nějak museli přečkat noc v JB, ptali jsme se, jestli můžeme nechat parkovat auto ještě 1 den v garážích. Když však z černoušek z auto půjčovny  (jmenoval se Ernest) zjistil, co se nám přihodilo, „ujal“ se nás a nabídl pomoc. Počkali jsme, až má padla a pak  s námi jel najít nocleh poblíž letiště,  do marketu na nákup.

Ubytování v JB bylo v Kempton Parku. Od pohledu pěkná čtvrť, pěkné přízemní domky. Podivně na nás působí ostnatý drát, který má každý plot. Sledujeme, že když někdo autem vyjíždí ze dvora, otevře pojezdovou bránu, hned vyjede a hned zase zavře. Místo vypadá bezpečně, ale když se ptáme Ernesta na možnost procházky, směje se a říká, ať to raději nezkoušíme.  Píšeme první řádky do deníku, na terase popíjíme první JAR vínko a docela brzo jdeme spát, okolo 19 hod. už je stejně tma, takže jen tak ve věcech, které máme 2 den na sobě, uleháme. Je tu pěkná kosa. Jirka má na hodinkách sice 15 st.C, ale já to tipuju tak na 8. Naštěstí je přikrývka i deka teplá a příjemná.

22.7.

Druhý den netrpělivě čekáme na Ernesta. Má ¾ hod. zpoždění a já už zase vidím černě. Vyhlížím ho u plotu a  sleduju ranní dění na ulici a startující letadla. A Ernest už jde. Nepřišel dřív, až když věděl, že opožděný Airbus z Istanbulu dosedl. Hned hlásil, že  naše kufry doletěly a zase to na letiště odřídil.
Odměnili jsme ho nějakými randy a českými mlskami a pak už jsme mohli vstříc dobrodružství a poznávání vyrazit směr  "divočina".

Tachometr:   45 408 km, čas  -  10:20hod.

Doufala jsem, že je toho zlého konec. Omyl.
V autě jsme hned při prvním vaření vody spálili auto konvici. Petra s Fandou tvrdili, že je tam pojistka. Nebyla. Také jsme zapomněli odbočit, tak to fanda otočil přes plnou. Pak jsme se děsili, kde se vynoří policajti. Jo a taky jsme si uvědomili, že jsme se zapomněli podívat po bombě k vařiči, a tu jsme následně NIKDE nesehnali.  

Zvolili jsme trasu směr Mokopane a přechod  Martins Drift, který je otevřený  jen do 18 hod.
Trošku jsme bloudili v městečku Mokopane, ješte v JARu. To miluji - šipka N1 rovně a N1 doleva. Samozřejmě jsme si vybrali tu blbou. Zde nám ovšem pomohl Jirkův dáreček. Kdyby mi doma v obchodě neukazoval Nokii N8, že se mu líbí, zase bych mu asi koupila k narozeninám, které měl za několik dní,  nějaké pracovní "nářadí", ale řekla jsem si, že se na dovči může vyzkoušet.  Sice ji nechtěl brát, ale nakonec v den odletu stahoval mapy Namíbie, Botswany, JAR a Zambie jak urvaný.
A ….. hodilo se to. Takže jsme se po chvíli vymotali z města a mířili na hranice do Botswany.

JAR  - byla vesměs rovina, trošku kopečků, ploty a zeleň  v barvě do hněda. Dálnice široká, značení super.  3x jsme platili drobné dálniční poplatky.

Palapye, Nosorožčí rezervace Serowe a cesta do Maunu
22.7.

Před hraničním mostem zastavujeme a snažíme se vyměnit nějako Puly ještě před vstupem do Botswany, ale nemají. Na hranicích prošlo vše bezvadně. Příjemné usměvavé tváře celníků – muže a ženy a jejich konverzace, nám vstup do země zpříjemnili. Ještě poplatek 120,-Pul, musím platit kartou, nemáme hotovost a hurá do Botswany.

Zastavujeme na čerpačce. Kupuji první Biltong a ač nejsem příznivkyně sušeného masa, musím říct, že je výborný. Také chceme na WC. Naši hoši, kteří už byli, ukazují někde do pole, kde jsou 2 „budky“.  Mi tato verze WC vůbec nevadí, ani když zjistím,že  tam není ani mísa, ani latrína, ale betonový žlab či co.  Když si dřepnu,  jde ale vše vedle. Opět nový zážitek. Na takovéto „straně“ jsem ještě nebyla. Moc se nezdržujeme, musíme dojet do nějakého města a najít nocleh. Všichni nás varovali, ať nejezdíme po tmě, ale my s tím stejně počítáme. Když tak sleduji jejich cesty, nemělo by na jízdě po tmě nic komplikovaného. Mají odrazky i vodící čáry. Problém bude je v tom, že nás může překvapit zvíře. No, uvidíme.  Domlouváme se, že do Serowe už nedojedeme a odbočíme do Palapye, kde má Fanda vytipovaný camp. Je až na druhém konci města, a tak po cestě odbočujeme ke 2 nebo 3 guest houseum (GH) či Lodgeim (LG). Nemají ale camp nebo je cena za pokoj vyšší, než chceme, takže nakonec přijíždíme až na konec světa do Itumela camp. Říkám si, že tady snad ani nemůže nic být.       

Omyl. Hned za bránou je u recepce živo, voní kuchyň, je tu i kulečník, hraje hudba a místo ke kempování si můžeme vybrat. Za tmy o zdejšího osvětlení stavíme poprvé náš nový stan a vaříme první instantní nudle. Když se rozkoukám, nevěřím svým vlastním očím. Každé kempovací  místo má své světlo, zásuvku (stejně nemáme redukci), gril a posezení. Koupelna je dřevěné konstrukce z klád a bambusu nebo rákosu, záchody s toal. papírem, sprchy s teplou vodou. Kuchyňka plně vybavená – nádobí, talíře, skleničky, varná konvice, vařič, lednice, dřez dokonce s houbou na mytí a u toho posezení. Tedy, to ani nebudeme potřebovat vařič, ke kterému stejně nemáme bombu s plynem. Kdyby byla taková výbava u nás v kempech, tak začnu jezdit i po české zemi. Ale to bych určitě zmokla. Hned po večeři uleháme.

23.7.
Budíček v 5, odjezd  6:12. Ještě za tmy a na čerpačku, kterou ještě neotevřeli. Snad si pohnou. Fanda zkouší první bankomat. Jsou 2  a u jednoho koukám na černoch, v ruce snad 20 malých sáčků. Z každého vytáhne kartu, vybere hotovost, strčí do sáčku a tak pořád dokola. To jsou tedy zvyky, udivuju se. Tankujeme. První zastávkou je Khama Rhino Sanctuary, nosorožčí rezervace.  Máme ještě chvíli čas, tak u vstupu pořizujeme první fotky.

Pak už sedáme do terénního Jeepu  a průvodce nás upozorňuje, že pravděpodobnost zahlédnout nosorožce je 50:50. Takže je mi jasné, že u nás to bude 0%. Já zase nejsem takový pesimista, ale říkám, že jsem raději preventivně pesimista, než zklamaný optimista. O to větší je pak moje radost. I tak první setkání se zvířaty na dosah je báječné. Impaly, prasata, spousta ptáků, zebry, pštrosi, pakoni, přímorožci. Ráno je ještě dost chladno a vycházející slunce je ostré. Pořizujeme první fotky jako diví, i když je zvíře schované

ve větvích. Uvědomuji si, že na nás vystrkují jen své zadky, a  ze předu  se nám ukáže málo které. Navíc, téměř vždy  přijedeme tak, že fotíme proti slunci.  Projížďka trvá   2,5 hod.  Jsme nadšení i tím "málem", co jsme viděli. Říkáme si,  že na nosorožce ještě máme čas, je toho tolik před námi, tak snad je ještě zahlédneme.                     

Cestou zpět ještě pomáháme vyprostit soukromý Jeep, který uvízl v písku. Písek je opravdu dost zrádný. I takový vůz může uvíznout. Sami 2 ho majitelé nejsou schopni vytlačit, ale když se do toho opřeme já s Jirkou, Fanda a průvodce,  kola hrabou v písku, ale  rozjíždí se.
Z nosorožčí rezervace je asi nejpěknější zážitek viět stádo zeber s zebřím mládětem. Ti se ná alespoň koukali do foťáku. A také zdejší žirafy.

Dnes nás čeká dlouhý přejezd do Maunu. Jedeme na Orapu a projíždíme Centrální Kalahari. Dlouhé širé pláně, úžasná rovina a rovná cesta.  Občas nějaká vesnice a volně se pohybující zvěř, zejména však krávy  a osli. Vzpomínám na hodiny zeměpisu s p. uč. Strykovou, když jsme brali Afriku.  A na její hodiny si vzpomenu ještě v Namíbii. Poušť Kalahari  není pouští, jakou by si našinec představoval. Je na ni život. Roste tráva, žijí zvířata i lidé. Je to jen taková rovná suchá pustina. Však jsme tady taky v jejich zimě. V noci byla pěkná kosa. Pokud to tak půjde dál, bude ze mě otužilec.  Je třeba podotknout, že projíždíme po hlavní trase a nemáme možnost do pouště zajet. Osobním vozem by to šlo tak pár metrů a konec.  Před Orapou se zvedá vysoká hora, vypadající dost uměle. Je to zřejmě součást diamantového dolu, který by tu někde vpravo měl být. Zajíždíme do Letlhakane, do Šparu, na benzín a navštěvuji i zdejší info centrum, kde mi ochotně podává pracovnice propagační materiály. Botswaňané jsou moc příjemní. Všude nás, bledé tváře okukují. Stále po bezvadné cestě uháníme 160-180km/hod. na sever. Na cedulích tu bývá povolených 120 a v místě křižovatek nebo vesnic se postupně rychlost omezuje. Všichni to respektují, vč. nás. Jinak jezdí ostatní místní také dost rychle, takže my také. Je to bezva zážitek. I když neřídím, užívám si to a na Jirkovi to vidím také. To u nás nezažijeme. Tady by se naučila řídit i ségra. Ne, že by neuměla, řidičák má, ale nemá praxi.  Tady by neměla obavy, že do někoho nabourá. Jedeme třeba 1,2,3 hod. a pořád rovina, před námi horizont, ten vypadá, jako by byl 3 km, ale je třeba 30km daleko. Projedeme ho a zase před námi totéž, další desítky km rovné bezchybné asfaltové cesty. Míjíme třeba několik km dlouhý a široký lán uschlých slunečnic. Po těch 5, 10? Km dojedeme na okraj a vidíme, jak je sklízí.

Projíždíme solnými pláněmi a já jsem v očekávání, jak se napojíme na A3.  Materiály, mapy  průvodce říká každý něco jiného a vypadá to i na průjezd řečištěm. Nakonec jsem paf z nového mostu přes řeku Boteli u Matimy. A jsme na A3. Těch cca 80km do Maunu už bude brnkačka.

Maun, delta Okavanga a Mokoro trip

Cesta je o malinko horší, spousta dobytka a vesnice, takže jedeme pomaleji, než jsme čekali. U kontrolního bodu potkáváme snad jediného iniciativního poldu v Africe. Zatím to bylo vždy zapsání, mávnutí. Nejprve zdrbe Fandu, že se k němu přibližoval moc ryche, pak že  řídí bez trika, tak se obléká a omlouvá, pak se papíruje, kontroluje a nakonec dostáváme školení, jak si máme dávat pozor na zavazadla, auto a dbát na bezpečnost a kolik dnů kde budeme. Jako u nás na úřadech. Máme z toho legraci. Maun je moderní město, má i kruhové objezdy, spoustu obchodů. Snažíme se sehnat plynovou bombu k vařiči, ale nic.  Nocleh hledáme až za městem, v THE "OLD BRIDGE" BACKPACKERS.

Tachometr:   45 581km, čas  -  16:20hod.

Místo je a můžeme si vybrat. Za námi přijeli po chvíli další , takže jsme měli asi štěstí. Opět super camp, WC a sprchy z přírodního materiálu, v plné výbavě, kuchyň s konvicí a sporákem … co víc si můžeme přát. Zabydlujeme se jdeme tentokrát na večeři. Objednali jsme si nějakou „roll“, ale přináší obyčejný hrbáč. Reklamujeme, ale přesvědčují nás, že to je to správné. Maso  ale nic moc. Chutná nám ale pivo Windhoek.  V recepci jsme si zajistili na druhý den výlet na MOKORO člunech. 

24.7.
Ráno jsme posnídali před barem, za úžasného východu slunce a za asistence  dvou psů, kteří, jako vždy, se skamarádili s Jirkou.  Nás vyzvedli v kempu, dostali jsme obědový balíček a ještě s jedním japončíkem nasedli do jeepu, který nás zavezl o kousek dál, do Okavango Rive Lodge.

Tady už byly připravené motorové čluny, které nás zavezly dále do  nitra kanálů a ramen Okavanga, v našem případě okolo ramena Boro.

Náš kormidelník je super „pilot“. Zatáčky řezal bravurně, že  se cítím jako v americkém filmu. Když vidí něco zajímavého, tak zastaví (zajímaví ptáci, leguán na slunci). Po chvíli  přijíždíme k domorodé vesnice a přesedáme  po dvojicích do člunů mokoro.

Zhrozila jsem se, jak v tom sedu celý den vydržíme, ale do loďky nám položí plastové sedátko. Pohodlíčko. Našimi celodenními  průvodci jsou mladík, který se asi učil a  starší muž, který mu občas dával pokyny nebo radil. Fanda s Petrou si v loďce povídají s mladíkem, já se tak zmůžu na základní fráze o rodině a životě. Slunce pálí, na nebi ani mráček, hladina     řeky je klidná. Oba svižně odráží loďku dlouhým bidlem a opět, když vidí něco zajímavého, upozorní nás. Projíždíme vodní trávou, rákosím a různým porostem. S naší váhou má občas, chudák, problém. Dno loďky chvíli dře o dno řeky, ale není to zase tak strašné.  Je tu spousta ptáků, vyschlých termitišť, zvláštních stromů a slyšíme různé hlasy ptáků. Předjíždí nás parta mladých lidí a po chvíli už nás upozorňují na slona, který se skrývá za stromy.  Všichni jedeme co nejblíže, ale on se, sloník, umí skrývat bravurně. Je to náš první slon, takže fotíme a filmujeme jao diví, i když, při své velikosti, není vidět. Naši hoši míří pryč od skupiny a přijíždí k malému ostrůvku s termitištěm. Mě zdejší termitiště dost lákají k fotografování. Jsou různých tvarů a velikostí, ale co je zajímavé, jsou zatím všechna vyschlá a opuštěná, žádní termiti. Proto jsou prý šedivá. Ta, kde jsou termiti jsou hnedá.
Vypadá, že si naši hoši jen odskočí, ale diskutují a hledí do dálky. Pak začnou bouchat a dělat hluk. Rozhlížíme se, koukáme, co se děje. A v tom se na vzdáleném břehu  něco hýbá a vydává hluboké zvuky. Vidíme první hrochy. Celé stádo přichází k řece a jdou se v tom vedru osvěžit. Když už jsou ve vodě a nad hladinou trčí jen kousek jejich čumáku, oči  a kmitající uši. Stále se přibližují  k nám. Ptáme se, jestli je to bezpečné.

Naši průvodci nás ujišťují, že se nemusíme obávat. Napočítám jich 13 nebo 15. Jsou dost roztroušeni a vynořují se a zase ponořují, upozorňují na sebe svým typickým hlubokým hlasem, otvírají tlamy a srší kolem sebe vodu. Je to pěkná podívaná. Hoši asi ví, jaké mají zdejší zvířata zvyky, kdy a kde je mohou spatřit. Fotíme, co to dá. Po této podívané popojíždíme na jiný ostrov, kde máme jít na procházku do buše, ale jelikož máme časový skluz, jen nám na malé ploše ukazují bylinky – co se na co používá, že jsou samčí a samičí;  exkrementy zdejších zvířat a také, že slon pokud si chce  lehnout,potřebuje nějaký hrbol, o  který se opře, jinak, že  prý  má  problém  vstát.  Po obědě už plujeme zpět k vesnici. Ještě nám ukazují nastražené sítě v řece, kde je zachycená jedna ryba a  

dokonce nám ukazují malou miniaturní žabičku (cca 1-2cm). Jak tuhle mohli najít, nechápu. Po návratu máme ještě 20 min. čas do příjezdu motorových člunů, takže si procházíme vesnici. Je to opravdu bída. Domy z plechovek a malty, zděný „ochchod“, kde zrovna dělají novou střechu, chýše z rákosu. Každá, i ta nejobyčejnější vesnice má ale fotbalové hřiště. To nesmí chybět. Tedy hřiště, no, 2 branky na place. Petra kupuje nějaké jejich výrobky. A pak už nác čeká jízda zpět do Maunu. Na palubě dostáváme plechovku piva a seznamujeme se se Slovákem, který cestuje od Jihu na sever Afriky a je na začátku své cesty.  Opět řežeme zatáčky, ale v místě, kde jsou nějaké obydlí nebo křižovatky,  musíme zpomalit. Vlny za lodí by mohli někomu ublížit. Předepsaná rychlost se v Africe dodržuje i na vodě.

Včer  Fanda kupuje připojení na net, ale jsou s tím dost problémy. Nakonec se mu to podaří za pomoci místního hocha. Já kupuju další minuty a tak dáváme  konečně mailem domů zprávy, že jsme OK a máme i kufry. Co jsme v Botswaně, máme u T-mobile problém s pokrytím a i když je, SMSky nejdou odeslat. Vždy se před odjezdem informuju, ale protože nikdy nebyly problémy, tentokrát jsem to neudělala. Ale jak je krásně bez internetu, bez signálu, jééé. Na večeři po včerejší zkušenosti dáváme české těstoviny a zbytek večera klábosíme se slovenským cestovatelem u pivka. Ráno brzo vstáváme, opět nás čeká dlouhý přejezd. Jirka je naštvaný, že mám jít spát, ale mi se moc nechce. Ale musím.

Zambie-Viktoriiny vodopády, let helikoptérou, Bungee Jumping

NOVINKA - INFO z 11/2013   od kluka, kterému jsme poskytovali před cestou nějaké rady:

Ahoj,
borce s reflexními nálepkami jsme odehnali (díky tomu, že jsme i z tvého cestopisu věděli, že je to podvod).
Pojištění je zřejmě jen nový trik, jak obrat turisty. Dva hoši se nás ujali už na botswanské straně s tím, že nám pomůžou s odbavením. Je pravda, že díky nim jsme byli na trajektu první a veškeré formality jsme zvládli za 45 min, mně samotnému by zorientovat se trvalo o dost déle. Ale pak nám zkusili vnutit to pojištění... Nakonec jsme jim dali peníze za trajekt, který zaplatili a 20 USD navrch, ale skončilo to tak, že když začali být opravdu neodbytní až agresivní, tak jsem musel šlápnout na plyn a ujet...
Samozřejmě pak po nás na žádné kontrole během cesty do Livingstonu nikdo pojištění nechtěl a tedy, jak nám vyhrožovali, jsme ani žádnou pokutu díky tomu neplatili...;-)

No, jak jsem už psal, zajímavá zkušenost :-)

26.7.

Budíček, jako tradičně o dovolené, 4:30 hod. (a proto s námi nikdo z našich známých asi nechce jezdit J ). Kolem 5:30 vyjíždíme. Je zase ještě tma. Řídí Fanda a já si zahrávám s myšlenkou, jaké zvíře první uvidíme.  Radši budu mlčet. Nedá mi to, a tak říkám, že už nám dlouho nepřeběhl přes cestu žádný slon. Jen to dořeknu, tak si to z levé strany brousí do cesty přímo před námi. Není moc velký, vypadá na nějaký dorost. Všichni mě okřiknou, ať raději mlčím. Tak si říkám, jestli tyto má Botswanská  přání vyslovená nahlas budou platit i v Etoshi.  Na čáře jako druzí, takže musíme čekat do 6 hod., kdy se otevírá. Nejdříve na Botswanské straně. To vždy papírů, hlavně s autem  a zase musíme vyplnit formulář.   Je chladno. Za přepážkou je znuděná  pomalá černoška  a zamrzlý černoch.  Nakones nám to trvá jen 40 min. Pak popojíždíme k řece, k bodu, kde se stéká řeka Chobe a Zambezí. Mezi nimi leží ostrov Impalila. Je to místo kde hraničí Botswana, Namibie, Zambie a Zimbabwe. Vychází slunce. My stojíme vlevo v řadě druzí, za osobním „náklaďákem“. Taková něco jako naše skříňové Avie, které jsou upraveny pro spaní, pobývání a zábavu turistů.  Vpravo se řadí náklaďáky.  Nějaká loď kotví nalevo, ale není to ta, která pendluje do Kazunguly. Ferry
přijíždí, ale je mi jasné, že první nepojedeme. Nevadí. Máme ale možnost pozorovat dění okolo. Na naší straně parkují náklaďáčky s krabicemi piva. Místní mají za tu krátkou dobu, než se

vylodí  a nalodí náklaďák,         možnost na ferry naložit tolik krabic, kolik stihnou. Takže  několik černochů běhá sem a tam, co to dá. Ferry hned po najetí  náklaďáku a toho před námi, zvedá příď, zatímco pěší ještě mají možnost naskákat a hodit na palubu, co stihnou. Když ferry odjíždí, hned se okolo ze všech stran přibližují dlouhé úzké loďky, asi taky ty mokoro, a krabice s pivem zase putují do těch loďek.  Vypadá to, jak by mělo dojít každou chvíli k lodnímu neštěstí, ale oni jsou všichni tak vycvičení  a ví, co a kde mají dělat, že je to až neskutečné.  Pak po Zambezí odplouvají někde v východu. Asi nějaká černota, říkáme si.

Je chladno. Místní lidi mají na sobě hrubé deky. Slunce jde výš a výš a já si vyhlídla pěkné místečko na focení. Je mi jasné, že jsem na hranici a určitě budou mít financové řeči. Jdu na břeh a fotím sluneční kouli mezi travinami. A už přichází: „no foto, please, fotíte hranici“. Usmívám se, jako oni, a  říkám, že fotím slunce. „To je Zambie“, říká a já na to „ano, ale slunce je všech“. Fotky už mám, tak s úsměvem odcházím. Ferry je za chvíli zpět, takže za další náklaďák se vejdou 2 osobáky vč. našeho. Vypadalo to, že fanda urve výfuk, ale vyšlo to. Uvidíme, jak to bude v Zambii. Zase fotím řeku směrem k Impalile,a zase někdo remcá, tak toho nechám.

Při výjezdu to zase vypadá se sjezdem bledě, ale zase to Fandovi na milimetr vychází a naštěstí nic nedře. Říkám si, že náš Nisánek je k nezaplacení. Zatím jezdil jen po asfaltce, tak jsem zvědavá, jaké to bude dále.

V Botswaně jsme ujeli 1846 km.

26.7.

Jsme na půdě Zambie.  Nyní nás čekají vstupní formality. Kdybychom to stihli do 40 min., bylo by to super, v 9 jsme u vodopádů. Hned se k nám hrnou místňáci. Fanda s Petrou se s jedním dávají do řeči. Necháváme to na nich. Jen bychom neradi, aby se nechali nějak oblafnout a neplatili jsme zbytečně moc i za to, za co nemáme.
Posílá nás k prvnímu oknu, stojíme ve frontě a  já pročítám vývěsky na dveřích. Vidím, že se za auto platí dle obsahu. Ptám se, jaký obsah má to naše. Patříme do 2 kategorie (tuším, že to bylo 100 nebo 150 babek). Ptám se Fandy, co máme v papírech. A navádím ho, aby přepsal výkon z 1,6 na 1,2 (nebo tak nějak, přiznávám, nepamatuji se). Fanda je zděšen, ale přepisuje. Takže  platíme o polovinu míň. Trošku jsem měla obavy, jak člověk vidí, jak to chodí, oni tomu ani moc nerozumí, co píšeme, nekontrolují.
Náš pomocník nám radí, že si musíme vyměnit USD za jejich Kwachy, že budeme potřebovat za 133USD směnu a nabídl nám přímo výměnu. Fanda říká, že dostává asi 400.000,-Kwacha  (původně říkal 4 mil.).  Další poplatky jsou 2x50 USD za vizum, 20 USD za road tax. Jsme z toho všeho tak mimo, že si ani hned nepíšu poznámky, kde co stojí. Nakonec po propočtech nám zbylo ze směněných 133 USD 44, takže to vypadá, že jsme na hranici zaplatili poplatky za 89 USD za 4 osoby.

Podle toho, co máme s sebou za poznámky, tak jsme měli konečné náklady nižší, než jiní cestovatelé. Pokud se ale podívám na oficiální kurz Kč-Z.Kwacha, tak nám dal při směně horší kurz o 850,-Kč Kč. Pořád to ale je méně, než jsme počítali. Navíc v cestopisech jiní strašili, že v Zambii chtějí za všechno úplatky, tak  uvidíme, co nás ještě čeká.
Jdeme k autu, ale u něj se zase ochomýtá  jeden černoušek a nutí fandovi reflexní nálepky na auto, že bez nich se v Zambii neobejdeme. Volám na fandu, ať si toho nevšímá a nasedá, že jedem.  Než se nadechne, už máme 2 nálepky na zadním nárazníku a další lepí na přední. A že 100 dolarů. Na Fandů jsou mdloby, já se řehtám a volám sedej. Fanda na něj, že nic nechtěl. V tom už přichází nějaký polishman a lifruje černocha pryč. Odjíždíme tedy s polepenými nárazníky zdarma.

V 9 hod. naše peripetie končí a stále po příjemné asfaltce míříme na východ k Viktoriiným vodopádům. Cesta trvá asi hodinku, dodržujeme rychlost. Projíždíme město Livingstone.  Přijíždíme až k celnici a tady parkujeme. Opět jsou u nás zdejší hoši a nabízí nám ohlídání auta. Samozřejmě zdarma. Přijímáme. Přezouváme se do sandálů a jdeme směrem ke vstupu do parku. Míjíme úsek s obchody se suvenýry. Platíme vstup 20USD/os.

Procházíme kolem sochy objevitele  Davida Livingstona, který vodopády 16.11.1855 objevil pro lidstvo.  V roce 1875 je prozkoumal také český cestovatel Rmil Holub, dokonce zpracoval i první mapy dopádů.                             Nejprve se nám naskytl   první, boční pohled. Můj pocit je, že jsou vodopády impozantní, a to vidím jen úzkým místem a z boku. MUDr. Maďar z očkovacího centra nám před odjezdem říkal, že se vrátil z Tanzánie, kde bylo hrozné sucho. Toš jsem si říkala, že při naší smůle bude sucho i na Zambezí. Naštěstí se moje obavy nevyplnily. Další naše kroky vedou na pravou stranu, před hranu vodopádu. Tady je řeka Zambezí ještě klidná, jako široký potůček. Před hranou už při své cestě přes balvany nabírá síly trošku víc a padá dolů do 120 m hluboké rokle. Vracíme se zpět  a míříme na druhou stranu, kde je půjčovna pláštěnek (POZOR. podotýkám  promokavých, za 1USD). Nejprve nám dávají igelitový  hábit  a na to pláštěnku. Batohy máme pod pláštěnkou, který je nám cca po kolena. Jirka si na krku nechává foťák, takže ho má pod pláštěnkou v domnění, že je v suchu a bezpečí. Já kameru schovávám do batohu. Jen v sandálech kráčíme vstříc vodám Zambezí. Já si konečně bez foťáku a kamery vychutnávám svůj splněný sen (jeden ze splněných snů).  Mám stejný pocit, jako loni v Indii před Tadž Mahalem.  Je mi jedno, že voda na mě stříká a voda prší ze spodu. Je mi  jedno, že mám sandály a nohy mokré a je mi jedno, že mám vodu i pod pláštěnkou. Je mi jedno že voda stříká okolo mě i na mě. Slyším hluboký hukot té masy vody, která  se na protější straně  valí přes hranu skály a padá dolů do rokle. Na  naší straně se zase vynořuje  a vystupuje až několik metrů nad úroveň skály. Jsou tu malé vyhlídky, kde je možné se podívat dolů. Po zábradlí  se plazí mech a všudypřítomnou vlhkostí je nasáklé i dřevěné zábradlí. Při chůzi po kamenech  a po schodech.                     

musíme dávat pozor, ať neuklouzneme. Pád by byl asi zajímavý. Přecházíme přes železnou lávku až na konec pěšiny. Tady můžeme zase vidět hraniční most, ze kterého se skáče Bungi Jumping. Už doma jsme řešili dilema: skočit-neskočit. Při Jirkových potížích s klouby a mými bolavými zády …no, uvidíme.Vracíme se pomalu zpět a já se stále zastavuju a otáčím a ještě vychutnávám tu krásu a nádheru přírody. Jirka zjišťuje, že foťák  má na povrchu vodu, která se až nahoru dostala pod pláštěnkou. Rychle vše, co jde, vysušuje. Vracíme pláštěnky a jdeme k východu.

Máme v plánu proletět se vrtulníkem nad vodopády. Tedy přál si to už doma Fanda a my jsme s nadšením souhlasili.  Vždy šetříme výdaje, kde se dá a pak si to vyčítáme. V informačním centru se ptáme na možnost a čas. Jirka zatím fotí zdejší opičáky, kteří jsou dost ofouklí  a vychytralí. Dokáže si otevřít kohoutek a z napít se vody.  Pracovník telefonuje a za chvíli je vše domluvené. Až tady pro nás přijede auto a zaveze nás na heliport. Je to ten heliport, na který jsme viděli šipku po cestě sem.



 

Přejíždíme přes koleje a jako první vidím stylovou budovu. "Aaaa, letištní hala". A hned vedle ní nádherný baobab. "Hmmm, že by letištní věž ??", dělám si srandu. Je odtud vidět až k vodpodu. tedy vody Zambezí, které se vynořují zase nad terén o několik metrů. Pracovník nás seznamuje s 2 variantami letu. Bereme tu kratší za 140USD /os. Jsme poučeni co a jak a po chvíli už slyšíme přílet vrtulníku. Je krásný, modrý a máme pilotku. Ještě předletová příprava: jsme propojeni všichni sluchátky a mikrofony, pilotka říká, co udělat v případě nouze, jak se otevírají dveře a mezitím už chce vzlétnout. Fanda nějak špatně rozumí a dveře otevírá. Zděšená pilotka zase ruší vzlet. Všichni se dobře bavíme. Náš let je natáčen malou kamerou.
Vzlétáme a míříme hned k vodopádu, kde děláme kličku. Všichni fotíme jak strhaní, kromě Petry. Je to nádhera, že se to ani nedá popsat. Sice není to pravé slunce na focení, ale i tak je pěkně vidět vše podstatné. Přelétáme i nad Zambijsou stranou. Můžeme vidět, jak se 2660m dlouhá řeka Zambezí několikrát ostře lomí ve skalní průrvě. Vše okolo je širá rovina. Vidíme opět hraniční most, město Livingston, luxusní hotely, které tady nachází, celnice na obou stranách, dokonce i naše auto. Let trvá 14 min.

Po přistání nám nabízí zakoupení CD z letu. Nechceme kupovat zajíce v pytli, tak si necháme ukázat, co nafilmovali. Je tam vše od našeho seznámení s dráhou letu, přes pokyny, chůzi k vrtulníku, nasedání a samotný let. Při tom jsme se nasmáli. Bylo vidět, jak Já, Jirka  a  Fanda fotíme, co to dá a Petra si na předním sedadle, přímo před kamerou let užívá. Nefotí, na to má Fandu. Jen si spokojeně sedí, kouká vpravo, vlevo  a zase vpravo,  nahne se i dopředu, aby to nebylo takové jednotvárné … pro  nás účastněné to byla velká legrace. Neváháme a CD za přemrštěnou cenu 30USD na půl kupujeme. Snad půjde kopírovat. Vezou nás zpět ke vstupu do parku.

Celou dobu nás doprovází zaměstnanec turist centra, který nám zajišťoval let.  Nyní se konečně vydáváme na hraniční most. Musíme přejít celnicí, říká se celníkům, že se dnes vrátíme. Dostáváme lísteček s číslem. Hned nás zase obletují prodejci suvenýrů. Nabízí mi 2 černošské hlavy. Docela se mi líbí, ale chce za ně 50USD. Hahaha. Říkám mu: později. A je mi jasné, že budu sledovaná jeho očima po zbytek dne a pohybu po mostě. Jdeme až do poloviny, kde se skáče. Je to paráda, jako na běžícím pásu, jeden za druhým. Koukám na Jirku, co on na to. Říkáme si, že za nohy skákat máme obavy, že když se máme zabít, tak společně. Fanda je rozhodnut, takže se jde zaevidovat. Já běžím za ním  a Jirka zůstává někde vzadu.  Tak nevím, jestli chce nebo ne. Nakonec platíme  Jumping tandem 190  USD (1 os 110USD), převáží nás, podepíšeme, že co ani nevíme, něco jako, že jsme zdraví a přijímáme na sebe svou vlastní odpovědnost a možná v tom je i závěť J. Jdeme zase zpět na most, za asistence prodavače suvenýrů, který už masky zlevnil na 30USD. Směju se a říkám 2USD. Ten málem padá z mostu. Nejdříve jde Fanda. Ještě nějaké ty pokyny, říct poslední slova do kamery.  A už mu odpočítávají 3,2,1, jump a … ruce rozpažit, jako pták, předpisový skok.   

My už máme na sobě popruhy. Ale když vidí součet naší váhy, tak nás nedají společně, prý je to jen do 150kg.  takže jdeme každý zvlášť, ale ne za nohy. Je to škoda, ale co se dá dělat. Tak jsme ušetřili alespoň 30  dolarů. Nejdřív posílám Jirku. Opět do něj hustí pokyny a tak voláme Paťulku a prosíme o translate. Pokec do kamery, 3,2,1 a hop. Snažím se ho fotit. A docela se mi to daří v pozici i s odrazovým můstkem. Je to okamžik,  za pár sekund se už Jirka dole houpá jako na houpačce. Trvá to, než ho vytáhnou a než obejde most. Pouštím před sebe druhé, aby Jirka viděl poslední okamžiky mého života.

Jsem na řadě. Nejdřív mi připínají 1 lano na karabině. Táhne mě to dopředu. Následují pokyny, úsměv do kamery, další lano na karabině.. a já už málem padám přes hranu. Je to dost velký tah, který jsem nečekala, takže mě jeden drží. Ještě si v duchu říkám, že nesmím při pádu řvát, že řvou jenom bábovky J. Třeba holka přede mnou. Dostávám pokyn jít na hranu a koukám dolů. No, to je maso. Jirka si vidí, že na mě jdou mdloby. Jenže jsem člověk, který se jen tak nenechá zahanbit. Mám svou hrdost a skočím, i kdyby nebím co. Stačí jen udělat ten pověstný jeden krok. Vteřiny běží. Je to tu jak na běžícím pásu.  Ale člověk se musí kouknout dolů, musím vidět, co je pode mnou. Ten pohled je taky nezapomenutelný, ale je nepříjemný. Ta rampa je průhledná, mřížovaná, takže vidím hlubokou rokli a proud řeky. Obsluha vidí, že koukám dolů, takže dostávám povel koukat před sebe, na skálu. Ten pohled je už lepší. Hned odpočítává 3,2,1, a … „musíš, Renčo, skáčem a hlavně, neřvem “. První setiny sekundy si jen pamatuju, že jsem se chtěla nadechnout, dýchat  a ono to nějak nešlo. Ale dole je člověk „co by dup“. Houpy hou a je po všem. To byla brnkačka, jako na houpačce, až nyní huláknu radostí a mávám nahoru.  První, co mě napadlo bylo, že to vůbec netrhlo, že z toho jsem měla obavy,  a že jsme udělali chybu a měli jsme jít za nohy. „Že bych šla ještě jednou ???“  Bylo to super, hlavně byl zvláštní ten pád. Teď se vteřiny vlečou, visím na laně a rozkoukávám se po okolí. Vytahují mě. Cítím ty popruhy, trochu to tlačí, ale jde to. Nahoře musím přelézt zábradlí. Nohy mám trochu dřevěné, ale kluci mi pomáhají. A je to za mnou. Napojují mě na jiné lano s karabinou a dostávám pokyn vždy karabinu přepnout za nosníkem. Vycházím na Zimbabwské straně a ostraha na mě mává. Po mostě už jdu vysmátá  jako „lečo“ a kdo se to ke mně blíží – prodavač s dřevěnými  hlavami. Prý že 20USD. Říkám 2USD! 

POZN: Nešťastné lano, které se přetrhlo s Australankou na přelomu roku

Jsme všichni za celý den hladoví. Ten muž z turistického centra nám pořád dělá doprovod, hlídal  nám batohy. Jdeme zpět nahoru k centru Jumpu podívat se  na video a foto. Vždy ho pustí, zeptají se, zda ho dotyčný chce, nakopírují a za 45USD si je můžeme koupit – 1 skok.  Je u toho zábava. Každý komentuje své pocity, díváme se ještě na skoky před námi. Nešetříme a investujeme do sebe dalších 90USD. Přeci jen se už tady nikdy nevrátím. Dáváme si Jumpburgr a pivo a konstatujeme, že náš průvodce nic nejedl ani nepil. Takže mu pak dáme nějakou odměnu. 

Scházíme dolů a zase mi nabízí ty 2 dřevěné hlavy. Chce 5 USD. Říkám 2. On, že 4, já stále trvám na 2. Nakonec kývne.  Jsem docela ráda. Je mi ho sice líto, dala bych i více, ale ono ty cestky nemají zase takovou hodnotu nebo nejsou tak dokonale propracované.

Nyní jdeme nakoupit suvenýry. Petra si chce vybavit kuchyň. Já k jejich kvalitě mám výhrady, nevěřím, že by vydržely opakované mytí a utírání. Kupujeme jen několik sošek slona, žiraf, nosorožce a hrocha, přidávaní a nutí mi ještě  2 misky. Nebráním se a nechce si mi zase tak moc smlouvat, takže celkem tady necháváme 20USD. Jsme spokojeni. Petra to má na dýl a náš průvodce už toho má plné kiki, jak je vidět. Nabízíme mu pití, ale odmítá, bere si nějaká pamlsky. Petře říkáme, že jdeme do auta, že tam počkáme. Nákupy trvaly od 17 do 19 hod. V autě jsme si alespoň odpočali, popíjeli slivovičku a relaxovali.  Samozřejmě se nám ohlásili naši hlídači auta. S těma ale komunikovali naši spolucestovatelé, tak jsme to nechali na ně.

Bylo dost   pozdě, už se skoro setmělo a my neměli páru, kde hlavu složíme.  Původní plán byl přespat někde poblíž a ráno brzo vyjet, abychom byli v 6 na čáře. Sice jsem si nebyla časem jistá, jelikož mezi Botswanou a Namíbii je 1 hod. časový posun.  Spát se nám nechce, jsme všichni plní dojmů, takže je rozhodnuto, že pojedeme dál, k hranicím na Katima Mulio. Cesta je pěkná, občas se musíme vyhnout nějaké té nečekané díře. Řídí Jirka, já se pořád snažím vykoukat z mapy nějaký nocleh, ale info o Zambii s sebou nemáme žádné, kromě okolí VV. Podél cesty občas vidíme světýlka – tedy ohně, jako v pohádce o perníkové chaloupce. Jedeme místy, kde bydlí skromně a chudě. El. Proud tady není a venku je citelné chladno. Těm, kteří oheň nemají,   musí být pěkná zima. Celou dobu nikde nic. Jediné město, které vypadá jako větší, je Sesheke. Už je vidět, že jsme ve větším městě. Je tu el., reklamy, restaurace i nějaké lodge. Zajíždíme hned k první. Vše je zamčené, ale ostraha k nám hned přichází. Petra mu říká, že hledáme bezpečné ubytování. Je prý plno. Když řekne, že máme stan, jen hledáme bezpečné místo, trošku je z toho paf, ale nabízí nám místo za 100R/osobu. S jásotem přijímáme, protože nevíme, co by nás čekalo dále a představa stanovat u cesty nebo před plotem zase není tak příjemná. Musím ale říct, že se stále cítíme bezpečně. Jak v Botswně, tak i tady v údajně zkorumpované Zambii. Pohybujeme se sice autem, takže nejsme až tak dalece v kontaktu s lidmi, jako kdybychom jezdili jejich MHD, ale nikde nevidíme agresivitu, náznak krádeží, přepadení. Afrika je přeci jen civilizovaná, představovala jsem si to horší.

27.7.

Vstáváme okolo 5 hod. Čeká nás dlouhý přejezd přes Namibijský výběžek Caprivi, přes Rundu ke Křovákům do Tsumkwe . Na hranici jsme opravdu v 6 hod. jen jsme minuli odbočku, která se nám v té tmě nezdála, že by měla vést k mostu. Cedule byla napůl spadlá, takže jsem ji nestihla přečíst. Po pár metrech se otáčíme a  odbočujeme k mostu. Nikdo tu není, na příjezdu jsou zátarasy. Zvažuju, zda se mám někoho prát, ale není důvod. Musíme počkat, až někdo otevře. Chodci a cyklisté běžné přes zátaras procházejí. Na druhé straně je o hod. více a tak asi Namibijci už pracují. Odsedíme si v autě necelou hodinu a pak přijde někdo plotek odemknout.

Za rozbřesku přejíždíme opět přes řeku  Zambezí.

V Zambii jsme nejeli jen 288 km, za sebou máme celkem 2.134km.

Je 7 ráno.