Albánie+ Balkán

 

Albánie - balkánský poloostrov,  červen 2016

Většinou začínám tím, jak to začalo :-)  Začátky bývaly zajímavější, ale začalo to už loni.  Chtěli jsme si na týden odpočnout, mít vše zajištěné, takže jsem u své dvorní CK a oblíbené prodavačce zájezdů Lucii sondovala, kam by bylo výhodné, jak jinak, než cenově, se podívat. Volila jsem mezi Albánii, kam se mělo z OV lítat  a severním Kyprem.

Když jsem začala zjišťovat fakta a info o Albánii, zjistila jsem, že letět tam s CK vyjde na majlant, než si tam zajet sami,  a poznat i okolní země. Takže loni Kypr, letos  ALBÁNIE.

Vlastně jsem jen posbírala po netu nějaké zkušenosti cestovatelů a lidiček, co tam byli, dala na nějaká doporučení, vypulírovala Focuska (naprosto zbytečně), naházeli do něj, co tam vešlo, Jirka koupil ledničku (ta byla, mimochodem, často  zájmem celníků :-) )  a je to.

A tak  jednoho  krásného letního dne 9.6.2016 v 21 hod. vyjíždíme vstříc dobrodružství.....0 km

To začíná už kousek u před Slovenskou hranicí, kdy už za  tmy  zvažuje statná srna  na krajnici, zda nám skočí pod kola, nebo počká na další auto.  Zatímco já se seznamuju v tabletu s novou navigací, co Jirka nahrál, on se pohotově té 1,5m, vysoké potvoře hravě a pohotově vyhýbá.  Projíždíme cestou, kudy jsme na Slovenko ještě nejeli, serpentýny jako prase, začíná mi  být blbě. Jirka tvrdí, že to mám z chlastu (před odjezdem jsme měli pracovní celodenní "schůzi" :-) , ale já to mám z toho, že čučím do toho tabletu.  Hranice ani skoro nepoznáváme, nebýt několika kamiónů. 

Za Bytčou najíždíme na dálnici  a svištíme  přes Bratislavu, kde mě opět zaujme nasvícený hrad. Cestu známe, až do Budapešti, už jsme tak jeli 2x na letiště. Bohužel, před Budou nějak klimbnu. Jelikož si to Jirka spokojeně sviští po hlavní, probírá  mě nějak hodně světla okolo. "Kristepane, jsme v centru !!!! " Je půlnoc, ale provoz a rušno tady je. I Budapešť asi nikdy nespí. No co, jsem ráda, že se zase po  přesně 30.!!! letech mohu podívat, kde jsme byla na BUS zájezdu s taťkou z NHKG.  Hned se dobře orientuju, že se musíme tlačit doprava a dolů. Pro kontrolu se ptám taxikáře a už to Jirka stáčí podle cedulí na M5 na Szeged. Ty maďarské cedule jsou malé a vysoko.

Jede se super, cesty stéle prázdné, natankujeme a  ve 4 jsme na Srbské hranici........641 km

Vše probíhá rychle, jen letmá kontrola pasů.  Měním 10 Euro  na 1204,13 srbských dinárů, přejíždíme Dunaj. Svítá, platíme první mýto  290 D, pak 90 D a pokračujeme ... "na  Bělehrad !!!! "   Tady vidím dvojí značení, nespěcháme, tak jedeme podle navigace.  Ta nás vede přes město, a tak ho rádi alespoň uvidíme  "z rychlíku".  V 7 ráno při pátku je tady rušno, lidé spěchají do práce, doprava houstne.  Pokračujeme směr Topola, uvidíme, v kolik dorazíme. Buď půjdeme na prohlídku mauzolea, nebo pojedeme dál.

Vše  vychází parádně, dokonce i hnědé cedule na zajímavá místa jsou k dispozici.  Je 8 ráno, akorát protáhnout kosti a udělat si malou procházku...........920 km

Parkujeme před bránou parku, kde se to překrásné mauzoleum nachází.  Kostel svatého Jiří v Topole neboli mauzoleum Oplenac. Jsou v něm, pohřbeni členové srbské a jugoslávské královské rodiny z dynastie Karađorđevićů. Stavba se nachází na vrcholku kopce, v oploceném parku. Je to naše první zastávka po nočním přejezdu. Nikde nikdo, jen my dva, vrata otevřená. Interiér kouzelný, hraje všemi  barvami, veselý, je  na co koukat. Jako hrobka na první pohled nevypadá.  Jirka někde zaostává a já scházím dolů po schodech do neznáma.  Okolo ticho a tma, tajemno. Vytahuju mobil a svítím si pod nohy. Mám strach, ať tu není schod a nenabiju si papulu.  Lehce malými okýnky prosvítá do hrobky denní světlo.  Náhrobky s nápisy mi připomínají, kudy chodím. Interiér je překrásný.

Vracím se. Hledám, jestli se někde někomu neplatí vstupné, má se platit, ale nikde nikdo. Jen paní opodál zametá chodník. Vracíme se k autu a pokračujeme dál.

Chci jet nejkratší cestou, ale po pár metrech stopka a stavba.  Nečekáme dlouho, než nás stavbaři pustí, ale následuje prašný úsek. Umytý Focusek je v cukuletu bílý, no nic.  Navedlo nás to na jinou cestu, než jsme chtěli, tak se nějakou hodinku motáme, no nemotáme, vím kudy jedem,  po zdejších malebných a klidných vesničkách. Cesty prázdné, klikaté a normálně široké, takže i Jirka si řízení stále užívá.  Za Krajlevem jedeme po pěkné vyhlídkové silnici. Nahoře nad námi se tyčí  zřícenina  hradu Maglič.

V pravé poledne jsme u klášteru Studenica.  Patří mezi hlavní srbské kláštery a je zapsán na sezamu UNESCO.  Mezi  jeho zdmi jsou 3 kostely a jedny zbytky základů kostela. Dochovala se i historická zvonice ze 13. století. Klášter měl ponurou historii, ničilo ho zemětřesení  i požár, takže musel být restaurován. Hlavní výzdobou kostelů jsou samozřejmě fresky.  Koukám na sluneční hodiny, co je nich divného. Už mi to došlo, místo ručičky, která hází stín, je v nich zasunutá větévka. Hmm.  Je horko a klid, takže si před klášterem, ve stínu stromu dáváme oběd, cigárko, kofolu  a já plánuju, kam dále.

Následuje průjezd Novým Pazarem. ....... 1060 km.

Blížíme se k hranici, takže  utrácím nějaké zbylé drobné za místní, před mýma očima  smažený hamburger pro Jirku. Ten potřebuje natankovat kus masa, oproti Focuskovi, kterému chutná diesel. V pekárně nějakou tu pizzu od sympatické muslimky v šátku, co se hned dává se mnou do řeči, odkud jsme, kam jedeme, co děláme.  Přes vesničku Rybarybí  přijíždíme k hranici s Černou Horou. Je to rutina, otázka pár minut.  Následují nějaké tunely, propasti pod námi, vysoké skalnaté hory nad námi a ...... příšerná skládka odpadů shozených do rokle.  Katastrofa, nechutné.  Hned v Rožaje se stáčíme doleva a následuje hranice Kosova.

Tady platím pojistku 15 E, někde jsem četla 30.  Vyřizuje to mladý klučina, který se mě ptá, "Vy z Ostravy ? " Já na něj koukám, jak to ví, pas ještě neotevřel. Ukazuje na SPZku. Ostravu zná, byl tam a studoval v Praze.  Toš si říkám, že by mi dal slevu ?  Vedle postává nějaký dědula a taky se snaží se mnou navázat rozhovor, jenže mu prd rozumím, no, má upito. Celník se ptá kam jedem a PROČ ? A taky co to máme na sedadle vzadu. Že by nikdy neviděl  ledničku do zapalovače ?

V meziprostoru si dáváme kuřpauzu a kocháme se výhledem na kosovské rovinaté vnitrozemní.  Vidíme tady i první studánku, kde se dá nabrat voda. Ze zpevněného svahu trčí roura.

V 16:30 jsme v Kosovu ......1210 km

V prvním hotelu po cestě se ptám na nocleh. 4 patrový, velmi dobře a draze vypadající, s wi-fi, chtějí 30 E a slevují na 25. Jedeme dál. Blížíme s do centra Peje. Musíme zastavit, než tam budeme. Vidím šipku na hotel Las Vegas. Tam jsme ještě nebyli, tak ho jdu hledat. Cesta k němu je rozkopaná, kope se kanalizace. Malý klučina mě vede přes zahrady k majiteli. Ukazuje mi 2 pokoje, +- stejné, jeden větší. Bereme ten menší s oknem na auto. 15 E z 20 usmlouváno. Vypadá to sice jako hodinový hotel, ale jsme tady asi sami, všude je klid.  Ten týpek je mi nějak povědomý, říkám si. Mluvíme anglicky.   Vypadá to tady omšele, ale na přespání, po dlouhé noci, se postel hodí. Je docela slušná. Pivko, sprcha, něco k snědku  a do hajan.

Den 2, sobota, 11.6.  Jak jinak, my oba vzhůru už  v půl šesté.  V 6 vstáváme, snídaně a zase do auta. Jirka přijde nahoru a říká: " Ten majitel na mě mluvil česky ?! " Já říkám: "A jseš si jist?, dyť je to skoro stejné". Mám sbaleno, takže jdu dolů. A on na mě: "dobre ráno". Říkám totéž a on na mě, ze si až večer všiml ostravské SPZky. Bydlel v Ostravě. Já na něj a kde ? On že v Hrabůvce, no já taky a kde tam ? Adamusova 9. Toš jsem se začala smát jako puk. Já bydlela vedle ve vchodě - naproti, na U prodejny. Toš z něho vylezlo, že žil s mamkou kamarádky a pracovat v Ostravě kdysi v 80 letech. Jo, svět je malý.   Ten kluk, co  mi včera ukazoval cestu byl jeho syn. Hned volá manželku a zve nás na kafe. Sympatická žena  kávu přináší až k autu. Poprvé pijeme jejich klasickou silnou pidi kávu. A dokonce paní servíruje i vodu. Na rozloučenou mu dáváme Radegast v plechovce, což velmi oceňuje. Říká s úsměvem: "nejlepší pivo na světě". Přitakáváme, loučíme se a odjíždíme.

Kousek za městem mě docela pobaví trh a prodej všeho možného i nemožného podél cesty. Připomnělo mi to naši ostravskou burzu u Ostravice v 80 letech. Jé, to byly časy, jak prodejce digitálek honili cajti.  Mají tady nádherné dřevěné stoly a židle. To by se nám hodilo na zahradu.

Azem, tak se bývalý soused jmenoval, nám doporučil zajet na  Patriarchát Peje. Mám jej teoreticky v plánu, na trase. Není to daleko, takže směruju Jirku po jediné cestě která k němu vede.   Kocháme se okolím, takže si ani jeden z nás nevšimne, že míjíme vojenskou budku, které klášter střeží. Jsme nějak podezřele daleko, ale je na co koukat a co fotit. Pak se raději ptám pána, co jde kolem. Je to němec.  Ukazuje, že jsme  daleko, že musíme zpět. Ptáme se kam jde, že ho svezeme. Docela se diví, ale nasedá. Hned si vyměňujeme informace kdo co odkud a jak. Jsme  u brány monasteru. Velká, ale nenápadná, před ní 3 vojáčci.  Místo střeží stále jednotky KFOR. Náš nový známý,  na oplátku,  mohl jít s námi dovnitř, a to  i bez dokladů. Také nám vyjednal, že můžeme fotit, i když je to zakázáno. Poklidná a tichá ranní zahrada měla báječnou atmosféru. Fresky v kostele jsou ve skvělém stavu. Tam jsem ovšem zákaz focení  respektovala. V suvenýr shoppu prý prodávají skvělé víno, ale bylo zavřeno. Tak třeba někdy příště. Přestože je brzy, je tu dokonce BUS s turisty. Kostel  je  zaplněn 40 poláky. Poslechnu si alespoň výklad průvodkyně. Např., že kámen, který se zde vyskytuje okolo je onyx. Když jsme venku, přijíždíí další BUS, japončíci.

Pána vezeme ještě kousek do centra. Zve nás k sobě domů, ale jelikož  je ráno a my nevíme, jak se pojede, a máme dlouhý přejezd, s díky odmítáme.  Dává nám svou německou adresu a zve nás, ať se zastavíme, kdybychom někdy do Německa zavítali. Vyměňujeme si adresy a nabízíme totéž.

Pokračujeme k dalšímu cíli, a opět je to klášter. A opět je střežený vojenskými jednotkami.

Klášter Dečani. Klášter, mnichy a vinice kolem, bedlivě  střeží, kdo jiný, než jednotky KFOR. U vstupu  musíme odevzdat pasy a pečlivě si nás zapisují. S vojáčky  se snažím komunikovat, ale v tom horku se jim při té náročné práci moc nechce  :-).  V klášteře působí několik studentů, kteří příchozím kostel odemknou, provedou výklad, prodají suvenýry a pod. Prodávají zde výtečné víno a kozí nebo kravské sýry. Kilo kozího kupujeme. Vydrží, je vakuovaný. Na grilu s cuketou bude  výtečný. Taky si kupuju první památeční suvenýr.

Cestou dále  se zastavujeme  u prvního, z několika historických, a velmi zachovalých, mostů. Tento je  přes řeku ERENIK, jsme stále v Kosovu,  před městečkem Bishtazhin.

Následuje Prizren.  Příšerné město. Nikdy více.  Přestože je tady co vidět a nad městem se nachází pevnost, pod pevností, podél řeky, překrásný park s vyžitím pro děti  i dospělé, jsem z města nervy. Proč ?  Vím kam chci a nemůžu se tam dostat. Musíme přes centrum. Navigace i šipky totiž vedou po hlavní cestě a já se chci dostat na jinou, kratší a zajímavější  cestu, smět Tetovo.  Chvíli jezdíme dokola, Jirka na nervy. Je to tím, že signál se občas vypne a nebo je opožděný a tak se nemůžeme trefit na tu správnou uličku. Už jsem z toho na nervy, že se z toho začínám smát jak puk.  Zastavujeme, já si cestu musím uložit do své paměti, abych se nemusela spoléhat na signál GPS na tabletu a pak se konečně úzkými uličkami, po cestách necestách, dostávám na tu správnou výpadovku.   Jurajs je na nervy, potřebuje cigárko, tak na chvíli zastavíme, právě nad tím krásným parkem. Pro jistotu natankujeme, cena nafty je, 95 E/l.........1327 km

Ve 14 hod. odbočujeme z hlavní, směr hranice. V serpentýnách se mi zavírají víčka, míjíme povozy, políčka, občas studánky, a taky pěkný nepořádek.   Jsme na Makedonské hranici, ovšem původně to vypadalo jako benzinka.   V Kosovu jsme žádné poplatky neplatili, tady po nás nic nechtějí.  Jen kontrola pasů.  Raději dáváme pasy, i když občanku máme taky. Jsem zvědavá, kdo mi dá razítko. Opět proběhlo vše rychle  s dotazem, co to máme vzadu. Jo a doteď jsme žádného běžence nepotkali a nikdo nás nechtěl zavraždit či přepadnout či okrást a nemáme průjem :-).

Chci vyměnit  nějaké děngi, ale není kde.  "Pošta, zastav". Jdu si se zeptat na výměnu a koupit známku na památku. Tak to tu ještě nebylo. Pošťák mi ochotně mění 30 E na 1830 DEnárů.

Míříme směr Tetovo. Tady chci omrknout malovanou mešitu a sídlo dervišů.  Parkujeme ve vedlejší uličce opodál a jdeme zase konečně na procházku. Mešita je uzavřené, ale když mě vidí pán, jak se snažím zahlédnout škvírou ve dveřích vnitřek, mává na mě, ať počkám. Přichází druhý muž a otevírá nám dveře. Není problém s focením, jen se klasicky zout. Musím říct, že tato mešitka je opravdu kouzelná.

Šarena Džamija  je  z roku 1459. Stěny jsou pomalovány malbami s glazurou, na kterou  byla údajně použitá i vajíčka.  Malba se vyznačuje  květinovými vzory.  Je neskutečné, co ti, kteří výzdobu tvořili, dokázali. Strop, vymalovaný místo vedle místa, lustry, malebná stará dřevěná okna, těžký a hustý koberec. Do kasičky, jako náznak velké spokojenosti jsem vhodila nějaký ten Denár.

Dervišský klášter Arabati Baba Tekke z 16. století  se zahradou, modlitebnou, knihovnou, jídelnou, ložnicemi a mramorovou fontánou v dřevěném pavilonu nás zase moc nenadchl.  Do rozhovoru se s námi dal zahradník, co si tady jezdil na sekačce. Odjíždíme. na dálnici, směr Ohrid. Nějaké drobné padly i na dálniční poplatky, 30D.

Ráda bych jela vedlejší, vyhlídkovou cestou, ale jelikož našim hlavním cílem je poznávání Albánie, nechci se moc zdržovat okolím. Jedeme po dálnici a v pohodě dojedeme až k jezeru Ohrid. Uvidíme, jestli budeme kempovat, nebo si něco najdeme s postelí.

Při průjezdu městem Kiševo mě zaujal starý vláček na kolejích na středovém pásu  u cesty a národní vlajka vysoko na stožáru.

v 17:30, tak akorát jsme v Ohridu.  ......1558 km

Bereme hned druhý hotýlek, spíše apartmán. V prvním, velmi pěkným a zbytečně drahém, chtěli 30 E, nám stačí obyčejnější, vždyť je to jen na přespání. Vybíráme podle postele, v patře, se společnou kuchyňkou a WC za 20 E. Platím hned, jelikož nevíme, v kolik odjedeme. Vyklidit musíme do 11. Ukecávám paní na 12. Jdeme se projít, k jezeru a kam dojdeme.  Tentokrát to není naše SPZka, ale čeština, která nám dává možnost popovídat si s místními. MILUJU BALKÁN !!!!! Nemusím se trápit s angličtinou. Všichni nám rozumí a my jim.  A i ti, co v Česku nebyli. Tentokrát to je architekt, který stavěl brněnský hotel Slávia. Na procházce byl se ženou a malým prckem ve sporťáku.   Když jsme na molu,  po nábřeží vidíme nějaký průvod  školáků, nebo studentů, v doprovodu hudby. Kupuji další suvenýr, dáváme si báječnou zmrzlinu a okolo krásně nasvíceného kostela Sv. Bohorodičky  k nějaké zahradní restauraci na  jedno čepované.  Jedno Skopsko a jeden Zlaty dab.  Skopsko je lepší.  No a hajdy do postele, ať si ji ještě užijeme, pak už bude jen stan, karimatka a spacák.

3 den - Neděle, 12.6. Nejvhodnější den udělat si výšlap někde na nějaký kopeček. Samozřejmě nenáročný. V 6:30 už sedáme do auta a jedeme do NP Galicica. Míjíme 2 kempy, kde jsme mohli spát. Po serpentýnách vyjíždíme nahoru, k místu, které mám vytipované na parkování. Do cca 1500mnm. Čeká nás 500 m převýšení. Procházka  příjemná, jdeme krásným rozkvetlým svahem, kamenitou cestou.  Kochám se jak barevným lučním kvítím, tak výhledy na jezero,  skalnaté vrcholky nebo  na Prespanské jezero, které je, jak jinak, než v oparu.  Malá pláž na jeho břehu ale je vidět. Docela tady fouká, mraky jsou v naši výšce i níž. Rády bych prošla obláčkem, ale ty jsou  nedosažitelné.  Dáme snídani a pomalu se vracíme. Ani se mi nechce dolů mezi lidi. Jirka se dal do focení kytek, tak mi to ani nevadí. Slunce začíná hřát. V autě je  už peklo. Vracíme se do Ohridu. Dole na křižovatce nás zkasírují  o 110  D rangeři, toš při výstupu z parku platíme vstup do něj.  Sport tracker mi ukázal, že jsme šli dolů  1h12min., rychlostí 2,4km/hod. Čili závratnou rychlostí.

Jsme zpět v městečku. Hoši tady začali vybírat parkovné, tak se tomu divíme. Včera nikdo nic nechtěl. Dokonce i u hotelu chtějí parkovné.  Balíme krosny, dáme je do auta, abychom se nemuseli stresovat časem a jdeme za kulturou a historií. Zmrzlinu si neodpustíme, takovou doma nemáme. No nekup 4 kopečky za stovku. Skoro jako doma. Ovšem  Denárů.  A teď to přepočtu.  1E - 61 Denárů, čili cca 1,5 E = 40-45 Kč. A to tedy byly kopečky. Spíše kopce, každý 2. Mňam.

Kolem kostela, který jsme  omrkli už včera, pokračujeme k amfiteátru. Na ten  jsem zvědavá....a zklamaná. Nic moc a ještě je tu pódium. Následuje výstup k pevnosti. Výhled parádní, ale jinak také spíše zbořeniště. Zachovalé jsou jen hradby po obvodu, které nejde projít dokola. Musí  se nahoru, dolů, nahoru, dolů. Slyším nějakou hudbu. Hledáme, hledáme... myslím, jestli to není zase ten průvod s kapelou, co včera. Po chvíli Jirka zaostřuje foťák do dvora, kde má rodinka nějakou oslavu. Co jiného mě napadne, než že to vypadá,  jako cikánská zábava.  Ale není.  Místní se umí dobře bavit a nikdo se nad tím nepohoršuje. Zkrátka na ulici, mezi  domy, jedí, pijí, hrají, tančí, zpívají.

Před pevnosti si dáváme kávu.  Jirka jejich, já preso a přes, zatím všudypřítomnou wi-fi, dáváme zprávy domů, že pokud se neozveme, jsme již v Albánii. Rozhodujeme se ještě utratit opět nějaký zbytek peněz a tak jdeme na oběd.  Všudy přítomné čevapi s hranolkama nezklamalo, cola  a pivko k tomu. Ve 14:30 opouštíme v pohodě Ohrid. Jsem zvědavá, kam až dojedeme. Nechávám tomu volný průběh. 

Míjíme ještě věhlasný klášter Sv. Naum.  Je tady kvantum turistů, parkoviště plné, ale co. Za branou je promenáda suvenýrů  a všelijakých ptákovin a spousta restaurací. Naštěstí se lidé rozprchnou.  Před vstupem do samotného areálu kláštera jsou vytvořené kamenné fontánky. Zahrada je perfektně upravená. Návštěvníky tady hlídají pávi. Jeden z nich je albín.  A taky potkáváme dalšího muže, co pracoval v Česku a uměl česky. Vozil tady turisty na loďkách. My dali přednost procházce.

Opět prohlídka "šutrů a kamení". A jeden příjemný zážitek:  mám  už kačky skoro utracené, zbylo pár šušní na památku. Tady se platí vstupné. Pán, co prodává vstupenky asi vidí, že Jirka odmítá jít dovnitř, ať jdu sama. Tak jdu, dávám 100 za cizostrance.  Jen tak pro pobavení říkám, s úsměvem na rtech, že mám poslední peníze, že jen jeden lístek. No a pán, že jen teda za 50, ať jdeme klidně oba.  COPAK TO BY SE MOHLO STÁT U NÁS ??   Nee :-(  Celou 100 si nevzal, ani když jsem naléhala, že to není potřeba, že už jedeme do Abánie. Tak jsem pak šla a koupila ještě 2 svíčky a zapálila je. Toto jsou právě chvíle, kdy zaplatím s velkou radostí.  I tak mi pár drobňásků na památku zbylo.  Nad jezerem se začaly honit mraky, vypadalo to na déšť.

Fičíme k autu a pádíme do vytoužené Albánie....... hranice 16:30 ......1662 km

Tentokrát jsme na hranici zkisli. Asi půl hoďky, než nás Makedonci pustili za závoru. Celnice žena chce vidět kufr, co prý v taškách ? Oblečení ? Yes, přitakávám. Nic nešacuje, mohu zavřít  a zase čekáme.  Prostě celník je pomalý jak šnek.  Na druhé čáře je také rušno, trvá jim to, nechce jim, no vtom  vedru. Polehávají tu 3 psi, těm se taky nechce nic jiného, než se vyvalit do stínu aut, které stojí.  V poznámkách mám, že mám chtít nějaké potvrzení  o autu, že jej budou chtít na výjezdu, ale nic prý nepotřebuju. Po čtvrt hodině už svištíme dolů. Asfaltka. Směnárny nikde, co taky v neděli. Natankováno máme, vodu, jídlo taky, tak jedeme hledat nocleh. 

V Pogradeci jedeme směr Korce. Stále asfaltka. Zamíříme do kopců k vesnici Drenove, kde by u kostelíku mohl být plácek na nocování. Nebyl. Pokračujeme dále,  na Boboshtice.  Tady se mi líbí místo u řeky. Je tady i paní, které by se dalo zeptat. Jirka nechce, že pojedeme nahoru do hor. Nechávám to na něj, tak stoupáme směr Darde.  Až tam nedojedeme. V mapě mám lesní cestu. Ta ale je špatná, a hned u křižovatky je plácek krytý stromy. Tady zůstáváme. ....... 1726 km

Zatím svítí slunce. Ale okolo nás, v té výšce, jsme asi v 1500 mnm, se honí mráčky.   Stavíme stan, večeře, a je čas jít spát. Začíná krapat.  No a je to tady. Liják jako z kove, do toho bouřka. Hromy blesky se střídají skoro 2 hodiny. Točí se to okolo a vrací.  Prší celou noc, moc toho nenaspím. Stan sice nelítá, ale i tak, když jsme chránění ze všech stran, se dost třepe.  Celou noc se modlím a slibuju, že budu slušná, aby přestalo ráno pršet. Vyjedeme vůbec odtud ? Bouřka je přímo nad námi. Nad ránem opravdu déšť po chvilkách ustává.

4 den, Pondělí, 13.6. 

Cesta na hlavní byla blátivá. Jirka chce vařit čaj, a kafe, a posnídat, ale já bych raději, kdybysme sbalili a vypadli dolů, než to zase začne.  Třeba je dole slunečno. Souhlasí, i když je vidět, že nerad. Děláme dobře. Sotva protřepeme stan, což je poslední věc a dáme do sáčku, opět začíná pršet a lít jak z konve. Stihli jsme to nachlup a nezmokli jsme, nebo spíše nenavlhli.

Na hlavní cestu se dostáváme  bez problému.  Minuli jsme jen 2 menší sesuvy  kamení.  Sotva jsme na hlavní, čeká nás kamenitý terén. Silnice je ve výstavbě, vlastně už úsek od Korce byl také uválcované kamenivo.  Déšť po této cestě přijde vhod. Nepráší se a Focusek není pokrytý prachem.  Je  lastně čerstvě umytý. Jedeme tak, 10 - 5 - 15 a zase 5 km/hod. V mapě je asfalt, ale ani po hodině cesty se povrch nemění. Jirka hraje kličkovanou s dírami. Přeci jen, neví, jak jsou hluboké.   V 7 jsme odjeli z tábořiště, po cca 10 min. jsme byli na hlavní,  a za 40 min. jsme ujeli 11 km ??? !!!  Ta cesta je příšerná, a to mapa ukazuje opět zajímavou vyhlídkovou trasu. Pak se cesta větví, a je tu ještě větší stavba, nás to hází doleva.  Vypadá to, že  stará cesta se místy hodně propadla, proto asi staví jinde,  níže, novou.  Vidíme první  bunkr. Tímto staveništěm   jedeme  skoro  až do Erseke.  Trochu se obávám  o naftu, tak se ptáme na směnárnu či bankomat. Nic. Nejbližší je až Permetu. Pumpař ovšem nemá problém nám vzít Eura.  Bereme aspoň za 20 E.  U Kopaniku  má být nějaké něco archeologie. Nikde nic nevidím. Až za městem, když stoupáme, a ohlédnu se, vidím nějaké základy budov. Pokračujeme směle v cestě. Jirka se, jak je jeho zvykem, chytl místního auta před sebou a jede jeho tempem.  Stále leje jako z konve. Mě by tu být někde kempink. Posnídali jsme za jízdy, ale kafíčko by bodlo.  Kemp nacházíme. Nikde nikdo, jen mladík za barem a 3 místní, asi štamgasti, nebo personál ? u pivka. Kavčo za euro bylo výtečné, tentokrát jsme si oba dali preso.  Cena za stan je 7 E, slušné.  Hned za ním je Eko farma, kde vidíme nějaké chatky a stan.

Za Leskovikem  je odbočka na Řecké hranice. My se však stáčíme nahoru, doprava. Do Permetu už je to kousek a jedeme stále po asfaltu.  V poledne jsme u cíle.  Náměstí je také v opravě. Mohu si vybrat kterou banku chci, jsou tu 4 nebo 5. Do Raifky nejdu,  nemám ji ráda a je tam hodně lidí. Mířím do místní naproti. Kurz je skoro stejný. Měním  300 E a doufám, že to bude na vše stačit. Podle předběžného propočtu by mělo bohatě.  Dostávám 40 710 Leků. Jsem v balíku.  Přestává pršet, ale zamračeno je tam na týden.  Míříme do Tepelene. Cestou je odbočka na termální pramen. Docela bych se ohřála, ale v tomto nečase bysme si to neužili. 3 motorkáři, kteří nás předjeli, tam odbočují.

Cestou mezi Kelcyre a Tepelene se vyjasňuje. Nad námi vykukuje modrá obloha  a jedeme  stále podél řeky  Vjoses.  Je krásně, takže se zase půjdeme projít a podívat na avizovanou pevnost v Tepelene.  Sotva se vyjasnilo, začínáme si všímat spousty policejních hlídek, skoro v každém městě, městečku i vesnici. 

V Tepelene je pěkné náměstíčko, pěší zóna. Místo, kam jsme přišli nebylo nejlepší, do pevnosti se nedostaneme. Ono tam ani nic není. Nahoře je restaurace, která je zavřená, a za hradbami jsou postavené domky, kde bydlí lidé. U brány si kluci kopu s míčem. Chceme se zapojit, ale nějak se stydí, nechtějí. Tak nic.

Město je známé hlavně  Ali Pašou z Tepelenë, který vládl této oblasti v rámci osmanského Turecka počátkem 19. století.  Ali Pašovou  sochu jsme viděli při vjezdu do města, na křižovatce.  Čas kvapí, je 14 hod. a je třeba  přemýšlet, kde hlavu složit. Na trase je ještě zajímavé město  Gjirokastel.  Nejsem si jistá, zda stihneme město a pak hledat místo na stan. Mohlo by se to podařit u Modrého oka, nebo někde poblíž.  Dáme tomu volný průběh. Díky dešti jsme ujeli více, než jsme původně předpokládali.

Gjirokastel je co by kamenem dohodil. Už jsem přehodila vexl v hlavě, takže zhruba vím, za jak dlouho ujedeme tu velkou vzdálenost dle mapy.  Za půl hoďky už odbočujeme do města. Navigaci musím nyní pochválit, signál drží.  Beru si ale mapu z LP, která mě krásně dovede až k prvními interesantnímu místu.

Město Gjirokastr, jak jinak,  je součástí světového kulturního dědictví UNESCO  od r. 2005. Pyšní se neopakovatelnou atmosférou a typickou  středověkou architekturou.  Jedeme k  etnografickému muzeu, které je  v domě, kde se narodil albánský diktátor Enver  Hodža. Už při pohledu na něj mě napadá jediné: to je neštěstí, snad to přežijeme.  Z dálky to ještě jde, přes hledáček foťáku také, ovšem z blízka to vypadá, že dům co nevidět spadne. (Hlavně když se do něj nahrne  výprava japončíků, co přišla po nás).  Platíme vstupné panimámě. A můžeme sami kam chceme.  Kráčíme po rozvrzané podlaze, pozorujeme typický-islámsky zařízený pokoj. Koberce, polštáře, nízké stolečky, cínové nádobí, vybavení kuchyně, oděvy, boty .... dřevěnou výzdobu stropu, která už má také na mále...., a to nejzajímavější pro nás, pro pobavení, nacházíme při odchodu, za závěsem pod schody. Děla, samopaly a staré truhly.  

Po uzounkých křivolakých uličkách, jejichž povrch je tvořen jo hladkými kameny, se pomalu soukáme nahoru do kopečku, jak jinak, zase k pevnosti.  Dá se dojet až k bráně.  Citadela nad městem, nad údolím řeky Drini pochází už ze 4. století,  dnešní  hradby, věže a brány byly přestavěné až v 18-19. století,  kým jiným, než  Ali  Pašou Tepelenským.  Hrad sloužil také jako vězení.  Po vstupu nás čekal zápach splašků. Pravá, opuštěná část asi slouží jako veřejné záchodky.  Když projdeme parkovištěm válečné techniky, ukáže se nám torzo  amerického  letadla, sestřeleného  nad albánským územím.  Je zde opět pódium na kulturní vystoupení, pěkná věž s hodinami a také báječný výhled na  staré domky Gjirokastëru, rovněž většinou z 19. století.  Krásné a jedinečné.  Charakteristické jsou  kryté vysunuté balkony,  uvnitř jsou většinou  vyřezávané dřevěné stropy a trámy nesoucí břidlicovou střechu.  Tak jak jsme viděli  v domě Envera Hodži. 

Měst mám poslední dobou opravdu až nad hlavu. Šrumec, auta, zplodiny, obchody se suvenýry, lidi... pryč. Je tu krásně, ale stačilo.  Slunce peče, tak mě napadá, že bychom mohli vysušit stan. Měli jsem ho tu nechat přehozený přes zídku, nebo na lavičce, a jít na prohlídku. Za tu hodinku mohl být suchý a místní kamenotepec, co tady před bránou prodává své výtvory, nám  mohl jej pohlídat, aby neuletěl. Za půl hoďky vše krásně proschlo, takže  nemusíme spěcht a jedeme zase piánko.

 

Ještě než dojedeme k Modrému oku, neboli Syri e Kalter, vidím na navigaci odbočku do neznáma. Jedem tam, podívat se na možnost stanování. Jsou tady 2 pánové, kteří říkají, že není problém, ze je to tu jejich, a že pokud chceme, klidně ať tu zůstaneme. Ale lepší je jet právě k Syri e kalter. Takže dáváme na jejich radu. Na hrázi nás zkasírují o poplatek. Divím se, nikde se o něm nepíše. No jo, tak  placení za všechno už je i v Albánii. No co, je to pár šušní. A prý, když se vrátíme a nezůstaneme, že nám je vrátí a můžeme přijet zítra na koupačku a zaplatíme až zítra.  ..... 1975 km

Nikdo už tu není, jen mladí manželé s mrnětem. Terén nic moc, voděnka nádherná, křišťálově čistá (jako Standovy kšefty), všude lítají  velké modré vážky, jako z pravěku :-). Rozhodneme se tady zůstat, i když zabít kolík do země bude asi nad Jirkovy síly. Naštěstí se to aspoň polovině kolíků povedlo.  Jdu se do restaurace zeptat na záchod a posondovat, co bychom si mohli dát dobrého. Docela mě číšník odzbrojil, když mi řekl: "have not toalet" To jsem mu neuvěřila, i když  to řekl po druhé. Nemáš hajzlík, nebude kšeft.  Tak jsme si pěkně rozložili stůl, židle, vařič a nějakou tu mňamku jsme si uvařili sami, dali pivko a šli spát. V noci opět bouřka a déšť.  Říkám si: " já už chci konečně MOŘE, tam bude nádherně, a vedro, a sucho, a slano ... "

5 den, Úterní ráno 14.6.  je už prosluněné. Stan proschne rychle. Na koupačku nemáme pomyšlení. Udělali jsme chybu, měli jsme se jít koupat včera večer.  Ale co , užijeme si moře.   Jdeme se ještě projít okolo říčky a nakouknout k pramenu shora, z malé plošiny.

Syri i Kaltër, čili Modré oko,  je  zvláštní  krasový pramen, který vyvěrá z hloubi jeskyně v  křišťálově čistá voda říčky Bistrica.  Tento podzemní pramen nebyl zatím ještě zcela prozkoumán. Profesionální francouzští potápěči se dostali  do hloubky 70 m, aniž by dosáhli dna jezírka.  Je to přesně, jak se píše,  ve středu sytě modrá barva a u okrajů modravé,  já bych řekla spíše tyrkysová. Prý se podobná   duhovce a zornici lidského oka, odtud  název „Modré oko“.   V okolí rostou hlavně duby a platany. O kousek dál po proudu je větší jezero, které končí hrází, po které jsme přijeli. Tam už je brčál a slyšet žáby.   Naše brzké probuzení   a vstávání je odměnou za pěkné fotky v ranním slunci.  Nad hladinou se drží mlha. U místní prodavačky, co přišla se synkem do práce a vybaluje svůj krámek, kupuju suvenýr a prcka  potěším několika lízátky.

K moři je to co by kamenem, dohodil. 20 kilásků ?  V mapě mám, kousek od cesty, zase 3 tečky - Finike, archeologická lokalita. V mapě, kterou mám, je zajímavých míst  spousta. Když jsme v místě, nic nevidíme, nebo jsou tu jen odbočky a pak nic.  Jednu jsme tak zkusili, ale nic tam nebylo.  Pak už jsme to nikdy nezkoušeli. Ale něco mě tam láká.

Je ráno, máme čas, tak velím Jirkovi doprava.  Ve vesnici je  hnědá šipka zase doprava do kopečka na arch. site. Tak pokračujeme. Jedeme, jedeme, pořád rovně, není kam odbočit. Okolo kopce až na konečnou. Tady nějaký týpek kosí metrovou trávu. A heleď, je z něho pokladní. Calujeme  par albánských šušní, ale ještě se ujišťuju, zda tam za tu těžkou valutu opravu něco uvidíme.  Je to big ? Yes!  Big big big ? Yes, yes, a oba se tomu smějeme. Ukazuje do kopce. No, vylezeme po kamenech nahoru, a dáváme se doprava. Tráva tady má metr i více, ale cesta je prosečená, nebo spíše vypálená.  Už ta spousta lučního kvítí stála za to vstupné, říkám si, je tady taky spousta much, mušek, včel a hodně zlatohlávků. Vidím, že si tady oblíbili jeden druh keře, nebo kytky, a tady se jim viditelně líbí.  Přicházíme k prvním základům staveb. Nic moc, ale je vidět, že tady kdysi na kopci opravdu něco bylo. Takových míst je tady opravdu několik. Vesměs jen základové pásy a nějaké ty  větší zbytky kryté stříškou. Výhled, jako vždy, super.  Do okolní roviny, odkud jsme přijeli - v dáli hory, kde je jen bouřka, déšť a pochmurno.  Rovinka k moři je mi milejší. Vracíme se a pokračujeme na druhou stranu kopce. Je tam vidět nějaké kameny, či co, a mohlo by to stát za to.  No a taky že stojí.  Hodžovi se asi tato lokalita na kopečku moc líbila  a chtěl ji ochránit pro příští generace, tak tady nechal postavit ne jeden osamocený, jak jsme zatím viděli, ale rovnou celý průchozí "komplex" bunkrů. Samozřejmě musíme vnitřek prozkoumat.  Ale jsem zklamaná. Z venku to vypadá velké a členěné, ovšem je to jen úzká chodba, co propojuje ty hříbečky, jak jsem to nazvala, a jenom 3.  Takže ty jakoby střechy jsou asi zase jen matení nepřítele.  Přijeli další turisté a my se  vracíme k autu.

Blížíme se, úplně už cítím vlhkost, a tu vůni.  Není už takové s dusno, míjíme Sarande, přes které se budeme vracet. Je to tady, MOŘE. Moje milované moře. Zastavujeme na okraji Ksamilu.  Ksamil je oblíbené letovisko s krásnými plážemi. My si vybíráme hned tu první nebo druhou.  A hupky šupky do vodičky. Nádhera.  Čabráme se skoro  půl hodiny a ani se mi nechce ven. Je poledne a nás čeká  asi to nej, co z archeologie může Albánie nabídnout.  Butrint.

Jirkovi říkám, ať jede pořád rovně po hlavní, až na konec. Myslí, že si dělám srandu, ale je to tak. Na samém, konci, u přívozu, je velké parkoviště.

V úterý, 14.6.2016 , ve 13 hod.  jsme na nejjižnějším konci naší cesty na 2024 km.

Do areálu je úplně nenápadný vstup, který málem ani já nevidím. Ale zato tady mají turniket. DOKONCE  si tady můžeme vzít  plánek a pokec v češtině. Jóóó Albánie, kam se hrabe na tě třeba Řecko.

Chudák Butrint to neměl v životě, tedy za svého trvání,  jednoduché, jak se dočítám. Původně byl osídlen řeckým kmenem Achájů, pak kolonisty z Kerkyry, poté jej ovládli Illyrové,  Římané, v roce 1797 se město stalo nakrátko součástí francouzského impéria. O dva roky později byl znovu ovládnut Otomanskou říší a to až do roku 1912, kdy se Albánie stala samostatným státem.  Město zničilo nakonec zemětřesení, spodní voda a epidemie. Až  po létech  ho zase někdo našel, celé vykopal a nechal zapsat do UNESCa.

Je na co koukat.  Říkám si, že jsem dlouho neviděla tolik krásných šutrů, ........ ale omyl, před rokem to bylo, na Kypru.  Z řeckého období pochází divadlo, akropolis, dva chrámy a zdobené brány.  Zvláštní pozornost zasluhují římské lázně, chrám bohyně Minervy,  Nymfaneum,  vila Diaporit a palác Triconch. Z Byzance je baptisteriem a bazilikou.  Jelikož  je lokalita bujně porostlá stromy a vegetací, je tady příjemně a nemusíme spěchat, abychom se neupekli.  Musím konstatovat, že popisky tady jsou naprosto perfektní.   Zastavuju u jedné zajímavé zdi, na které poznávám, že  každý kus je z jiné doby.  Právě popisek a obrázek mi názorně líčí, který kus zdiva je z jaké doby. A že je tady rozdíl patrný.  Obrázky s rekonstrukcí také ukazují  dlouhý aquadukt, který vedl přes zátoku.  Ve své době monumentální dílo. Velká škoda, že zbytky, které údajně někde v dálce zbyly, jsou minimální.

V okolí Butrintu se nachází  přírodní rezervace. Butrintské jezero je vlastně tektonickou proláklinou a je spojeno s úžinou Korfu kanálem Vivari.  Dá se zde pronajmout lodička a udělat si výlet po úžině, jezeře i okolních močálech.

Mimo areál národního parku se nachází i další  historické objekty, ale na jejich zkoumání  nemáme chuť.  Zase tak moc toho z vrcholku vidět není.

Zajímavý je opravdu  Amfiteátr  z 3. století př.nl., mohl pojmout až 2 000 diváků.  Jsem dost překvapená vodou, která to tady zaplavuje. Kvůli vyšší hladině podzemní vody je dnes původní jeviště překryté dřevěnou podlahou. Představení se tu konají i v dnešní době. U divadla stojí zbytky římských lázní. Cedulky a průvodce hovoří o podlahové  mozaice, ale ta  je, bohužel pro návštěvníky, chráněna vrstvou písku. Nevím proč a před čím, když spousta mozaiek je k vidění na mnoha místech, ale budiž. Líbí se mi křesťanská Bazilika, s její stavbou začali už Římané,  ale pochází z byzantských časů z 6. století. Zůstaly z ní jen obvodové zdi, ale aspoň vypadají monumentálně. Na samém vrcholku akropole je hrad se čtvercovým půdorysem, z  19. století, čili opět za něj může již zmiňovaný  Ali Paša Tepelenský. Je to ale hrad nehrad, je k němu přistaveno zázemí pro italské  archeology a také malé muzeum. Zrovna přivezli a přenáší zaměstnanci balíky toaletního papíru. Úsměvné. Zde je konec prohlídky. Mě je to nějak málo, tak vylézám na nejvyšší možný ochoz za zábradlí. Tady mě uchvátí pohled shora právě na amfiteátr, který jsme viděli z blízka. Dvouhodinová procházka nás vůbec neunavila a kdyby bylo co k vidění, courám tady klidně dál, až do večera. Druhé kolo dávat nebudeme, to by nebylo ono. Moře volá.

Městu Sarande se chci opět vyhnout, tak volím vedlejší cestu. Dojíždíme Poláka, který na křižovatce, chudák, neví kam jet.  Pomohla bych, ale v křižovatce nebudeme brzdit provoz, že ano. Míříme na sever. Pobřežní komunikace se zvedá do kopců,  z kopců,  do roklí a zase nahoru. Mám nějaké tipy na kempy, takže dojedeme, kam dojedeme a kde se nám bude líbit. Cestou míjíme opět  zajímavá místa.  Třeba  nahoře nad silnicí v kopci  je Kalaja e Borshit, na mysu Palermo Pevnost, kam jsem se chtěla podívat, ale bylo již zavřeno a také bývalou ponorkovou základnu.  Blížíme  se k  Himare, kde bych chtěla zakempit. Je tady několik reklam na kemp, o kterém jsem četla, tak to zkusíme.

K pláži je to delší sešup. A zase přijde šok. Vyschlé řečiště a v něm smetiště, ale opravdu smetiště. TO je až neskutečné. Říkám si, co to udělá, až začnou deště a přijde voda. Nevěřím, že na konci prázdnin přijede nakládač a náklaďák,  nebo nějací ruční a vše sesbírají. Spláchne se to do moře.  No nic, rači nevnímat. Za tu dobu, co jezdíme, je to fakt skoro všude. V Gabonu se odpad pálil, v Súdánu byly velké písečné plochy a na nich samé petky, v Indii odpad přebírají děcka, aby měli výdělek.... kam ten svět spěje.  Přestože vím, že to tak je, a nic s tím nezmůžu, stále mě to překvapuje.  Je to škoda. Tato planeta bude zahubena plastem. V kempu u Vasila se nám líbí hned. Stan žádný, samé karavany. Holanďani, Němci... a Vasil nás vítá třetinkou piva pro každého. Má čepované, wi-fi i TV. .......................... 17:30 h. 2024km

On je vlastně fotbal. Doteď mi TV vůbec nechyběla a ani wi-fi. Jediné mínus je turecký záchod, ale zato natřené vše na bílo, sprcha, kuchyňka, teplá voda ..... no vše, co člověk potřebuje. Jo a moře 20 metrů.  Tady zůstaneme  minim. 2 noci.  7 E/noc za vše, zadara. Večeři si vaříme, i když už mám zjištěno, co tady vaří dobrého.  Zajdeme do společnosti, na pivko,  a TV.  Hraje Portugalsko-Island.

Konečně jsem se krásně vyspala. Sice svítilo celou noc světlo vedle stanu, ale zato bylo teplo, v dáli šumělo moře, žádný déšť, bouřka. Kouzelná noc.  V 6 klasicky vstáváme, dáváme kávičku a čerstvé houstičky od pekaře. Zrovna je přivezli. Dnes si užíváme u moře.  Já dvojnásob, Jirka mi vždy přinese na pláž jedno orosené.  Moře je teplé, vlní se, ale na pláži jsou, bohužel, i chaluhy. Ty tu sice odstraňuje četa, ale  vše se odstranit nedá. A taky plave v moři bordel, igelity, petka. No pohroma, ale co naplat.

Dnes si dáme slavnostní oběd. Vasil má v nabídce mé milované krevety.  2000 Lek za plný talíř. Ani je nepočítám. A to nejsou žádné prcky vyloupané z Makra. Musím si to pěkné užít, a krevetky si zasloužit a všechny si je vyloupat. Naštěstí Jirka rybu ještě nemá, tak mi pomáhá.  No, co mám k tomu dodat. Nic lepšího jsem nejedla. Tedy lepší krevety.  Hranolky a řecký salát byl třešinka na dortu.  Taky tady ujíždím na řecké Retsině. Ostatně Řecko je za rohem, tak proč nezavzpomínat. Na večeři jdeme jinam. To si vymyslel Jirka. Mi se nechtělo, ale co.  Změna je život. Chyba lávky, Jiříček byl vepřovým zklamaný. Já nic nemohla zkazit objednáním musaky.  Cestou do kempu kupujeme zdejší vyhlášený koňak. Snad ho dovezeme domů. Platíme ubytko, dáme si ještě pivko a  já si vzpomenu, že s sebou vezu malé triko Ostrava !!! Vejde se do něj Vasilova  sestra, tak ji ho na památku daruju. Je z toho překvapená, ale má velkou radost.  Za chvíli běží k nám ke stanu s talířem čerstvě usmažených palačinek a 2ks náramků co plete a prodává. Teď jsme v šoku my.  Jsme po večeři  a teď toto. Ale palaljdy s banánem umí skvělé.

7 den, 16.6. - čtvrtek

Druhý den ráno, ač neradi, přeci jen pokračujeme dál. Nějaký ten bronz jsme nachytali, už nás berou toulavé boty, tak jo.  Krosujeme NP Llogara, ale nezastavujeme. Jen kupuju cestou medovou raki a zvažuju, kam dál. Uvažuju nad Byllis, o kterém píšou docela zajímavě, že by tam bylo co k vidění. Ve Vlore tankujeme, a jelikož mě město opět deprimuje, ani tam nezajíždíme. Ještě, že Jirka má stejné pocity.  Cesta do Byllisu ale vypadá zapeklitě. Buď zvolím delší po hlavní, nebo riskneme kratší krkolomnou. Pravda, moc nevěřím ani jedné. Raději bych jela okolo, ale proč to nezkusit. Jedeme přece za dobrodružstvím. Průjezd ukazuje i mapa i navigace. Kupodivu se shodly.  Jirka mi to odsouhlašuje, že to dá, tak jedeme. Hahahahaha, moc daleko nedojedeme,  asi po 30 min. jízdy po kamenité a krátce asfaltové cestě, vjíždíme do dvora nějaké firmy. Chlapi na nás mávají, že tudy nee. Jsem naštvaná, vlastně ne, zklamaná.  Je vidět, že se mám spoléhat na své instinkty.  Bellis ruším a jedeme zpět, kde byl původní plán, do Apollónie. Na místě jsme krátce po poledni, naštěstí se lehce zatahuje, jinak bysme tu upekli. Hned se k nám hrne pokladník a tak platíme  2x 400 leků.  Klášter Ardenices stojí  hned u  parkoviště.  Právě z něj vychází svatba.  Jedná se o byzantský klášter, který byl postaven v době, když už bylo starověké město prakticky opuštěno. Jeho centrem je pravoslavný kostelík. Asi se tady vše rozpadá, jelikož je tady staveniště a čile se staví. Dělníci mají zrovna siestu a pěkně si hodují.  Zdejší muzeum přiběhne pohotově otevřít zdejší vrátný ? zřízenec ?  Z venku nevypadá, že by uvnitř mělo být něco zajímavého, ale musím říct, že bylo. Opravdu pěkná a zajímavá expozice nalezených předmětů. Toho kostelíku je ovšem škoda.  Vypadá, že každou chvíli spadne.

Apollonie bylo antické město založené r. 588 př.nl řeckými kolonisty, a nyní jsou z něj jen  ruiny. Řeka v blízkosti se dříve jmenovala  Aoös, dnes Vjosë.  Říká se, že město bylo nejprve nazváno Gylaceia po Glyaxovi, jeho zakladateli, ale později se přejmenovalo na počest boha Apollona. Město mělo vlastní mincovny, které razily mince nalezené až v povodí Dunaje. Nejnápadnější v celém areálu jsou sloupy, které tvořily fasádu administrativního centra města, tzv. bouleuterion. Kousek vedle je řada sedadel  divadla a krytá kolonáda (stoa).    Procházka i prohlídka opravdu zajímavá, a navíc ji zpestřují zdejší obyvatelé, želvičky. 

Cestou zpět po okrsce je znát, že Jirka je už tady na zdejších cestách jako doma.  Již několikrát jsme se málem nabourali. Ne naši vinou, samozřejmě. Ale všichni tady velmi rádi jezdí v protisměru. Ani se tady nejezdí rychle. Naopak, je vidět, že se rychlost dodržuje, takže co jsem četla, že je třeba počítat s průměrem 50-60 km/hod. je svatá pravda.  Člověk si tak pohodově jede ve svém pruhu, míří na horizont nebo do zatáčky a on najednou proti nám, v našem pruhu, náklaďák, nebo auto. Jirka má postřeh a pevné nervy, takže tyto situace zvládá v pohodě. Já jen nadávám.  I když, on vlastně taky.  Další poznatek je, jezdit za místníma, oni udají tu správnou rychlost.  Když se blížíme k policejní hlídce, a těch je v Albánii požehnaně, řidiči jedoucí v protisměru nás solidárně upozorní blikajícími světly.  Policajti vesměs stávají  a berou to, cestou z kopce a před městem.

Ale napsat jsem chtěla něco jiného. Proč je tady už Jirka jako doma ?  Blížíme se ke stavbě mostu, kolem něj je vysypaná šotolinová objížďka, 3 auta před námi zastaví, aby dala přednost těm v protisměru. Jirka nelení a ty 3 objede zleva v pohodě, protože ví, že ty auta proti nám pojedou pomalu a mají dost místa.

Krosujeme napříč a pořád rovně Fier, máme namířeno do Beratu.  Cestou by měl být kemp, tak bude kde hlavu složit. Cestou kupuji první rajčata. Už se na ně chystám dlouho, ale k tomu musím mít čerstvý chléb a máslo.   Míjíme asfaltová sila a asfalt i cítíme.  Kupodivu, musím konstatovat, že jsem čekala cesty o dost horší. Ovšem hlavní tahy jsou vždy asfalt, pokud není cesta ve výstavbě. Udivuje mě, že i ve velkých městech jsou vedlejší cesty příšerné, hliněné, kamenité, děravé, a v tom prachu lidé žijí. Paradox je v tom, že je Albánie má ložiska přírodního asfaltu.

V Beratu jsme poměrně rychle. Jedeme kolem infocentra, které je zavřené.  Hned nás zastavuje nějaká žena a nabízí nocleh.  S díky odmítám. Pokračujeme opět po příšerně hladkých kamenech nahoru k citadele. Na parkovišti je policejní hlídka.  Prý že ať necháme auto tady. Tak sranduju, že nám budou dělat sekurity.  S úsměvem přitakávají.  Je vedro. Jdeme nahoru. Platíme vstup a procházíme branou. Před námi se naskytne pohled na jeden krámek s ubrusy, krajkami a suvenýry vedle druhého. Nejkrásnější výhled na typické domky Beratu je po vystoupání na zbytky hradeb nad vstupní bránou. Berat leží při pravém břehu řeky Osum, kterou odsud také vidím. Charakteristické bílé domky s červenými střechami, no, kdysi červenými, jsou naskládané jeden na druhém ve svahu kopce. Ale zpět do citadely. Vně bylo kdysi údajně neuvěřitelných 42 pravoslavných kostelíků,  zachovalo se jich  8. Jirka se mi ztratil. Nakonec se najdeme, ale už za tu chvíli, co v citadele jsme, je jasné, že jsme v pekle. Není se kam schovat před pečícím sluncem.   Nacházíme první kostel z 8, další suvenýry a další restauraci, a další suvenýry. Proboha komu to prodávají, když tady žádní turisté nejsou ??? Míříme k cisterně, kde je kapka stínů. Do vyhlášeného muzea, kde mají být  nádherné ikony velkého albánského mistra Onufriho se nám nechce. Na nás obou je vidět:  rychle odsud pryč. Vracíme se k autu. Kamarádi policajti, když nás vidí přicházet, mávají na nás, sedají do auta a odjíždí. Že by tu fakt čekali kvůli nám ? ??  Šikulky. Ale tady nikde zatím strach z vykradení rozhodně nemáme.  Naopak. Dole je už infocentrum otevřené, tak se jdu zeptat, do je to ta velká budova, kterou jsme mohli vidět z citadely. Je to univerzita.

V 16:30 hod. jedeme okolo kempu. Jsme tak schvácení vedrem, že tady zůstáváme....... 2291 km.

Tento kemp, za Ura-vajgurore je super. Oplocená zahrada s místy pro stany a karavany. Ve dvoupatrové budově je dole soc. zázemí pro hosty, restaurace a kuchyně.  Vítá nás mladík, cena 12E za nás. Majitelé nahoře bydlí. Jsou jimi 2 manželé s 2 syny. Velice sympatická rodinka. Mladíka hned prosíme o 2 pivka, ale je jen láhvové. Vůbec neva. Zabydlujeme se opět, vedle Holanďanů a jdeme si do pergoly uvařit, posedět a samozřejmě pivko na žízeň nesmí chybět.  Vlastně než cokoliv sladkého, raději si dáváme vždy pivo nebo vodu. Z kuchyně se linou báječné vůně. Jak j to na naši dovči zvykem, Jirka vaří a já studuju mapu a plánuju, a opět se napíchávám na wi-fi.  Vlastně wi-fina je tu skoro všude, občas ale pomalá.  Dáváme se do řeči s majiteli, navazujeme kontakt domácí slivovicí. Dají si oba. Po večeři relaxujeme, a najednou paní majitelka nám donese talíř dušených fazolek s rajčaty. To je to, co tak krásně vonělo ? Proboha, to je podruhé, co nám někdo dones jídlo. Předtím Sandra palačinky... To vypadáme tak hladově ???? Ale voní to tak báječně, že to sníme i najedení. Lehký zákusek přijde vhod. Nabízíme jim ještě náš Radegast a ještě se ptám na termální lázně u Elbasanu. Oba se diví, že do termálů se jezdí v zimě. Mají pravdu, Elbasan nebude. Všichni se večer nahrnou k TV na fotbal. My si kupujeme jejich domácí bílé víno, 1,5l za 6 E a koukáme na hvězdy.  Spát jdeme v půl desáté. V noci je vedro, šílená teplá vlna. Klid. Spíme s otevřeným stanem. Ve 4 nás ovšem probudí kohouti, pes a ptáci.  V 5 tedy vstaneme, posnídáme, dáme kávu, v pohodě sbalíme, hodíme sprchu, která je stejně zbytečná, za chvíli jsme mokří zas,  a míříme do Durres.

Váhám, zda zajet do hlavního města Albánie, do Tirany. Jistěže je tam dost zajímavého, ale nakonec shodně zamítáme. Jirka chce na pumpě vodu do chladiče. Vypadá to, že ji tady neznají, nebo spíše nemají. Borec nám nabízí vše možné. Nakonec bereme vodu ze studánky, taky dobrá. Jedeme rovinou, ale nuda to není. U cesty si kupujeme 5kg meloun.  Do Durres je kousek dálnice, všude stojí policajti, už si zvykáme. Tady mají dokonce i kameru. Tihle si ale asi všimli cizí SPZky, a tak koukají, jak projíždíme. 

V Durres se orientuji celkem lehce. Jedem k přístavu a hned vpravo je ulička, super místo na parking, téměř v centru. Ještě není půl deváté. Kousek po cestě míjíme prodejnu s rybami. Zastavujeme se tady, to se nedá. Mám sto chutí něco koupit. Uvidíme. jdeme po hlavní třídě Rruga Epidamni. Míříme k amfiteátru, ale je až od 9. Kupujeme si u bábrlinky Pesin - takový lístkový šáteček se sýrem. Čerstvý a chutný, jak jinak. Přichází pokladní, vidí nás, prý ať chvilku počkáme.  Chvíli za námi pak dovnitř vchází 3 asi  Němci s místním mladým průvodcem. Občas se potkáme, a na konci nás mladík osloví. Jak jinak, česky. Měl holku z Česka a 3 roky u nás žil.  Pak ještě projdeme náměstí, kde je velká TV obrazovka a asi k tomu nějaké pivní slavnosti, jelikož je tady spousta budek s pípami. Za náměstím je ještě archeolog. místo s několika zachovanými sloupy.  Ještě omrkneme nábřeží, pěší zónu s kolotoči pro děti, sochou vojáka. Koukám, že se za námi táhne pes. No, vlastně za Jirkou, jako vždy a všude. A tyky tady vidíme první cikánské žebráky. Žena a děti  k nám natahují ruku. Jdeme zpět autu a také ještě do té rybárny. Neodoláme a kupujeme 2 krásné macaté pstruhy. Dokonce se ptají, jestli vykuchat. Prosím, že ano, raději. Kuchání je v ceně. Za 1,2 kg platíme 650 Leků, což je asi 135 Kč. Mňam. Teď ještě dobře zakempovat a ať neprší. V lednici rybičky do zítřka musí vydržet.

Pokračování se píše. Těšte se, kde jsme si pstruhy připravili a jak jsme Focusem jeli až do Thetu.

 

 

 

 

 

 

TOPlist